Kresba zimní krajiny - uprostřed se nachází hnědá zasněžená cesta mezi bílými kopci a alejemi stromů bez listí, u cesty sedí zády k nám černá kočka.

Vzdělávání a informace.

Existuje spousta lidí s AS, kteří jsou velmi chytří, ale mají určitou vzdělávací poruchu, takže jim jde učení pomaleji. To však neznamená, že nejsou schopni dosáhnout stejných výsledků jako ,,NT“ – často mají právě onu buldočí náturu, zapřou se a naučí se toho nakonec ještě mnohem více. Jen je důležité, aby jim školy vyšly vstříc a pomohly jim se specifickými poruchami učení.

To však není můj případ. Já žádné ADHD nemám, nemám ani žádnou jinou poruchu. Ale učím se jinak než ostatní. Musím si na věci přijít sama.
Už jako malé dítě jsem se ptala mého taťky, který si každý den četl teletext, co je co za písmenko. Byly mi dva roky a můj taťka mi každý den postupně říkal každé písmenko každého slova. Všichni to brali jako hru, nikdo si nemyslel, že si to budu pamatovat, natož číst – neurony v mozku vytváří spoje, které jsou určeny ke schopnosti číst, až třeba kolem pátého, šestého roku života dítěte.
Jednou však přišla mamka domů z práce a měla s sebou cigarety Petry – a já jsem je vzala do ruky, vyhláskovala všechna písmenka a zeptala jsem se jí, jestli kouří Petry. Zůstala nechápavě stát, ptala se, kdo mi to řekl. No nikdo, říkala jsem, a byla jsem naštvaná, že mi nevěří. Dala mi noviny a já jsem četla.
Fakt jsem se to naučila. Samozřejmě jsem četla pomaličku, ale zvládala jsem to. Jako dítě jsem byla hyperlexik. Přečetla jsem úplně všechno. Když jsem ještě číst neuměla, máme záznamy na kameře, nutila jsem k tomu neustále mamku – a ta mi musela číst úplně všechno, i nakladatelství, čísla stránek, edici – a já si to všechno pamatovala nazpaměť. Proto ty noviny – kdyby mi dala jakoukoliv knížku, odříkala bych jí to z hlavy.
Hrozně moc věcí si pamatuji. Pamatuji si dokonce, jak jsem ležela v postýlce a měla jsem noční můru, že mi hoří polštář – vzbudila jsem se, začala jsem plakat a přišla mamka a vzala mě na ruce. Podle jejích informací mi byl tak rok, maximálně rok a půl.
A tak to bylo prakticky se vším. Rozhodla jsem se, že se naučím anglicky a budu v tom lepší než většina vrstevníků. Rozhodla jsem se naučit malovat. Rozhodla jsem se naučit se hrát na kytaru,klavír,flétnu,okarínu….Nejsem v tom přeborník, ani náhodou, nikdy jsem nechodila do žádného organizovaného kroužku na ZUŠce, vím, že by mě to štvalo – vše jsem se naučila sama.
Problémy nastaly, když jsem musela dělat i něco, co mi nešlo. Ruční práce. Pohyb. Dodnes neumím jezdit na kole. ( Dneska už je to trochu jinak!) Měla jsem problémy zavázat si tkaničky. Často se mi stávalo, že jsem se něco naučila, a pak jsem tu danou schopnost naprosto ztratila – třeba taťka mě naučil ve čtyřech letech poznávat hodiny, ale jednoho dne jsem se vzbudila a vůbec, ale vůbec jsem si to nepamatovala, musela jsem se učit znovu. Ráda jsem se učila neustálým opakováním, třeba jsem milovala, když mi taťka každý večer, když přišel z práce, kreslil loga čtyř televiz, které zrovna v té době vysílaly. Měla jsem super dětství.
Když jsme dostali blbou matikářku, zanevřela jsem i na matiku, a opětovně jsem k ní našla cestu až ve druháku na gymplu. Když jsme dostali blbou chemikářku, rozhodla jsem se, že nebudu veterinářka, ale budu se věnovat umění. Takové zdánlivé prkotiny mi tolik moc ovlivnily život. Když mi něco nešlo, nevztekala jsem se, ale úplně jsem se od dané věci distancovala. Nechtěla jsem na ni ani pohlédnout. Když jsem byla trpělivá a fakt se učila a snažila, jen učitelka vysvětlovala tak, že jsem si nad tím doma nemohla sama sednout a pochopit to, nebo ideálně pochopit během hodiny ve škole, nešlo to. Právě toto byl případ chemie, já se snažila neskutečně, říkala jsem to i učitelce, ale stále jsem měla trojky. Hodiny pro mě nebyly dobrou formou výuky, třeba biologie byla úžasná – pořád samé obrázky, profesor skvěle a obrazně doslovně vysvětloval, jak co funguje, dával příklady ze života. V chemii to bylo paradoxně šíleně abstraktní, přestože je to exaktní věda! U filosofie mi nevadí, že je abstraktní, u matematiky také ne, ale u středoškolské chemie jsem to vyloženě očekávala a čekalo mě hořké zklamání. Zvlášť, když v prvním ročníku byla chemie ,podle mých představ“, ale pak došlo k výměně učitele.
Na gymplu, na základce i teď na výšce jsem měla dobré známky. Odmaturovala jsem za čtyři, na výšce (UK) jsem dostala prospěchové stipendium. Zajímá mě strašně moc věcí ohledně vědy a biologie, i když nejsou mým oborem. Každý den si musím něco nového najít, něco nového se dozvědět. Nikdy jsem doma neseděla a nešprtala se – jen tedy párkrát do matiky a fyziky, kdy jsem to potřebovala opravdu POCHOPIT a přišlo mi, že na gymplu mi to nevysvětlují dostatečně. Ale jinak mi stačilo si látku jednou přečíst a pamatovala jsem si ji.
Když však nechápu, jak spolu věci souvisí, jak jsou propojeny, získávám pocit, že nerozumím absolutně ničemu z probírané látky a snadno se ztrácím, i když je to zdánlivá drobnost. Někdy jsem mívala spoustu dotazů zaměřených na co největší detaily. Učení mě hodně baví, fakt je to něco příjemého, vyloženě cítím, jak mi ty informace v mozku zapadají a klikají jedna do druhé. Ale musí mi být informace podány tak, aby to bylo pohodlné a dobře vnímatelné. Někdy si musím něco zopakovat i desetkrát, zaměřím na to všechny své síly…
Učit se třeba teď na VŠ můžu jenom ráno, maximálně odpoledne v momentě, kdy přijdu ze školy. Učit se večer nebo přes noc u mě absolutně nepřipadá v úvahu, pak automaticky počítám, že už budu spát jen tolik a tolik hodin, jsem vynervovaná z toho, že je večer a já už se mám jít chystat spát, vím, že se mi nebude snadno usínat, navíc na sebe kladu vysoké nároky – musím si přečíst třeba celou knihu, udělat vše co nejdřív…a podobně.
Problém je, když o nějakém tématu víte opravdu hodně a druzí lidé, kteří tomu tolik nerozumí, se vás snaží přesvědčit o opaku. Dohání mě to k šílenství, když mi někdo říká, jak se starat o kočku(během posledního roku jsem se toho o kočkách naučila tolik, že toho tolik neví ani ony samy o sobě, navíc mám praxi snad…odjakživa:D).