Portrét Zrzavé holky - má dlouhý obličej, červené triko, tlusté černé brýle a spoustu rozcuchaných, zrzavých vlasů.

Vzhled zrzavé.

Možná už bylo zobecňování tak akorát. Chci psát o sobě. Jak to mám já. Můžu znít třeba egocentricky, můžu psát neuspořádaně, ale zase vím, že píšu něco, co je stoprocentní pravda, něco, co mám empiricky osvědčené… a týká se to mě jako ženy, jako ženy s AS – o kterých se moc neví, nepíše, nic.

 

Portrét Zrzavé holky - má dlouhý obličej, červené triko, tlusté černé brýle a spoustu rozcuchaných, zrzavých vlasů.

Často se mi stává, že jedu MHD a lidi se na mě koukají. Ne, není to jen pocit. Je to fakt. Není to nic úplně příjemného. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, a pak jsem si jednoho dne stoupla před zrcadlo a představila si, jak asi připadám ostatním.
Mám docela dlouhé vlasy. Ani nevím, kdy mi tolik narostly. Rozhodně nejsem tím typem holky, co by si vlasy přeměřovala, řešila, jestli porostly, nebo si je myla a fénovala každý den. Fuj, nesnáším mytí hlavy. Myju si vlasy jednou za týden, někdy i čtrnáct dní, skoro vůbec se mi nemastí. Skoro vůbec se nečešu, takže se mi dělají dredy. Zapomínám se česat, česání je mi nepříjemné, i když třeba holič mi zas tolik nevadí – občas se nechám profi přebarvit. Když jsem z něčeho nervózní, začnu si plést copánky, miniaturní copánky úplně od pěšinky, které pak nosím i několik dní, protože se mi je nechce rozplétat. Jsem zrzavá, mrkvově oranžová, protože se mi ta barva líbí a je veselá. Mám dlouhé vlasy a ofinu, protože není třeba si tenhle účes nijak zvlášť opečovávat, prostě ráno vstanu a jdu. Ani moc nevadí, že se to čepýří. Teda mně ne. Když jsem byla mladší, hodně jsem experimentovala – dokonce jsem měla melíry a blondaté vlasy, melír vodorovně barvama duhy… myslela jsem si, že mě to přiblíží průměru, ale byla jsem furt stejně odlišná. Akorát blonďatá. 🙂 Ale vždycky mě bavilo experimentovat, dávat si na vlasy různé barvy a sledovat, jaký vzorek to následně vytvoří, nebo teď mi barvil můj milovaný partner Kristián hlavu tak, že dal na různá místa různé množství barvy a je to úplně divoké, krásné, někde světlé, někde tmavé…baví mě se těmi vlasy probírat a koukat na ty vzory.
Jsem malinká. Nemám ani metr šedesát, ale to mi taky nevadí. Vlastně vůbec nijak neřeším to, jak vypadám. Teda…celkově. Hodně se totiž zaměřuji na detail. Mám třeba oblečení, které se mi líbí, ale to si vezmu klidně všechno najednou a neřeším, jak to vypadá celkově. Naštěstí jsem mladá, v létě mi bude dvacet jedna, a dneska existuje spoustu hipstrů a modů, takže tohle nikdo neřeší. Mám ráda padesátkové pin up šaty, trička s roztomilými, až dětskými potisky(třeba bytostně miluju Pusheen, moje mamka mi nechala dvě taková trička k Vánocům vyrobit), miluju psychedelické vzorky a třeba květiny nebo puntíky. A srdíčka. Je to možná až příliš dětské, ale takové věci já mám ráda. Jako mladší jsem sbírala náušnice, měla jsem jich fakt hory, ale hrozně často jsem je někde ztrácela. Dneska si beru klidně každou náušnici jinou, ale velice málo nosím nějaké šperky. Vlastně si každý měsíc kontroluju, jestli mi ještě nezarostly dírky na náušnice. Moc mě to znepokojuje, tlačí v uších, pořád to někde padá…
Makeup. Fuj! Nechápu, jak někdo může strávit ráno třeba půl hodiny v koupelně. Nejsem vůbec žena, vůbec si neumím třeba namalovat oči řasenkou a je mi to protivné. A bytostně, ale fakt bytostně nenávidím krémy. Kdybych si měla vybrat mezi jezením něčeho prošlého a namazáním krémem, asi bych si nakonec vybrala ten krém, ale hodně bych váhala. Nesnáším totiž cokoliv lepkavého na těle.
Ale často jsem chodila špinavá od barev z výtvarky, protože jsem v té učebně ležela furt. Na gymplu. Lidi to měli rádi, říkali, že jsem roztomilá, když jsem byla celá taková zacuchaná a barevná. Vlastně mám i fotku na maturitním tablu, kde jsem celá pocákaná barvami.
Nicméně hezká v konvenčním smyslu slova nejsem. To vím. Mám dlouhý obličej a velmi ostré rysy na holku. Jsem malá a hubená, ale mám hodně ženské tvary. Nebaví mě se oblíkat, nebaví mě se malovat, opečovávat se. Holit si nohy jsem si začala v pubertě jenom proto, že to dělali všichni kolem mě, a navíc mě k tomu vycepovali doma, abych zase ve dvacíti přestala, protože proč. Nechce se mi, přijde mi to zbytečné, zapomínám na to a Kristiánovi je to taky fuk. A nikomu jinému své nohy neukazuju.
Nemám ráda výstřihy a krátké sukně, přijdu si potom jako věc, jakoby mě to degradovalo na nižší úroveň, jako bych byla mentálně retardovaná. Nejpohodlněji se cítím v nějakém roláku a pouzdrové sukni do pasu. Vlastně se oblíkám občas jako bych byla o hodně starší a jindy zase jako bych byla o deset let mladší. Ale ženské věci nosím moc ráda, sukně, šaty…jen k nim neumím vybrat vhodné doplňky, třeba boty.
Oblečení jsem si nekoupila už ani nepamatuju. Furt mi někdo něco dává, mám toho spoustu poděděného po spolubydlící. Ale když už, tak ráda chodím do secondhandů. Boty nosím od února do listopadu jedny a ty samé, červené conversky, protože jsou jediné pohodlné a fakt, ale fakt se mi nechce si vybírat boty nové, nesnáším nakupování bot. Vždyť na boty se stejně nikdo nedívá. A když jo, tak si spolu nemáme moc co říct, protože mě boty a oblečení fakt zas tolik nezajímají.
Jako mladší mě děsně fascinovalo, že ostatní oblečení tolik řeší. Myslela jsem si, že to je jenom nějaký společenský otvírák konverzace a že ti lidi mají ve skutečnosti mnohem hlubší zájmy…no víc mýlit jsem se nemohla:D
Jednu dobu mě bavilo si lakovat nehty, ale stejně jsem si je pak vždycky sloupala, když jsem neměla co dělat s rukama nebo moc přemýšlela a ztratila se ve svém světě.
Ptám se momentálně Kristiána, proč se na mě lidi v MHDčku tak koukaj.
,,Ty jsi strašně pěkná, ale vždycky se degraduješ takovými detaily! Třeba máš ramínko batohu vždycky nějak přetočené, nebo rozvázané tkaničky, nebo tak něco.

Že jsem pěkná, to je jasné – každý se jeví jako nejkrásnější tomu, kdo jej miluje. Ale s těmihle věcmi to vystihl naprosto dokonale. A hlavně pořád koukám do blba. Třeba se zaměřím na jeden bod a koukám na něj celou dvacetiminutovou cestu autobusem.
Často taky mívám různé škrábance a to mi taky nijak nevadí. Od koček, z nešikovnosti, někde spadnu a hned to je. Ale nějaké sebepoškozování, to nepřipadá v úvahu. Já se mám totiž fakt ráda, mám ráda to, jak vypadám, když se na sebe podívám do zrcadla. Třeba bych si nikdy nemohla dát plastiku nebo tak něco.
Nosím brýle. Mám takové černé tlusté hipsterské brýle, protože do obyčejných už se mi nevešla ani ztenčená skla, mám sedm a půl dioptrie a hrozně moc cylindrů a já nevím čeho všeho. Ale to mi nevadí, každé ráno si nasadím brýle a večer si je sundám. Ani nevím, že je mám. Jen je občas mívám děsně špinavé a utírám si je do trička, nedovedu si představit třeba s sebou tahat nějaký speciální hadřík na brýle.
Mám hodně světlou pleť i světlé oči, můj doktor se mě jednou ptal, jestli jsem albín. No, nene. Originálně mám hrozně tmavé vlasy, to se mi ale vůbec nelíbí. Vždycky se na sluníčku hned spálím. Ani mě nebaví se opalovat. Ani se mi nelíbí opálení lidi, přijde mi hezké, když je někdo tmavý přirozeně, ale ne, když je to takhle umělé.
Já vlastně nesnesu nic umělého krom barvy vlasů. Někdy, fakt hrozně výjimečně, si udělám tekuté oční linky a rudou rtěnku, takový sixties look, který se mi děsně líbí. Ale třeba dělat to každý den? To ne! To je jen pro zábavu, abych se mohla později vizualizovat do různých rolí..

každopádně, ženy, dívky, holky, netrapte se tím, že neumíte vypadat konvenčně! nenutte se do toho. najdou se muži nebo jiné ženy, kterým se budete líbit normální, nebo taková, jaká chcete být vy uvnitř sama sebe. určitě! spíš každého odradí ta umělotina. a i někdy přitáhne lidi hodně povrchní. a to přece nechcem. 🙂