Fotografie zahrady na jaře. Na zahradě rostou tulipány a zlatý déšť, svítí slunce a vše vrhá stíny. Přes cestu za zahradou stojí druhý starý červenobílý dům.

Nerozumím…(zpověď ženy s Aspergerem)

zdroj: http://aspergersgirls.wordpress.com/2014/03/28/i-dont-understand/

Nejdříve se omlouvám, že tolik nepíšu, nicméně mám toho do školy opravdu hodně, zadala jsem si bakalářku, píšu práce…musím hodně číst a taky chci malinko volného času. Ale nezapomínám na nás!

1. Nerozumím manipulaci. Teda jako význam toho slova znám a rozumím mu, ale v sobě touhu manipulovat dokáži potlačit, zarýt ji zpátky tam, odkud se vynořila. Poznám, že přichází. Nerozumím manipulaci jako celku. Přijde mi, že svět  jako c elek funguje  tak, že manipuluje s prostředím a událostmi, aby získal vytoužený výsledek. Nelíbí se mi, když toto vidím i u sebe. Pořád tedy zkoumám a analyzuji své chování, abych jej zbavila jakýchkoliv sebemenších příznaků manipulace. Takže jsem pořád pohroužená do analýzy, abych byla tím, kým chci být, abych reprezentovala dobro a pravdu, i když třeba žiju ve světě plném tahání za nos.

2. Nerozumím tomu, proč někdo obviňuje druhé. Jo, chápu příčinu a následek, chápu to tak dobře, že vidím vlnu možností a variant pokaždé, když vidím někoho kolem mě, kdo to dělá. Vidím v určitém smyslu černobíle, autisté mají svou zvláštní logiku, ale mé vidění není segregované, nevidím něco jako úplně dobré nebo úplně špatné. Vidím obě strany a vidím i to, co je mimo ně, nad nimi, mezi nimi i pod nimi. Neexistuje žádný způsob, jak něco dokázat, protože vše je jen poskládané určitým způsobem v mém mozku dle určitého patternu nebo vynálezu. Poukazování na někoho je říkání ,,já vím”. Ale já vím o  světě tak málo, téměř nic. Když na někoho ukazuji, říkám, mám pravdu, přitom nikdo nemá pravdu pořád. Jsem pohlcená myšlenkami, jak moc si přeji, abych byla více lidmi. Abych mohla plně někoho jiného obvinit, abych žila někde, kde jsem oprávněná jednat, kde bych se mohla právem rozzlobit. Ale to nejde. Zkouším to. Snažím se být stejná jako většina, ale okamžitě jsem zahlcená pocity typu ,,to je špatně”, dusím se, lituji toho. Kdybych měla na někoho poukázat, musela bych ukázat na sebe. Protože bych si řekla, já jsem spadla do sociálního pravidla obviňování, odvrátila bych se od zodpovědnosti k falešnému vnímání sebe sama.

3. Nerozumím přátelství. Kamarádi autistů musí být speciální a jedineční. Bytí s druhými mě mate. Mám někdy až závrať a klátím se štěstím, když se mám znovu potkat se starými kamarády, nebo klidně i s novými. Hodně se směju. Přebírám chování svých přátel a způsob bytí. Mizí mé pravé já a stává se já jiným, kterému najednou více rozumím. Jsem jako houba a nasávám prostředí kolem mě. Možná jsem empatická. Možná mám až tajemné schopnosti? Nevím, mně to přijde až biologické. Neměním se z housenky na motýla, ale z různých tvarů v různé jiné tvary, které jsem si osvojila. Dávám druhým pozornost a to, co chápu jako lásku. Ale nechápu, co to dělám. Přijde mi to jako znovuspolčení poté, co jsme byli od sebe věky oddělení. Když se pak zase rozdělíme, divím se svým činům, zase přemýšlím, kým jsem. A ještě hůř pochybuji o své autenticitě, mou podstatou bytí. Sledovat se, jak se měním tam a zase zpět je matoucí, rušivé. Chtěla bych být stálou osobností, mít jednu personu.Ale ať už si to přeji jakkoliv, stejně je ve mně pořád něco nenarozeného a nového, které se různě projevuje.

4.Nerozumím lásce. Autisté prožívají lásku různorodě, někdo velmi silně, jiní na ní tolik nelpí. Snažila jsem se hodně. Cítím silná pouta, cítím hodně náklonnosti. Cítím obdiv. Cítím vibraci, která přináší pocit ,,stejnosti”, poznání, domova. Chápu, že na někoho člověk může hodně myslet. Chápu, že po někom může toužit a někoho chtít. Chápu tělesnou lásku a pudy. Samozřejmě bych řekla, že miluji své děti, já bych pro ně umřela. Ale je umírání pro někoho projevem lásky? Jestli jo, pro koho ještě bych umřela? A říkala bych teda i dál, že miluju své přátele? Zakládá se láska na pocitu domova, sounáležitosti, ocenování mě v mé existenci? Hodně se to zakládá na egu. Takže mě láska opět mate. Jestli jde jen o vědění a cítění, tak miluji hodně. Jestli jde o touhu se s druhými spojit, také ji mám. Věřím, že bych dokázala romantickou láskou zahrnout kohokoliv, kdyby na to bylo správné prostředí a okolnosti. Naučila bych se milovat dle toho, čemu bych bývala vystavena. Ale co když prostě miluji všechny? Co když je to mé zmatení? Snažit se vymezit a oddělit lásku mě mate. Protože miluju, ale nevím, proč.

5. Nerozumím lidem. Některé věci, které neurotypici říkají, jsou nepochopitelné. Matou mě. Umí být zezačátku tak příjemní a štědří. Tak dostupní. Tak reální. Tak upřímní. A pak se začínají skrývat. Myslím, že je příliš zahrnuji, že mě mají dost. Mou povahou je zkrátka se na durhého připnout, hodně se zaujmout oním spojením, vylévat si duši. Dávám druhým a dávám všechno.A pak se schovám a mám výčitky. Protože jsem se zase nechala unést tím seznamováním a myslela si, že takhle vřelé a veselé to bude pořád. Vidíš, já jsem furt stejná. Pořád miluju stejně, i když nevím, co láska je, a snažím se být tkaová, i když nevím, kdo jsem. Je to taková dichotomie, kterou se snažím si vyhnat z mozku. Ale já upřímně chápu,že jsem pořád stejná, uvnitř. Miluju. Jsem opravdická. Jsem já. A když se druzí takto změní, jsem z toho vyjevená,. Nadávám si. Co jsem tentokrát udělala? Proč mi to nejde a furt musím být tak moc já jako já? Proč si nepřipouštím, že to, co je ted, se časem změní, že se lidé sebe časem přejí?

6. Jsem naivní. Vím, někteří lidi mají rádi třeba pojem ,,nevinná”. Nebo hodná a dobrá. Ale doopravdy jsem naivní. At už si něco zažiju jednou nebo stokrát, pořád mě to takhle udivuje. Cože? Zase jsem dovolila, aby se to stalo? Jakto? Mám oči otevřené a mozek připravený. Ale moje srdce pořád vede. Teď to bude v pohodě. Stačí jen věřit. Věřit. Nevím, jak mám přestat věřit. Nevidím a nechápu totiž to, čím sama nejsem.