Kresba akryl na plátně, blond křehká dívka otočená k nám objímá modrovlasého pána otočeného zády, pozadí za nimi je černé, jen sem tam červený detail. Na pánovi je namalován červený terč.

Strach a úzkost.

Jako i jiní aspíci, i já mívám své úzkostné stavy. Mívám je už od dětství, některé jsou racionálnější, jiné nikoliv, některé časem přešly,jiné se začaly objevovat teprve nedávno… Ty ,,strachy z konkrétních předmětů” jsem měla hlavně jako dítě, teď už je nemám, třeba z lustrů nebo panáčků. A přesto jsme super, přesto můžete autistu milovat.

Strach z opuštění. Mám neustále strach, že se na mě někteří lidi vykašlou, když se nebudu ,,chovat správně”. Jako třeba partner, když se s ním nebudu chtít milovat, kamarádi, když s nimi nebudu chtít jít odpoledne po škole do kavárny…Poslední dobou se mi daří tento strach hodně mírnit, ale byl kdysi hodně intenzivní.
Strach ze snů. Ten jsem mívala jako malá. Nebylo to tím, že by se mi zdály noční můry – teda ty taky, ale to je něco jiného. Spíš se mi třeba stalo, že se mi jednou dvakrát za sebou zdál úplně ten samý sen, a byla to pro mě tak silná zkušenost, protože sny se mají přece měnit – byly mi asi čtyři a pamatuju si to jako dnes, jak jsem se bála jít spát.
Strach z panáčka z jedné reklamy na banku. A to jako fakt. Jakkoliv je to trapné a směšné. Jednou se mi zdálo, že je u nás v obýváku, když chci jít na záchod, a od té doby se cítím docela nepříjemně, kdekoliv ho vidím.
Strach z placatých lustrů. Ten jsem měla hodně jako dítě. Moji rodiče měli v ložnici placatý lustr, který byl černobílý a uvnitř měl zlatý střed. Když jsem spala v ložnici a večer se zhaslo, šlo vyloženě vidět, že se ten lustr opticky rozpíná po celém stropě. To mě neskutečně děsilo. Dodnes se mi stává, když se večer zhasne, že ho na stropě vidím. Dokonce se mi zdály sny, že mě ten lustr vtáhne z postele do sebe a pohltí.
Emetofobie. Jako malá jsem měla salmonelozu a musela být v nemocnici, měla jsem šílené horečky, byla jsem oddělená od rodičů, což pro mě bylo něco šíleného, když mi byly tři. Od té doby mám emetofobii, panický strach ze zvracení. Nezvracela jsem přes deset let, nepiju alkohol, neberu drogy prakticky jen proto, že se bojím, že mi bude špatně. Přesto v této oblasti dělám velké pokroky. Ještě kolem patnácti jsem odmítala jíst v čas, kdy jsem na to nebyla zvyklá, a věci, které jsem nikdy předtím nejedla, ,,aby mi nebylo špatně” – a dneska už s tím nemám sebemenší problém.
Strach ze setkání. Než se s někým setkám, přesně si představuji a vymýšlím varianty, jak by mohlo setkání proběhnout. Jak toho člověka pozdravím, co mu řeknu, co budeme dělat. Jenže někdy pořád nevím, co bych měla říct, někdy mě to furt ne a ne napadnout, a najednou se začnu bát a být nervozní. Paradoxně třeba u maturity nebo zkoušek nebo přednášení před třídou jsem se nikdy ani nezachvěla, v tom jsem se dokonce vždy vyžívala.:D
Strach z toho, že přijdu pozdě. Nebo že někdo jiný přijde pozdě. Ale to je fakt obsese, raději vyjíždím všude o klidně i hodinu dřív, jen abych náhodou nepřišla pozdě. A nechápu, proč to ostatní nemají stejně. Vždycky se může stát nějaká nehoda, s kterou nepočítáte – s tím je ovšem třeba počítat :-)) Jde mi fakt o minuty, přesně si pamatuju, v kolik mi jezdí které busy ráno, i když jezdí co šest minut, přesně vím, kterých šest minut:-)
Strach z panenek. Ten je taky dětský, ale přesto dodnes kolikrát nesnesu upřený pohled panenky. Měla jsem totiž v pokoji panenku, která byla bílá, ošklivá, zděděná po mamce – kdysi byla prý hezká, ale časem vybledla a zfialověly jí rty, vypadala prostě jako umrlec, nemluvě o tom, že když jsem v pokoji spala, panenka zvedala z toho kočárku sama ruce. Já nevím, jestli jsem si to jen představovalaa nebo se to fakt dělo – to nejspíš asi ne, ale stejně jsem z toho byla příšerně vyděšená. Do toho se mi zdálo, že se hýbe klika. Když to dneska říkám mamce, řekne mi , proboha, proč jsi mi to neřekla. Jenže já nevěděla, jak. A navíc by se mi ta panenka mohla pomstít. Dodneška to tak je, že když ve snu otevřu skřín, je tam často ona, naskládaná do divných pozic.
Strach ze secesních domů. Hlavně zchátralejších. Na secesi je prostě něco extrémně divného, to mi nikdo nevymluví. I můj taťka, který vyrostl v secesní vilce babičky, si to myslí. Ty vysoké stropy, ty podivné chodby, ty divné stěny, které mluví. A i já vyrostla v secesním domě. Záchod, který je úplně tisíc mil od koupelny, neskutečné.
Strach z toho, že mi budou v noci po pokoji běhat myši. Nekecám. A to je relativně nový strach. Respektive byl. Začal asi tak v šestnácti, kdy jsme měli doma myši, teda jen ve sklepě, ale to mi vůbec nevadilo – mně se myš líbí, mám ji ráda, klidně ji i pohladím. Jenže v noci se občas ozývaly podivné zvuky, nějaké šramocení, a já se děsně bála, že ty myši se nějak dostaly ze sklepa ke mně do pokoje a bude tam potkan a já ve spánku zaujmu nějakou pozici, která jej vystraší, což bych v reálu nikdy neudělala, protože se zvířaty to umím, a on se naštve a kousne mě a já budu mít vzteklinu a budu se muset léčit tak dlouho antibiotiky…no. chápete.:D Tenhle strach však zmizel jako mávnutím proutku 8. července roku 2013, kdy jsem si domů přivezla sedmitýdenní koťátko. 🙂
Strach z některých lidí. Prostě jsou nepředvídatelní. Možná je to zase iracionální a ošklivé, ale třeba zrovna s námi bydlí děda, který je maniodepresivní, a já to v něm tak nějak tušila už…od jisté doby. (Mimochodem, AS a maniodepresivní stavy právě díky tomu dokážu krásně odlišit, vážně je to jiná porucha.)A někdy mám strach jít spát, když se v noci vzbudím a najednou slyším, jak vedle hraje televize…nemluvě o tom, že když byl na léčení, bála jsem se děsně, že zase v noci uslyším ten zvuk televize, což by bylo ještě děsivější, kdyby tam nebyl. Zkrátka by něco bylo jinak než má být. Opět tento strach je v normě, zbavila jsem se jej tak, že spím s Kristiánem. 🙂

Pak mám i takové ty běžné strachy – strach z výšek, strach ze zubaře, strach z toho, že něco nestihnu do školy, neudělám zkoušku…a tak. Ale zároveň se nebojím některých věcí, kterých se bojí většina lidí – pavouků, vlastně jakýchkoliv zvířat, samoty, stáří, nestydím se zeptat v lékárně ani na cokoliv intimnějšího, nebojím se toho, že budu vypadat tlustá, nebojím se jako většina mladých holek, že bych otěhotněla a nemohla cestovat a budovat kariéru…
Tak kdo je na tom líp? AS nebo NT? 🙂

Někdy, když je toho příliš, tak se od situace odstřihnem.
Myslím si, že základním krokem k postavení se ke strachu je uvědomit si jej, přiznat si jej a pojmenovat ho. Není nic trapného na tom, že se něčeho bojíme, jen je důležité si to přiznat. Každý se něčeho bojí. A pokud se vám povede nějaký z vašich strachů překonat, budete zase jen a jen silnější. 🙂 Pokud ne, taky na tom nic není – jen je třeba si dát pozor, aby vás nesvazoval v každodenním životě nebo se neprohluboval. Potom je určitě vhodné zkonzultovat jej s odborníkem. A není na tom nic trapného.