Velká malba otazníku složeného z modrých, žlutých a zelených plošek, trojúhelníkových. Pozadí je namalováno ze žlutých cihliček.

Aspergerovská zábava.

Ahoj,
dneska jsem se rozhodla napsat něco málo o všem tom zvláštním počítání, spojování, kategorizování, ritualizování, které vaše děti (či vy sami) děláte.

Pro mě to odmalička byla taková zvláštní zábava, díky které jsem se dokázala kompletně ponořit do svého světa. Dám vám příklad. Když luštím osmisměrky, první písmeno slova, které najdu, si vždy dám do kroužku, a když z toho slova vycházejí slova jiná, k prvnímu písmenku si dám tečku. Písmena, která zbydou, si dám do čtverečku. Odmalička. A proč? Mám k tomu luštění v hlavě pro ostatní lidi takový trochu nelogický příběh. Hraju si na to, že to pole s písmeny je svět, který já musím nějakým způsobem zorganizovat. Dejme tomu, že mám najít třeba slovo ABECEDA. Jakmile jej najdu, první A je pro mě písmenem, které založilo v tomto světě první vesnici, a má určitá privilegia, a ostatní písmena jsou mu podřízená. Když se křižuje s dalším, tak získává další funkci v mém pomyslném světě. Když další slovo začne třeba Bčkem ve slově abeceda, písmeno B k sobě dostane už tečku. Už totiž v nějakém slově bylo a dělá pro ten svět důležitou funkci, ale ne tak podstatnou. A tajenka, to jsou zbylé, bohem toho světa vyvolené celebrity…
Z organizování a vymýšlení a kategorizování jsem měla vždycky nejpříjemnější pocit. Ostatní tomu někdy říkají rituály. Hrozně mě to baví. Všechno mi přijde organizovatelné, rozložitelné, a pak to lépe chápu.
Taky mě odmalička baví se koukat večer do oken ostatních lidí, když mají rozsvíceno. Není to žádný voyerismus, nemám z toho žádné sexuální ani jiné uspokojení, spíš mám hroznou radost, když je vše tak, jak má být. Je to završení kruhu, když vidím rodinu, jak se v obýváku kouká na televizi. Přesně tak to přece má chodit a chodí. Je to správně. Naplňuje mě to vnitřním klidem.
Nedávno jsem byla v noci na inventuře v jednom obchodě. Všechny to přestávalo bavit už kolem půlnoci, ale já byla čím dál rozjetější. Moje mamka jakožto manažer seděla a vybarvovala jednotlivé části mapy obchodu, které už byly spočítány, vše bylo strukturováno, já mohla počítat, prostorově si představovat, jak jsou za sebou plechovky v regálech, dopočítávat to, a pak se koukat, jak je to růžovým fixem zatrhnuto, a jak se vše postupně plní. Takhle by měla vypadat každá práce! Jasně a strukturovaně. Vážně mě to bavilo. Nemluvě o tom, že normální část mé brigády spočívá v tom, že sedím na pokladně. Že se nekoukám nikomu do očí, to je asi trochu problém. Ale teď jsem si sedla za kasu po roce, co jsem chodila do školy, protože už mám jen zkouškové před prázdninami, a všechno si pamatuju, i skoro všechny číselné kódy pro pečiva a zeleninu. Přitom prý pokladní není dobré zaměstnání pro autisty, ale když v práci není tolik hluk a společenské normy, jak zdravit a co říkat se naučíte nazpaměť, není problém…. V matematice jako takové jsem nikdy moc dobrá nebyla, ale logika mě vždycky hrozně bavila. Možná to bylo ale spíš tím, že mi matematiku všichni vysvětlovali špatným způsobem…
JÁ jsem také jediná, kdo svou vlastní strukturu může nabourat. Já ji totiž buduju. A vy nevíte, kolik mě to stojí úsilí. Každopádně stává se, že začnu v nejnevhodnějších okamžicích zpívat hlubokým hlasem Hodně štěstí, zdraví, jako z reklamy na KFC. A to jsem vegetarián. Správným lidem to přijde vtipné. Vtipné, protože je to nesprávné. Jak říkal Bergson, jeden filosof, kterého jsem četla už k přijímačkám a hrozně mě uchvátil – smích je jen korektura špatného chování. A je to tak. Vždycky se smějeme, když je něco nepředstavitelné, společensky nepřijatelné, nenormovatelné. Když někdo spadne, tak se mu jednoduchý divák směje, protože ví, že správná je chůze. Divák na vyšší úrovni ne, protože je empatický. V nejvyšší společnosti už prý smích nebude, jen empatie.
Já ráda atakuju taky takové ty běžné normy. Na televizi mě nejvíc baví reklamy, jinak se na ni nekoukám. Z toho je Kristián nejfascinovanější a říká, že jsem asi jediná na světě. Ale tak vsadím se, že vaše AS děti taky citují něco ze svých oblíbených filmů jako běžnou frázi. Na reklamách mám ráda, že se opakují, jsou chytlavé, praštěné a nekonvenční. Chtěla bych vymýšlet reklamy. Přijdu si kolikrát jako jediná, koho reklamy pobaví, má rodina sedí u televize, zatímco z obrazovky skáčou mini pizzy do vzduchu a do toho někdo infantilně zpívá giuseppe, giuseppe. Copak vám to nepřijde vtipné? Mně to přijde vtipné už skoro na metafyzické rovině – přijde mi vtipné to, že to doma nikomu nepřijde vtipné. Mám zkrátka zvláštní smysl pro humor.
Nemluvě o tom, že miluji poslouchat svou hudbu proto, že je nejen geniální, ale je pořád stejná, a já si díky ní mohu vyvolat své předchozí pocity a nálady. Je jako médium, v kterém mám skryto své já, a které se vždycky vybaví tak, jak já si jej přeji.
Ráda taky přesmýkávám slova a hraju si s jazykem a oslovuji sama sebe ve třetí osobě. Jakmile slyším nějaké podivné slovo, opakuji jej. Korálek kolárek miluju říkat a opakovat. Kristiánovi hodně říkám zdrobnělinama na K. A někdy to ani neříkám přímo jemu. Jenom, když se cítím příjemně, tak prostě mám chuť říct korálek, je to příjemné slovo. Nebo ráda mluvím s lidmi úplně jinými tóny hlasu, než je v té situaci vhodné, třeba dneska mi Kristián řekl, že mě vezme pod deštník, a já se strašně rozlítím a řeknu mu:,,JO!!!” fakt zle, že na něj skoro zakřičím.
Nebo v první třídě si pamatuji, jak jsme měli takové desky a v nich vytištěná a nastříhaná písmenka, z kterých jsme skládali jednoduché věty. No, to bylo moje. Doma jsem si ty písmenka skládala a kombinovala donekonečna, ale v mé hlavě mělo každé nějaký příběh, mělo to nějaký důvod, proč jsou takto vedle sebe.
Někdy mi přijde, že za těmi aspíkovskými rituály je mnohem, mnohem víc, než se na první pohled zdá.