Dneska jsem se rozhodla napsat článek veselý, který se bude týkat specifického humoru AS lidí. Upřímně, ještě před nedávnem bych si nepomyslela, že se humor AS lidí tolik liší od lidí běžných, ale fakt že jo. Poslední impuls k napsání tohoto článku mi dala skupina Aspergerův syndrom na FB, kde jsem viděla, jak maminky popisují legrácky svých autistických dětí – kterak některé chtějí napsat na McDonaldské otázky, co je to krtek, a kterak zase jiné tříleté dítě zpívá píseň o Krymu a o tom, že jeho máma je kůň. Hrozně mě to pobavilo, fakt jsem z toho měla záchvat smíchu. Naše zábava je trochu jiná.

Po základní škole na mě čekal tak trošku šok. My totiž na základce, kde nás bylo 15, měli takový podobný smysl pro humor – hodně moc absurdní, monty pythonovský, bořící konvence. Ono každý AS je tak trošku rebel, nemáme rádi nesmyslná pravidla – ta rozumná dodržujeme až přehnaně pečlivě, ale ta nesmyslná pravidla by existovat ani nemusela. Takže jsme kolikrát ,,drzí“, mluvíme ,,nevhodné věci“….ale opravdu jsou tolik nevhodné?
Příklad, kterému se má mamka dodnes hrozně směje: na základce jsem měla nejlepší kamarádku Radku, kterou beru za svou nejlepší kamarádku do dnešních dnů. Na informatiku jsme měli ve třídě učitelku, která učila informatiku, a jako jediná z učitelek na škole neměla titul mgr., ale ing. A my s Radkou si začaly schválně kvůli tomu zpívat na začátku hodiny Promované inženýry, tu pasáž:,,kdo je tu inženýr, ať s námi zpívá,..“
Kdybyste viděli ten pohled paní inženýrky Dany:D:D:D ale taky pro to měla pochopení! Taky se tomu zasmála! A od srdce. A takových historek mám strašnou spoustu. Vlastně je mám sepsané. Je toho 200 stran. Achjo, to byla moje zlatá léta.
Doma taky hulákám smíchy pokaždé, když dělám něco jinak, než má být. Třeba během Vánoc, když pečeme cukroví, tak po mně chce mamka označit jednotlivá těsta lístečkem v lednici, aby věděla, na co které je. Pečeme toho hodně, asi 20 druhů, jenže mně přijde každé těsto úplně jiné, takže mi přijde absurdní na to dávat nějaké lístečky, to se přece dá poznat. No jo, jenže moje mamka asi nemá takový smysl pro detail:D každopádně je vždycky rozčilená, když jí řeknu:,,těsto na ořechy má v sobě otisklou mou pěst a těsto na rohlíčky má na sobě jméno Žofinka.“
Já vždycky dělala tyto absurdnosti a nechápu, že to někomu nepřijde vtipné. Na gymplu jsem tradičně místo vylepeného seznamu, co bude ten den v jídelně na oběd, přelepovala jídelní lístky s nápisy třeba Ježíšův nářez nebo Párky s povidly, když jsme měli napsat, kdo kde bude psát doplňovací písemku – na biologii visel na chodbě takový seznam, kam se měl dopsat někdo, kdo chtěl nějakou další písemku, náhradní, psát- tak jsem tam tradičně doplňovala třeba Chačaturjan nebo Václav Havel. A prostě přišlo mi to neskutečně, neskutečně legrační. To, jak pro něj připravuje ten biolog písemku, aniž by mrknul okem třeba. A přišlo mi i legrační, že třeba prošel kolem někdo, viděl to a taky se zasmál.
Jak říkám, dělala jsem toho spoustu. Ale třeba teď, na výšce, je to příšerné. To člověk něco takového udělá a všichni mají poker face. Kamenné tváře. Nikomu to nepřijde vtipné. Krom mě a Týny. Týna je moje velice dobrá kamarádka na vysoké škole, protože spolu vyvádíme přesně tyhle koniny. S Týnou jsme i bydlely. Třeba jsme vyplňovaly evaluace, které jsou online a anonymní, ale nepsaly jsme tam nic negativního-  nemáme důvod, máme naše učitele rády a učí fakt dobře – jen jsme tam vždycky propašovaly nějaký neskutečný nesmysl. Třeba jsme napsaly,že hodina je fakt moc hezky strukturovaná, učitel chodí připraven, na otázky odpovídá správně, ale je trochu temný a tajemný. A ta představa, jak se ptá doma třeba své ženy:,,Hele, myslíš si, že jsem temný? Nebo tajemný? Mně to letos do evaluací napsali dva studenti…“:D:D:D:D
Nebo nám jeden učitel řekl, že si musíme založit dropbox. Podívejte se, co to je,  jestli to neznáte, takové internetové uložiště, které sdílí více počítačů. A Týna si na něj chtěla udělat zálohu celého svého počítače. NEbo já tam nahrála seminární práci Stephena Hawkinga o kontemplaci Chroptících chýší.(pan magistr si mě ale velice, velice, velice!!! získal tím, že řekl, že ta práce, ač anonymní, je skvělá, a hrozně ho pobavila, vytiskl ji a nechal ji kolovat. Ale víte co? Všichni měli ten poker face. Jako ostatní.)
A jak si pak mám hledat kamarády:D já se směju furt a furt dělám takové srandy. Ruším tím nesmyslné řády a pohledy na svět. Proč být zbytečně příliš formální? Proč se smát jen hloupým videům, jak někdo spadl? Proč se smát jen tomu, čemu se máme smát? Ani náhodou.
Já jsem se odmalička smála i věcem, které ostatním vtipné moc nepřišly, ale jak vidíte, nějaká skrytá logika v tom je.
Nebo i nedávno, byly jsme s Radkou na brigádě. Nemám ráda, když se cizí lidi tváří hrozně chytře a dělají si ze mě srandu, to pak nechápu. Ale ironii sama používat umím, ale spíše k takové srandě, ne k tomu, abych někoho zesměšnila. Já si umím dělat srandu i sama ze sebe, plus i všichni ostatní kamarádi si ze mě mohou dělat srandu, ale cizí lidi ne. No a s Radkou jsme byly na pokladně a nikde žáden zákazník. Až pak jeden přišel. A říká:,,Jéžiši, tak to já nevím, ke které z vás mám jít.“
Radka:,,K té, co je vám sympatičtější.“
Zákazník:,,Jé, ale to já takhle nemůžu říct…“
Já:,,Ale my jo.“
A vidět tu naprostou konfuzi, to zmatení toho zákazníka, jestli někde není třeba nějaká skrytá kamera, tvářily jsme se naprosto vážně a uvnitř jsme řvaly smíchy, nebo třeba to vyvolávání rozhlasem na celý obchod:,,Prosím prase na pokladnu, děkuji“:D:D:D:D
Často se setkávám i stím, že lidi třeba fantazírují, že by dělali takové kraviny jako já, posílali profesorům nesmyslné práce, přelepovali nápisy, mluvili nepatřičným způsobem k nadřízeným, (ne špatným. jen nepatřičným.), ale nemají k tomu prý odvahu. Jéžišimarjá. Vždyť o co jde. Když nejste hnusní, tak vám nikdo nic nemůže říct. A ti lidi se aspoň nad sebou trochu zamyslí. Své názory beru hodně vážně ve věcech, na kterých mi záleží, ale když vidím, že je něco  nesmyslného, nebo i nějaký můj postoj je nesmyslný, neváhám a udělám si z toho srandu. 🙂