Lepená koláž, vepředu obličej kreslený tužkou, za ním řada křičících, nešťastných červených obličejů. Vše doplněno lepeným mačkaným papírem.

Přehlcené smysly.

Ahoj,

tak vám zase píšu. Mám po zkouškovém a všechno se mi povedlo, najednou mě v hlavě nic netlačí, jsem spokojená a klidná. Jen včera se mi stala dost nepříjemná věc.
Ráda chodím s Kristiánem na undergroundové koncerty do jednoho malého místního alternativního klubu. Většinou hrají tak dvě kapely, my si popovídáme, je to fajn.
Včera ale byl v tom klubu alternativní den a já si myslela, že to bude super, Kristián se na to hrozně těšil, hrálo asi šest nebo sedm kapel.
A měli tam nová světla a stroboskop.
Zezačátku vše šlo, bylo to zajímavé, ale asi po čtvrté kapele toho na mě začalo být opravdu příliš. Všichni se dobře bavili a já nepozorovaně vyklouzla ven a byla venku asi 15 minut, pak jsem si řekla, je to ok, vrátím se dovnitř. No, ok by to bylo u NT.
Po chvilce se mi začaly zvuky příšerně zkreslovat, ještě víc točit v hlavě, začalo mi být špatně, vymotala jsem se ven, už toho mělo mé tělo fakt příliš- a to jsem ani netancovala, to já nedělám- Kristián šel za mnou-spolu jsme nikdy nechodili nebo nedělali takové šíleně hlučné a barevné věci a já takový stav neměla několik let a myslela jsem si, že jsem z toho ,,vyrostla”. Takovému nepříjemnému stavu se říká meltdown.
Jako dítě jsem to měla často, začala jsem vždycky lapat po vzduchu a uklidňovat se a klepat se, kdykoliv se stalo něco nečekaného, nevídaného, klidně i pozitivního-třeba jsem dostala na Vánoce spoustu dárků, nebo tak. Jenže Kristián nevěděl, co mi je, opakovala jsem jenom, že se tam nemůžu vrátit, že je mi špatně, tak odešel pro věci a řekl, aťˇ počkám chvilinku, pět minut, na lavičce, že se hned vrátí. Těch pět minut bylo NEKONEČNÝCH. Lidi se na mě koukali jako na nějaké zvíře v zoo, jak jsem seděla na lavičce, brečela, kolíbala se a klepala a uklidňovala se jedním dlouhým tónem, který jsem si pobrukovala. asi si mysleli, že jsem opilá nebo zfetovaná, ale opravdu nejsem a nebývám ani jedno. Viděl mě ale Lukáš, kterého mám ráda, je to jeden z vedoucích celého klubu, a myslel si,že mi jen klesnul tlak a je mi na omdlení, tak mi donesl ještě kolu a počkal tam se mnou, než přišel Kristián, oba mě uklidnili, zabalili do bundy a Kristián šel se mnou domů. Jakmile se kolem mě udělalo ticho a tma, přestala jsem se klepat, začala jsem normálně mluvit…jakoby se nic nestalo. Kristiánovi jsem to vysvětlila, bylo mu mě líto.
To je přesně ono. Všichni mi říkají, tobě nic není, vždyť mluvíš uplně jasně, nemůžeš být autista, vždyť se směješ, studuješ vysokou školu, umíš se o sebe postarat, chodíš(občas) někam..
No, to sice jo, ale…
je mi to líto, že jsem napsala negativní článek, ale včera se mi to opravdu po delší době zase stalo. Kristiánovi veliké díky za to, že se mě nezačal bát, i když jsem mu řekla, že jsem jako menší brala prášky proti uzkosti na zklidnění(které jsem neviděla opravdu nejmíň deset let). a za to, že mi řekl, že to vůbec nevadí, zachoval klid a postaral se o mě, i když v takové situaci nikdy nebyl. To, přiznávám skromně, bych já nemohla. Já se o druhého postarám nějak, aby neumřel:D ale pak ho hodím na krk někomu jinému a sama se vypořádávám s návalem uzkosti, trochu menšího rozsahu, že se něco takového stalo. Ale klepu se jako bych měla zimnici. Stačí, když se někdo opije do němoty, mně blízký, to se taky dost klepu. Nemá se to stávat.
Ono člověk se začne chovat iracionálně, když se kolem vás začne vše zpomalovat, vše je jinak, začne se vše rozostřovat, nevíte, kdo jste a snažíte se vrátit zpět do své kůže.
Tenhle článek jsem napsala proto, aby někteří viděli, že v tom nejsou sami, jiní, aby viděli, že jejich děti jsou holt citlivější a je třeba se tvářit, že je vše v pohodě a uklidnit je a odvést na tiché a tmavé nebo ne moc barevné místo.
Tak příště snad na veselejší notu! A držte mi palce, ať se mi to nestane třeba další dva tři roky.:-)