Digitální kresba hnědovlasé dívky, která stojí pod obrovskou houbou. Celý obrázek je laděn do oranžovohnědé barvy.

Bezpohlavnost u AS

Dneska přeložím pěkný článek z blogu Kudrnaté. Je to tento článek : bezpohlavnost

Bude o tom, jak se spousta AS žen cítí často ani ne jako kluci, ani ne jako holky, ale prostě jako něco mezi. Někdy mi přijde, že v Česku není situace tak ,,hrozná” jako na západě, ale holčičky tady taky začínají ,,bárbínovatět”. Nicméně já jako dítě v raných devadesátkách jsem vypadala jako kluk a hrála si nejraději s hrnci a sítky do odpadu a kreslila si s taťkou ty čtyři loga televizních kanálů do sešitu, takže se mi tohle vyhlo. V pubertě to ovšem bylo horší, ale kvůli okolí. No nic, pojďme už na článek.

,,Ale dělej, Johano, už si ty šaty obleč! Přijdem pozdě na večeři k babičce!”
,,Ale já je nesnáším, mami!”
,,Prostě si je obleč, zlato, strašně ti sluší!”
,,Ne, mamko, já je NESNÁŠÍM!”
,,Johanko, mohla by ses jednou chovat jako správná holka a obléct si je?”
,,Ne, nesnáším je, mamko! Jsou strašně světlé a nemám ráda sukně, jsou příšerně nepohodlné.”
,,Johano, a už to myslím vážně, dělej, jak říkám!”

To byl jeden ze způsobů, jak se rodič může stavět k ASD dítěti, které si přijde bezpohlavní, případně vzácně transgenderové. Nebo se necítí být ani tak, ani tak – je nebinární. Nicméně není to nejspíš ten nejlepší způsob.
Od narození býváme nacpáni do role dle našeho anatomického pohlaví. Chlapci bývají často oblíkáni ležérně, díky čemuž si mohou hrát a dělat nepořádek. Holčičky naopak často oblíkáme do růžové a pobízíme je, aby byly ,,holčičí” a líbily se jim šperky, malé blýskavé předměty a panenky. Často si děti ani nemohou vyvinout vlastní pojetí pohlaví, namísto toho jsou natlačeny do genderových stereotypů.
Některé holky ale do ženského pohlavního stereotypu nezapadají. Připadají si bezpohlavní.
Bezpohlavnost zní jako obrovská a důležitá věc, přitom je to jednoduchá záležitost. Nespadáme ani pod jedno, ani pod druhé pohlaví, doopravdy jsme takový mix obojího. Je to jako ženská a mužská energie v jednom balení, která se ale neprojevuje skrze způsob oblékání nebo stereotypního jednání spadajícího pod anatomické pohlaví.
Asi vám přijde, že je to hodně matoucí. Celá naše společnost je založena na genderových stereotypech a na tom, jak je vnímáme. Když jste žena a necítíte se žensky, nechováte se žensky a neoblíkáte se žensky, tak se velmi rychle stanete středem pozornosti(v běžných kruzích).
Bezpohlavnost znamená, že nejdůležitější je pro nás osobnost a co je pro danou osobu pohodlné. Vybírají si jednání, které není stereotypní, a následují vlastní set pravidel, které jim přijdou aplikovatelné pro jejich vlastní osobu. A tato pravidla se často od anatomického pojetí jejich pohlaví ostatními liší.
Takže jak to poznáte u vaší AS holky? Nerada se oblíká tak, jak ostatní holky. Sukně, šaty, mašle…nelíbí se jí. Raději se bude oblíkat pohodlně. (Já teda sukně a šaty nosím velice, velice ráda, mnohem raději než kalhoty, ale zase a opět – když žena nosí šaty, tak se od ní očekávají vhodné účesy, makeup, boty. A to já zase nemám. To už mě nebaví. Já budu ráda ve společenských šatech rozcuchaná a vůbec mi to nepřijde a budu se cítit nejlíp.)
Někdy si dokonce vaše ASD holka může přijít více jako kluk než jako holka. Přijde jí, že její anatomické pohlaví je naprosto irelevantní a že si přijde prostě jinak a že by raději vyjadřovala své názory skrze svou osobnost než pohlaví. Uklidněte se, to je velmi časté u ASD dívek.
Lze se k tomu stavět dvěma způsoby.
1. Můžete zkusit nabídnout vaší ASD holce, aby se více snažila naplnit tyto stereotypy. To ale znamená, že se bude muset chovat jinak, když se obleče jako žena, změnit své způsoby a ,,hrát” to. Je ale možné, že se bude cítit hodně nešťastně, protože jí pak bude připadat, že naprosto nezáleží na tom, jaká je uvnitř. A že ji lidé soudí dle jejího pohlaví a ne dle její osobnosti. Není špatné naučit vaši ASD holku nějaký set pravidel, jak se obléct formálně, ale má rada by byla, aby byla tato pravidla spíše flexibilní a nepříliš zaměřená na pohlaví. Ať si vaše dívka vybere vlastní způsob oblékání, ať se její osobnost vyvine tak, jak si sama přeje.
2. Druhý způsob je lepší. Můžete si poslechnout, co vám chce vaše ASD říct, když se odmítá oblíkat do dívčího oblečení. Dovolte jí, aby si oblíkla, co se jí zlíbí. Může vás až překvapit, pozitivně, jak skvělou povahu má, a jak barevně to dá najevo!
Co třeba takhle…
,,Ale dělej, Johano, už si ty šaty obleč! Přijdem pozdě na večeři k babičce!”
,,Ale já je nesnáším, mami!”
,,Prostě si je obleč, zlato, strašně ti sluší!”
,,Ne, mamko, já je NESNÁŠÍM!”
,,No dobře, tak co by sis vzala radši?”
,,Můj vytahaný svetr a kalhoty!”
,,Ne, Johano, babička má oslavu osmdesátých narozenin, musíme se oblíct podle toho. A co třeba tyhle pohodlné černé kalhoty a tuhle hezkou košili?”
,,Mohla bych si vzít tu barevnou košili, mamko?”
,,Ale to víš, že jo, jenom rychle, jinak přijdem pozdě!”

Není to lepší konec, více založený na kompromisu, který ukončí mámino a Joannino dilema?
Pamatujte si, že pohlaví není vším. Vaše ASD dítě si myslí, že důležitější je osobnost, a chce, abyste se ohlíželi více na její osobnost než na pohlaví.
Pevně věřím, že si z toho všichni něco vezmem!