Dneska jsem se zase rozhodla vypíchnout nějaká zajímavá témata, probíraná na fórech autistických žen. Formu znáte, jména nezveřejňuju, překládám z angličtiny. :-))

Dotaz: ,,Trochu bych si přála, aby mi bylo jedno, že jsem jiná. A vůbec, vždyť v běžné západní společnosti je tolik věcí špatně, tak proč mám tu touhu a nutkání zapadnout a být jako oni? A snaha zakrýt mé odlišnosti není dobrovolná, prostě jde o to, že jsem velkou většinu svého života(kdy jsem ještě nevěděla, že jsem na spektru) strávila tím, že jsem se snažila zapadnout mezi ostatní a už je pro mě těžké se nyní chovat jinak. Ve škole jsem měla hodně kamarádů i kamarádek, přestože jsem byla trošku jiná, ale v dospělosti je pro mě těžší najít spřízněné duše. Vím, jak si mám dělat kamarády, jsem otevřená, příjemná, přátelská. Přesto mě někteří vidí jako výstřední a sebestřednou osobu, i přes veškerou mou snahu! (…)
Snažím se být normální, ale i přes tu snahu to pro mě není přirozené, je to pro mě únavné. Na první pohled na mně nikdo nic nepozná, ale já se musím tolik přemáhat. Co by se stalo, kdybych přestala? A vůbec, kým se snažím být? Jsem z toho tak zmatená.“

Odpovědi:,,Řeklas to, co si myslí velká většina z nás. Teprv nedávno mi došlo, že jsem aspík, a všechno mi začalo do sebe zapadat. “

,,Já jsem velmi dobrá v konverzaci a navazování nových vztahů, vypadá to spontánně, ale jen já vím, že jedu podle určitých skript. S cizími lidmi se velmi snadno pobavím v hospodě, venku, na louce, je jedno, kde. A lidi mě zezačátku mají rádi, zdám se jim přátelská. A veselá a jsou se mnou kamarádi. Ale já taková přátelství nechci, o taková ani nestojím, zdají se mi všechna tak umělá, vykonstruovaná mým návodem, ale já neumím být spontánní. Chci hluboké, opravdické přátelství. A ostatní očividně ne. Nebo pro ně není hluboké to, co je hluboké pro mě?“

,,Máš pravdu, já to mám stejně. V momentě, kdy překročím práh svého domu, nastupuje mé herecké umění,. A hraju a hraju, dokud se nevrátím domů. Nevěřila bys, jak unavená jsem. Vlastně asi věřila.“

Dotaz:,,V poslední době jsem začala často chodit na rande. Jenomže mě to celé tak mate. Připadám si zneužívaná. Vůbec nevím, jaké má daný partner záměry a udělám ze sebe blázna. A pak mi připadá, že i oni si myslí, že jsem šílená. Už jsem tak unavená z toho, že si kluci myslí, že jsem cvok.“
Odpovědi:,,Přesně. Já třeba nemám velké nároky, ale chtěla bych slyšet narovinu hned od partnera odpovědi na otázky ,,Líbim se ti nebo ne?“ Neumím číst druhým v hlavě, takže by se to hodilo.“

,,To mi taky vadí, že lidi nejsou takhle přímí. Připadá mi, že NT lidi spíš vztahy mají tak, že si říkají, no, uvidíme, jak se to vyvine, nebo chtějí jen takové lehké, nehluboké vztahy.“

,,Jsem ráda, že můj manžel je taky aspík. Máme taky hádky a problémy, ale aspoň jsme k sobě upřímní a celé naše chození bylo upřímné.“ Manželství autistů se dá dobře zvládat.

,,Já bych chodila jen s AS ženami, kdybych nebyla vdaná! Zkus třeba někde dobrovolničit, pak je šance, že se budeš někomu tam líbit pro to, jaká jsi doopravdy.“ A takoví lidi vážně existují.