Fotografie zahrady na jaře. Na zahradě rostou tulipány a zlatý déšť, svítí slunce a vše vrhá stíny. Přes cestu za zahradou stojí druhý starý červenobílý dům.

Proč tak nemáme rádi(rády) telefonáty?

Rozhodla jsem se sem občas vložit i nějaké zajímavé dotazy z cizojazyčných AS fór. Mé nejoblíbenější fórum je anglické, o dospělých AS ženách. Řešíme tam opravdu jen naše problémy, náš pohled na svět, naše zkušenosti.
A budu ke každému příspěvku i překládat případné zajímavé komentáře. Na tomhle článku jde hezky vidět, že spousty autistů má stejný problém, ale každý má onen problém z trošku jiného důvodu.

Tazatelka: Proč nám tolik vadí telefonáty? U mě jde třeba o víc než jen o sociální interakci. Už když vůbec telefon zazvoní, tak se polekám a nechce se mi jej jít zvedat a vždycky se snažím z telefonátů nějak vykroutit. Proč? Napadá vás něco?

Odpovědi: 1. Protože při telefonátu nic nevidíme, jen slyšíme hlas? Když si s někým volám, tak mi připadá, jako bych šla někde v noci, neviděla, s kým mluvím, a každou chvilku zakopávala.

2. Já zas nemám ráda telefonáty, protože vůbec nevím, co od nich můžu čekat.

3. Nevadí mi otevírat dveře, když někdo zazvoní, ale telefon, to mi naskočí husí kůže. Nevím, proč.

4. Nerada si s někým volám, ale nikdy jsem vlastně nezjistila, proč. Nakonec vždycky zavolám, ale až potom, co několik hodin prokrastinuju. A telefon teda raději druhému zvednu, než abych někomu jen tak zavolala sama.

5. Když mám někomu zavolat já, tak je to v pohodě, horší je, když mě o to někdo požádá a já nevím, co říkat, a bojím se, že po mně budou chtít nějakou informaci, kterou nevím.

6. Lidi jsou pro mě ještě míň čitelnější, když je nevidím. A taky nevím, kdy už můžu mluvit a kdy se ten druhý jenom nadechuje nebo dělá pauzu.

7. Já zas nesnáším svůj hlas v telefonu. Mám raději SMSky, ale trvalo mi celé léto, než mi došlo, že smskovat si můžu leda tak s dalšími autisty, protože NT si moje zprávy vyloží vždycky úplně nějak jinak, než jsem je myslela já.

8. Protože musím odpovědět hned, nemůžu si odpověď promyslet.

9. Telefony jsou protivné a únavné; s nikým jsem neplánovala mluvit a najednou zničehonic musím. Vždycky to naruší mé myšlenkové pochody. Ale telefon většinou zvednu, protože se bojím, že je to něco důležitého nebo něco, za co jsem zodpovědná. Máme totiž svoje denní rutiny.

10. No třeba já, když se s někým bavím osobně, tak jde na mě vidět ta nejistota, a druhému to pomůže, aby začal být v rozhovoru dominantnější. Ale že jsem nervozní při telefonu, to nikdo nevidí.

11. Mám problémy vnímat, co mi druhý říká, když se nemůžu dívat na jeho ústa. Tak to mám celý život.

12. Já zas na telefonu mluvím strašně dlouho, pak je mi líto, že jsem druhého ani nepustila ke slovu.

Tazatelka: Máte některá zkušenost s chameleonským efektem, kdy se začnete chovat jako ten, s kým zrovna jste, abyste lépe zapadly? Zničehonic vždycky zjistím, že mluvím třeba s NY přízvukem, nebo že používám špatně gramatiku, nebo mám hrubé manýry… Je to otravné a trapné, chci toho nechat! Občas i napodobuju NÁLADY, aniž bych si to uvědomila!

Odpovědi: 1. Jo, a taky mě to moc netěší.

2. To je sociální echolálie, napodobujeme, co druzí udělají a řeknou.

3. Ano, je to pro mě jediný způsob, jak zvládnout sociální interakci.

4. Přesně. Přijde mi, že se pozoruju a říkám si:,,proč tohle vlastně vůbec dělám?”

5. Pořád. Už jsem zapomněla, kdo doopravdy jsem.

6.Často nevědomky kopíruju své okolí. Lidi mi říkají, abych se chovala autenticky, ale to já se chovám. Jenom prostě občas trošku měním barvy.

7. Někdy, když se pohybuju mezi lidmi, které neznám, a jsem nervozní, tak používám různé přízvuky.

8. Já zas nekopíruju přízvuk, ale spíš fráze a slova, která používají lidi kolem mě. Někdy mě pobaví, jak si lidi stěžují na to, jaká jsem, když přitom já se chovám úplně stejně jako oni.

9. Mně to vždycky přišlo, jako kdybych měla strašně velkou empatii. Že se najednou úplně vcítím do druhých a přesně vím, jak jim je a co prožívají, tak musím být a mluvit jako oni. Třeba na párty cítím všechno a všechny a jejich pocity a je to strašidelné a vyčerpávající.

10. To teda, a mám strach z toho, že se jednou všichni mí kamarádi potkají a budou spolu o mně mluvit a vyjde najevo, že se s každým z nich chovám naprosto jinak.