Černobílá digitální malba holky, která leží na kopci a za ní stojí obrovská věž s hodinami. Je noc.

Máma – aspík

Našla jsem pěkný článek pro dospělé ženy na spektru, které přemýšlí o mateřství. Je tady: http://respectfulparent.com/hello-im-an-aspie-mom/

Vždycky jsem si přišla….jiná.
Ne tak normálně jiná – jako je třeba to, že jsem jako Číňanka vyrůstala jinde než v Číně, nebo jako třeba to, že jsem byla rebel v domácnosti plné křesťanů.
Jiná spíše tak, že když jsem si hrála s holkama, vždycky to vyústilo v nějakou bouři. Byla jsem hysterická, když do mě nějaký kluk jenom klepl. Nebavily mě šperky, nehty, přespávání u kámošek. Nikdy jsem nebyla při softballu nebo při tenisu soutěživá a nešel mi tanec a gymnastika. Vždycky jsem byla ta, kdo následoval pravidla učitele a líbilo se jí to.
Na střední jsem byla samotářka s přítelem, který zakrýval mou sociální neobratnost. Povedlo se mi dokonce dostat do tenisového týmu, z lítosti našeho trenéra. A dělala jsem to tak, že jsem přelétávala od skupinky ke skupince a neměla žádné pravé vztahy. Měla jsem samé jedničky(čti: šprt).
Vysoká škola, to byl začátek mého osobního úpadku. Lidi mě brali jako neomalenou a dělající nevhodné věci, a mí ,,kamarádi” si ze mě dělali srandu. Bylo pro mě těžké se orientovat v různých partičkách obrovské třídy, tak jsem se bavila jen s pár lidma z menšího oboru. Testy každé dva týdny ze stovek stran, ty jsem sotva přežívala. I ti nejhorší dostávají diplomy, to bylo mé moto, a nedokázala jsem se už ani víc snažit.
Manželství bylo fajn, když jsme neměli žádné konflikty a nad čím diskutovat. Plus jsme měli jednoho hezkého chlapečka. To bylo poprvé v životě, co jsem měla určité ideje, z kterých jsem nechtěla slevit, což dělalo v manželství problémy. Zkoumala jsem vše celé týdny – proč nezkusíme ty super nápady, co jsem našla, třeba jako znakování? Záchvaty neštěstí, vzteku…
Kromě toho, že jsem se hlavně starala o dítě a domácnost, do toho pracovala a hledala i chůvu, jsem byla pěkně na dně. Ani jsem se nedokázala podívat svému manželovi do očí, natož s tím cokoliv udělat.
Ale i tak byly časy, kdy jsem si přišla naprosto normální…
Normální, jako třeba to, že můj nejlepší kámoš z dětství byl soused, který měl Nintendo. Hráli jsme kickball u nás na dvorku s dalšími kluky ze sousedství. Ráda jsem si hrála se svými plyšáky celé hodiny, stejně tak jsem milovala videohru Indiana Jones, a čtení. Tolik knížek, co jsem přečetla!
To, že mě vychovávali jako křesťanku, se odráželo v tom, že jsem se snažila být ,,super hodná” osoba. To jsem si udržela až do střední. Dokonce jsem chodila i na plesy. Byla jsem taková královna, to říkal můj přítel, a to vše bez toho, aniž bych se kdy malovala nebo se učila si dělat účesy.
 Stres na vysoké škole byl neskutečný a já měla skoro sebevražedné deprese. Díkybohu, že můj učitel mi pomohl, když jsem strašně pokazila svůj test a řekla, proč. Ale taky se vyplatil můj celoživotní zájem o klavír, kdy jsem začala doprovázet sbor.
Protože jsem jedináček, byla jsem zvyklá, že jsou věci po mém, a bohužel pro mého manžela jsem s tím přišla i do manželství. Trvá hrozně dlouho, než se toho člověk zbaví, plus musíte komunikovat přímo. Četla jsem a četla a četla spoustu způsobů, jak vylepšit naše manželství(vylepšit mě, to je jediné, co dokážu změnit).
Můj syn je pro mě ta největší radost!  Na to jsem čekala celý život – být matka. Máme spolu skvělou rutinu.
Můj ,,aha” moment …
… byl, že jsem zjistila, že je něco jako Asperger, poté, co k aspici přirovnala moje teta mou matku. Zatímco jsem byla těhotná(protože kdy jindy mají matky čas číst?) jsem si začala číst Aspergirls a nemohla jsem toho nechat. To je ono! To jsem já! Byla jsem v extázi, že existuje důvod, proč nejsem jako ostatní, a že není za co se stydět.
Téměř všechny mé plusy a mínusy byly součástí diagnozy Aspergerova syndromu(nebo vysokofunkčního autismu).
Když jsem to dokázala pojmenovat, dokázala jsem i vyčíslit potíže, na kterých je třeba zapracovat, a získala jsem přístup ke zdrojům, které mě navigovaly směrem k lepšímu já. Dalo mi to potvrzení, že existují i jiní lidi jako já, a že se nemusím snažit být jako ostatní.
Dneska pořád hledám lepší a lepší způsoby, jak se vypořádat se životem.
Mám v hlavě návody, jak se chovat k lidem. Etiketa je snadná knížka pravidel, které se dají aplikovat v sociálních situacích. V konverzacích se většinou zpočátku stočí téma na mě, tak musím přemýšlet o celé situaci z jejich pohledu, než odpovím. Musela jsem se naučit, že někteří lidi se mě ptají na mě a mou rodinu, tak si musím dávat pozor, abych se je na to zeptala taky.
V práci dělám pořád dokola to samé a miluju to! Už je to pro mě přirozené a jsem pyšná, že to dokážu dělat dobře.
Detaily, nic moc pro mě, zvlášt v konverzaci. Spíš si dávám pozor, jak vypadá celek, a jsem vizuálně založená. Dělám si seznamy, aplikace, abych nezapomínala, sdílím kalendáře, to miluju!
Tančit na svou hudbu v autě, to je komplexní záležitost, ve které uvolnuji spoustu energie. Člověk, který sedí ve vedlejším autě, třeba povytahuje obočí, ale co, taková jsem! Takový je Asperger. A to je normální.
Takže…
 …to bylo něco o mě, ale každý na spektru je jiný.  Jsi dospělý Asperger nebo znáš nějakého? Chci, abyste všichni věděli, co nejvíce to jde, o AS. To, že o něčem takovém víme, je vůbec první krok k přijetí. Jakmile chápete, můžete si nás zamilovat, protože jsme takoví, jací jsme. A kdo ví, třeba pochopíte víc i to ,,divné” v sobě samých.
<3