Malba tří žen - aktů uhlem na barevném akvarelovém pozadí

Myšlení v obrazech

Toto je naprosto skvělé video o synestezii!!

Každopádně, jaké to je…Jaké to je myslet v obrazech. Lidi mi sem psali, že by o tom chtěli číst.
První věc, musím říct, že si nedokážu představit myslet jinak, protože toto je způsob myšlení mně vlastní odmalička, takhle jsem se narodila, pamatuju si na vjemy, které jsem měla jako dítě, a jsou úplně shodné s těmi, které mám teď.
Jaké to je…
Když mi řeknete slovo ,,jablko“, tak ho vidím úplně přesně, jako kdyby se mi to zdálo. Vnímám realitu úplně normálně, ale ono jablko si v hlavě představuju prostě do nejmenšího detailu. Vidím jeho červenou slupku, ty malé žluťoučké žilky v té slupce, ten stonek, cítím i to, jak divně to chutná v puse, když si ten stonek dáte do pusy, cítím vůni toho jabka a zeminy, tu práškovost chemicky vypěstovaných jablek, cítím najednou, jaký byl venku vzduch, když jsem běžně letní odpoledne seděla na zahradě s naším irským vlkodavem a krájela mu jablka a jedli jsme je spolu pod jabloní, vidím, jak přesně šustily ty lístečky a jak se mezi nimi komíhalo slunce, a takhle jsem schopná sedět a asociovat donekonečna.
Jablko má ale třeba asociaci, která se k němu ještě jakž takž vztahuje. To třeba slovo dobrodružství ne. Když mi někdo řekne slovo dobrodružství, vidím bílé pozadí, jeden dílek mandarinky, který je otočen dolů, praskne uprostřed a vytryskne z něj ve třech přesně formovaných oranžových kapkách šťáva.
Představte si, že na vás někdo mluví dlouho a v kuse. Že jste mezi spoustou lidí a všichni takhle mluví. A vy ani nechcete, ale proti vaší vůli vám vyskakujou v hlavě všechny tyhle obrazy. Do toho udržovat oční kontakt a ještě navíc nějaký logický sled rozhovoru. Navíc ani nevíte, co se hodí a co už moc ne. Cítite se mezi lidmi divně, protože řeší hrozné hlouposti, když toto všechno je kolem nás. Je to hrozně vyčerpávající. Nemluvě o tom, že můj mozek si všechny tyhle obrazy vyjevuje hrozně detailně. Je to jako mít příliš výkonný procesor v počítači a jet pořád naplno. Počítač se pak přehřeje a z ochranných důvodů se vypne. To dělám i já. Akorát, že když mi není dovoleno se vypnout, jsem mezi spoustou lidí, tak vybouchnu a všechno se ve mně pozkratuje, je mi špatně, klepu se.
Nejenom slova vyvolávají tyhle asociace a barevné myšlenky. Jsou to i světla. Zvuky. Vzpomínky. Barevné letáčky. Cedulky. Dopravní značky. Fasáda na domu. Stačí, jak mi něco připomene a už to jede.
Jsem velmi citlivá i na změny tlaku a ovzduší. Každé roční období jinak voní, každé roční období jinak chutná, každé roční období má jinou hudbu, některé cinká. Hudba je médium. Dokážu si naprosto přesně vyvolat pocity, které jsem měla při poslouchání jedné písničky i před dvacíti lety. Pamatuju si, jak jsem se v roce až dvou koukala na One of Us od Joan Osbourne v televizi a přesně si pamatuju, jak byla ta písnička oranžová, jak mi z toho bylo trochu zima a že to bylo hodně ale i jarní. A je to dvacet let.
Představte si, jaké to je, jít ven v zimě. Je to hodně nepříjemné, protože sníh studí a vzduch štípe, člověk se nějak nemůže celý prohřát, ale navíc ještě musí zvolit i vhodnou hudbu, aby se to všechno nevyzkratovalo, chodit určitým způsobem, myslet na zimní věci, teď ještě záleží, jestli je slunko nebo ne a jestli sněží nebo ne, protože když myslíte na něco jiného, než na to, na co myslet máte, je to moc divné a tak to prostě nemá být. Naopak na jaře je to hodně svobodné, i v létě, protože většina písniček, které poslouchám, jsou letní.
Existuje místo, kde se moje synestetické vjemy hodně rozvinou a já z nich čerpám zase naopak sílu, a to jsou mé sny. Odmalička neskutečně živé, barevné, přesně takové, jako moje myšlenky. Hudební nástroje mají barvy, dny v týdnu mají barvy, měsíce mají barvy, které se mi vyjevují v hlavě, ne nikde přede mnou v prostoru. Nemám žádné halucinace, bezpečně rozeznávám mezi tím, nad čím přemýšlím já a co je kolem mě.
Když se mě někdo ptá, o čem jsem se bavila s tím a tím člověkem, nejprv si vybavím scénu, která kolem nás byla, a atmosféru našeho rozhovoru. A z toho to pak nějak odvodím, logicky. Jako že bych dokázala říct a sesumírovat, co mi řekl, to ne. Ale vzpomenu si, že jakmile začalo hodně svítit slunce skrz okna(to je to, co se mi vybaví v hlavě), spojka, v ten moment řekl ,,…a zajdeš zítra koupit mlíko?“ mlíko, které bylo v ten moment prosvícené tím světlem, jarní mlíko, které by se do té místnosti hodilo a zrovna tam nebylo. A často mě to nutí přesně citovat věty, které ten daný člověk v daný moment pronesl.
Mám taky problém všechny ty smyslové vjemy zpracovat hned. Je nutné upozornit, že to, že mně se zdá být sobota světle žlutobílá, je SUBJEKTIVNÍ, a když vám jiný člověk jako já poví, že je oranžová, není to kontraindikace, je to jeho názor, a je stejně tak plausibilní jako ten můj.
Když jsem mezi hodně lidma a tak a přijdu domů, nevybavím si hned vše, co se dělo. Chce to několikrát se vyspat, nechat si své myšlenky uležet, utříbit, je toho na mě hrozně moc. Nechápu lidi, co vám řeknou ,,tahle dovolená byla hrozně super“ a ví to hned takhle rychle. Já vám to řeknu možná za měsíc, až se mi to všechno uleží a zaškatulkuju si v hlavě všechny ty dojmy, uklidím si tam a utříbím si to. Je toho tolik. Jak to můžete vědět hned, jaké to bylo?
Ale zase je fakt, že když je něco vyloženě nepříjemné, tak se toho snažím co nejrychleji zbavit, utéct pryč, vymazat si ten zážitek z paměti. Ani po letech mi nepřijde vtipný, když mi v ten moment bylo trapně. Když mi připomenete nějakou událost, která pro mě byla tragická, ale teď už bych se přes to mohla přenést, s největší pravděpodobností se přes to nepřenesu. Mám ten obraz totiž pořád přesně v hlavě i se všemi těmi pocity, což se časem moc nemění. Vrací se to ve snech, mám noční můry i po deseti letech od nepříjemného zážitku.
Ani si neumíte představit to zklamání, když slyšíte třeba ráno ve vesnickém rozhlasu jarní písničku, podíváte se ven, máte už v hlavě přesně to slunce, světle zelenou, svěží vánek, podíváte se ven a venku sněží. To je tak špatně. Dokáže mě to na půl dne rozhodit. Je to špatně.
Ale když si v hlavě udržuju ten svůj řád, všechno správně, tak je vše v pořádku. Dokážu to i vyvážit tím, že udělám něco zimního, třeba se jdu okoupat s rozsvícenými světly do horké vany, to se dělá v zimě.
Obrazy se mi v hlavě řetězí, pojí se na sebe, Kristián se vždycky směje ,,jak toho můžeš tak rychle tolik vymyslet?“ V mé hlavě se pořád něco děje, právě teď trpaslíci v různobarevných oblečcích na hliněném poli rozbíjejí barevné krystaly na spoustu barevných kousíčků, nebe je hrozně bledě modré…
Ať je to autentické – ve čtvrtek 22.1 jsem v 22:52 poslala Kristiánovi tuhle smsku na dobrou noc:,,zavři své sametové oči do hermelínového kraje rybích snů, kulišárno“
Všechno musí mít nějaký řád. Asociace mám velmi volné, ale já v nich vidím určitý řád. Vám to možná přijde hrozně kreativní, ale mně to přijde docela dost strnulé. Nemůžu je přece míchat úplně podle svého uvážení, to by mi pak z toho bylo úzko a nepříjemně. Jsou prostě šílené myšlenky, které k sobě patří, a pak jiné, které k sobě nepatří. A já je hodně třídím. Vlastně jsem jenom takový eklektik. Kristián si už toho všiml. ,,Ale tobě se některé tyhle myšlenky docela dost opakujou, co?“
Nikdy to nedokážu popsat slovy. Ani obrazem to nedokážu nikdy dost dobře popsat. Zaprvé nejsem tak dobrá malířka, zadruhé bych na to musela dělat animované klipy, které by ale dost možná neměly konec. Ale to nevadí.
Už nějak nevím, co říkat. Poslouchám k tomuhe Lykke Li, I Follow Rivers, protože je to dobrá písnička na psaní článků na Zrzavou v zimě, když venku sněží a je zataženo – je to bílá písnička s trochu prudkým větrem a malou ztracenou holkou v takové podivné krajině, kde se vám odráží kolem uší všechny možné zvuky a je tam možná někde i čaroděj…