Zrzavá holka sedící v proskleném koridoru metra Kačerov ve tmě - digitální malba.

Co by mi usnadnilo život

Přála bych si, aby v městě byly na zemi barevné pruhy. Červený by člověka dovedl třeba do školy, žlutý by ho dovedl třeba na poštu, zelený by ho dovedl k lékaři…

Přála bych si, aby na poště byla obrovská nástěnka a na ní srozumitelně napsány všechny kroky, které musíte udělat, když chcete například poslat balík. Že krabici můžete mít svou, ale můžete si ji koupit i tam. A když si ji koupíte tam, tak by na ni měl být návod, jak ji máte otevřít. Abyste ji celou neroztrhali ve snaze do ní něco zabalit, jako se mi to stalo včera. Že máte vyplnit podací lístek. Studuju třetím rokem na vysoké škole a včera jsem málem neposlala balík.

Přála bych si, aby se mi samy zapisovaly poznámky z přednášek. Abych já jen seděla a poslouchala a chápala je. Protože když si zapisuju, zase nedokážu dávat pozor. A naopak. A pak si píšu úplně všechno, co se říká. Nebo nesmysly.

Přála bych si, aby vždycky, když uděláte něco dobrého pro druhého člověka, vám přibyly body jako v nějaké počítačové hře a váš vzájemný vztah by se tím zlepšil. Aby to bylo prostě takhle jednoduché. Aby vaši kamarádi byli fakt vaši kamarádi a nikdy by o vás netrousili nesmysly. Nebo společné zážitky by vám přidávaly body. Pak by stačilo jen udržovat tu hladinu v určitých intervalech…

Přála bych si, aby lidi kolem mě přesně říkali, co po mně chtějí. Aby pochopili, že když mi řeknou, ať uvařím těstoviny a scedím je, tak nepochopím, že je mám i přikrýt, aby neosychaly. Přála bych si, aby ke všemu, co vám kdo řekne nebo co chcete udělat, byl i návod. K uklízení. K frekvenci uklízení. K stolování. Já tyhle věci prostě nechápu intuitivně.

Přála bych si, aby prodavačky a celkově lidi ve službách nebyli nepříjemní. Mě stojí už spousta síly vůbec se k tomu dokopat a jít za vámi a něco po vás chtít, mějte trošku strpení. Že je to nebaví tam celou dobu sedět? Ale za to já nemůžu. Vím moc dobře, jaké to je sedět za pokladnou. (Je to ideální, celý den děláte to samé, víte, co máte říkat. Jen toho hluku kdyby kolem bylo méně :-))) Jasně, někdy máte zákazníka-idiota, který hledá mouchy, a tomu pak rozumím, že jste z něj znechucení. Ale já nikoho ponižovat nechci, ani po vás nebudu řvát, že klamete a okrádáte zákazníka, ani nebudu chtít vracet peníze, protože moje lízátko není modré, ale zelené. To bych se radši kopla do hlavy. Jenom prostě nemůžu vědět všechno, takže když za vámi přijdu s nějakou žádostí o pomoc, tak mi neodsekávejte a vysvětlete mi, proč.

Kdyby mi lidi říkali, co chtějí k narozeninám nebo k Vánocům. A kdybych já věděla, co dostanu k narozeninám a k Vánocům. Většinou u větších dárků to vím, a to je dobře. Každopádně není to jen o tom, že je člověk rozmazlený, něco chce, a pak to nedostane. Je to o tom, že občas dostanete něco, co nechcete, a teď po vás všichni chtějí radost. Kdyby mi někdo zorganizoval narozeninovou párty a udělal to pro mě jako překvapení, tak se asi hodně rozčílím. Zaprvé proto, že jsem s ničím takovým nepočítala, a zadruhé proto, že žádnou velkou párty nechci, vyčerpává mě a určitě nepozval jen ty, které bych tam chtěla já….

Kdyby vám nikdo nic nenabízel na ulici. Nevolal vám na telefon s nabídkami a průzkumy. Já ráda pomůžu s různými dotazníky a průzkumy, ale po internetu, doma a v klidu…

Kdyby lidi neměli tak příšerně komplikované nálady.  Kdyby lidi VŮBEC neměli nálady. ,,Já dneska nemám chuť jít na koupák,” to je jako pěstí do hlavy, když to spolu třeba dva týdny plánujete. Jasně, pochopím radost, pochopím vztek, pochopím hněv. Nepochopím nudu, blbou náladu od rána, lepší náladu než včera…člověk se vám před očima mění, každý den je úplně jiný, co od něj pak máte čekat? Pro mě je takový člověk nedůvěryhodný kamarád.

Kdyby se lidi nemíchali do toho, čemu nerozumí. Víte, jak mě to dokáže rozohnit? Celý život se něčím zabývám, baví mě to, každou volnou chvilku si o dané věci vyhledávám informace, a pak přijde nějaký pseudochytrák, co mi řekne třeba, hele, ale jako vegetarián nebudeš mít dost bílkovin. ,,A nesmrdí to u vás doma, když máte kočku?” Takové dotazy mě uráží a jenom ukazují, jak málo toho o dané věci víte, ale děláte chytráky (vím, že v mase jsou bílkoviny. vím, že kočičí moč smrdí). Pak se vždycky fakt naštvu a mám hroznou chuť toho člověka shodit. Většinou pak tihle lidi ode mě odchází s řečma jako, že jsem arogantní a snad se tak moc nestalo a nemusím tak ukazovat, jak jsem chytrá. Pro hlupáka každý hloupý. Nebo hele, filozofie, to mě taky baví, nejradši mám tenhle citát od Coelha. Proč se prostě nezeptáte, hele, a co to vlastně studuješ? Nebo ,,hele, a v čem rostlinném se dají třeba najít bílkoviny?” není vůbec nic trapného na tom nevědět a přiznat to. Stokrát raději si s váma budu pak povídat. A ne proto, že bych chtěla nějak chytračit a být obdivovaná za to, co vím, ale proto, že od vás uvidím upřímný zájem o věc, která mě baví. A taky by mi ušetřilo spoustu času, kdyby si lidi přestali myslet, že jejich názor potřebuju slyšet. Většinou tomu tak není. Když chci názor, tak se přímo zeptám. (A chápu, že ani můj názor není nijak důležitý, ale proto máte vpravo nahoře v prohlížeči červený křížek, jste tady z vlastní vůle :D)

Z lehčího soudku, pomohlo by mi mít tužky a propisky, které by nepsaly po ničem jiném než po papíře. Abych si nepočmárala celé ruce a pouzdro a počítač a tak.

Bylo by super, kdyby se ke každému pití prodávalo brčko. A aby vám v kantýně a v restauraci oddělili přílohu od hlavního chodu. Pak bych to nemusela pracně rozdělovat.

Přála bych si, aby lidské tělo mělo na sobě takové senzory a jasně by vám vždycky řeklo:,,Mám v sobě ted zvýšenou hladinu virů, asi budeš nemocný.” nebo třeba ,,jsi těhotná” nebo třeba ,,máš hormonální poruchu.” Něco jako stroj. Ale to je nereálné.

Přála bych si odhlučněnou kabinku v metru, v autobuse, v tramvaji. Místa po jednom, aby si k vám nikdo nepřisedl, když nemáte chuť. Jasně, vždycky vedle sebe můžete dát tašku, ale to nesnáším, zbytečně zabírat místo, na kterém mohl někdo sedět.

Kdyby lidi nekřičeli. To tak nesnáším, mám chuť řvát ještě víc, ať to vyruším.

Kdyby se lidi učili krom první pomoci a pomoci při hoření a poleptání a tak učili ještě pomoc lidem s panickým záchvatem.(dopravit na tiché a klidné tmavé místo, nechat je se vyspat).

Kdyby lidi neměli hloupé zábrany a předsudky.