malba suchou jehlou - depresivní černobílá krajina doplněná červenými a modrými detaily.

Společensky unavená

Poslední dobou velmi bojuju sama se sebou.

Snažím se tak nějak dobrat ke svým limitům a násilně je zvednout a odsunout. Zanechat si svou přirozenost a zároveň se stát ještě někým o trochu lepším.

Mám teď ve škole náročné období – končí mi poslední semestr, dopisuju bakalářku, budu dělat státnice, budu mít přijímačky na magisterské obory. Takže pořád čtu, píšu, opravuju, čtu a píšu. A je to hodně únavné. A mé motivace začaly být bezvýznamné a drobné. Když si řeknu, že si za přečtenou knihu k přijímačkám můžu zahrát hru na pár hodin, začíná to být málo. Už teď je to málo.

Takže jsem zvolila, možná bohužel, úplně stejnou strategii jako před maturitou. No, bohužel. Ona ta strategie byla úspěšná – odmaturovala jsem za čtyři jedničky a dostala se skoro všude. Ale je to náročná strategie, protože kromě zábavy přináší i strašnou spoustu námahy a vyčerpání.

Za každý kus práce můžu někam jít se svými přáteli. A protože se na setkání s nimi těším, práce mi ubíhá rychleji a jsem motivovaná ji dokončit. Začala jsem s předstihem a každý den minimálně hodinu věnuju škole. Nejprve přečtu celou knihu, udělám si z ní poznámky, a pak půjdu ven a tak moc se budu smát a dělat kraviny a budu v hluku a rámusu, až to totálně přehluší všechny mé myšlenky a starosti.

Víte, co je zvláštní? Že v jiných životních obdobích, klidnějších, přichází panický záchvat mnohem mnohem dříve. Nejsem zvyklá na tu zátěž. Stres v malé míře je zdravý a já to na sobě poznávám. Je mi mnohem líp, když jsem takhle pod tlakem. Vlastně nemám vůbec čas PŘEMÝŠLET. Kvůli PŘEMÝŠLENÍ mi nešlo spát. Kvůli PŘEMÝŠLENÍ jsem pořád vzpomínala a přemítala. Teď mám čistou hlavu. Mám hlavu plnou filozofie, estetiky, ekologie a zážitků.

Jak jistě víte, jsem vegetarián(maso nejím vůbec a ostatní živočišné produkty jím velmi velmi málo), takže to vypadá takhle – ráno vstanu, při snídani začnu číst knihu rychločtením, psát si zápisky, čistím si u knihy zuby, s knihou se myju i oblékám, zalezu zpátky do postele (Kristián udělá doma vše, co je potřeba, díkybohu) a dočtu ji. Mám z toho hlavu jako balon. Takže co je nejlepší odměna? Zajít si s Kristiánem někam na ten vegeoběd, viďte. Ven. Pryč od všeho. Nechat to někde v dálce. Jít mezi lidi a poslouchat ten hluk. Večer nemám sebemenší problém usnout a naučená látka se mi dobře rozleží v hlavě.

Včera můj milý Kristián zajistil právě kamarádovi to, že mohl ještě s jiným kamarádem hrát v jednom baru. Měli jsme z toho radost a šli jsme se tam taky podívat. A včera jsem si právě posunula limity zase o kus výš.
Vydržela jsem se rekordně tři hodiny koukat do blikajících světel a poslouchat hlasitou hudbu a za mnou poslouchat lidi, jak si povídají. Byla jsem veselá a povídala jsem si.
Jasně, ke konci už to bylo horší. Ke konci už jsem zabořila Kristiánkovi hlavu do saka a říkám mu, hele, už je toho hodně, ale mají tu jen do půlnoci. Kristián se mě ptal, jestli chci jít, ale říkám, nene, to zvládnu. Když byl hluk neúnosný, šla jsem na záchod. Nechápu sice, jak si můžou lidi POVÍDAT, když kolem hraje nahlas živá hudba, nebo aspon nechápu, jak si můžou povídat tak nahlas a dlouho, ale já tam zvládla být.
Ke konci to už znělo tak, jako když dáte celou hlavu pod vodu. Vlastní hlas vám zní, jako kdyby jím mluvil někdo jiný.  Ještě když jsme přijeli domů rozkodrcaným autobusem, byly skoro dvě ráno. Máte pocit, že každý pohyb vašeho těla nenáleží vašemu tělu. Neměla jsem nic jiného krom nealkoholické pinacolady a čisté vody a dneska se cítím jako po největším flámu, unavená, unavená, unavená, a odmítám vyjít z domu. Myšlenky mám jako obalené ve vatě, měkké, pomalu si ani nemůžu vzpomenout, co všechno se dělo, vybavuje se mi to ve vlnách. Usínala jsem se spoustou hlasů ve vlastní hlavě, téměř mě vzbudily vždycky jednotlivé repliky, které se mi znovu a znovu přehrávaly v mozku. Ale takto přehlcený mozek lépe spí. Dokonce se mi povedlo mít lucidní sen.
Hodně mi samozřejmě pomohl i časový limit – věděla jsem přesně, že o půlnoci se zavírá a vše skončí. Takže jsem byla v klidu, věděla jsem, že TO ještě vydržím. Absolutně nechápu, jak může někdo někam jít s přáteli a říct si třeba pro sebe, že musí odejít brzo, třeba v deset, a zůstat někde do pěti do rána, třeba, protože je dobrá zábava. NEMYSLITELNÉ. Mám v hlavě limit 22:00, takže jakmile se na mobilu ukáže 21:59, zvedám se a ať je zábava sebelepší, odjíždím domů. No a včera jsem si dokázala limit rozšířit – ,,do zavíračky”.

Dneska nevyjdu z domu. Dneska bych to nedokázala. Ale vím, že příště dokážu být někde zase o něco déle. A dneska jsem si přečetla zase půlku další knihy. Mám ze sebe radost. A nevycházím z údivu, že i v téměř 22 letech člověk může dělat pokroky.