fotografie zrzavé holky bez brýlí, má na uších velká černá sluchátka.

Stereotypy

Celý život bojuju se stereotypy.

,,Žena se má malovat, česat, má o sebe dbát.”

Pardon. Když víte, vy jste dobří v tom, že vše zvládáte automaticky. Já si ráno s každým krokem říkám ,,teď je čas na vyčištění zubů”, ,,teď je čas se nasnídat”, a ,,teď je čas vyčistit kocourovi záchod”. Každý další krok, který se nabalí na seznam, akorát zvyšuje hladinu stresu. Udělej to. Udělej to správně, ať to nemusíš dělat znova. A ať ti to nezabere ještě víc času, který jsi měla vymezený na něco jiného.
Někdy jsou dny, kdy se ráda upravím. Kdy si stoupnu před zrcadlo a podívám se, jestli jsem hezky učesaná. Ty jsou málokdy. Většinou jde o dny, kdy nemusím dělat vůbec, vůbec nic, a jediná věc na programu je třeba sejít se večer s přáteli. Častěji jsou dny, kdy vyběhnu z domu bez bot nebo bez klíčů, a přemýšlím, jak všichni ti lidé žijí v paneláku, jak přesně tlusté jsou stropy, které nás dělí, jestli jsou vyrobené z jednoho nebo z více panelů, jak vysoko to asi je a co když se utrhne výtah, nene, raději půjdu pěšky…

,,Jsi mladá, tak se máš bavit a užívat si.”

Ale já se BAVÍM. A užívám si. Akorát, že vy o tom máte jinou představu. Jasně, není to běžné, že holka stráví víkend tím, že hraje počítačové hry nebo pěstuje meloun v paneláku nebo si dvanáct hodin v kuse čte nebo se rve s kocourem. Ale to ještě neznamená, že to je ŠPATNĚ. Jak byste se cítili vy, kdyby vás někdo hodil ke startujícímu letadlu mezi milion lidí, ať to všichni posloucháte a užijete si to, dyť je to přece úžasné, že je to tak nahlas a že tam jste všichni spolu? Tak se cítím já třeba v klubu.
A cestovat? Bez kocoura, bez stabilního připojení k internetu, bez mé těžké peřiny, bez pevného časového harmonogramu? Ne, díky. A když už, tak v malé míře a jen z velmi vážného důvodu.

,,Vždyť tohle oblečení se k sobě nehodí.”

Ale jděte do háje. Když na mě budete moc tlačit, začnu vám citovat, co o vkusu říká který filozof/estetik. A pak si akorát budete připadat jako hlupáci, ale zahnali jste mě do kouta sami. Vám by se líbilo být pořád pod palbou jen kvůli takové povrchní záležitosti, jako že jste si třeba vzali nevhodné boty k sukni?

,,Na to už jsi moc velká/malá/to je pro kluky.”

A to řekl kdo? Kdyby doma usoudili, že jsem ještě moc malá na to, abych se ptala na písmenka, a neodpovídali mi na mé dotazy, které písmenko je které, nenaučím se číst ve třech letech. Baví mě si hrát s papírovou farmou a sbírat do ní zvířata. Ježiši. Baví mě si vystřihovat papírové panenky. Baví mě hrát hloupé hry. Baví mě dětské knížky. Ubližuju tím někomu? A to automaticky musí znamenat, že jsem hloupá, když mě baví takové věci? Proč? Jednou mi řekl kamarád Péťa, že si pamatuje, že když byl malý, tak si říkal, že bude pěkně debilní, až vyroste a nebude si hrát. (naštěstí z toho nikdy nevyrost a já taky ne).

,,Přemýšlíš nad hloupostma.”

Ukažte mi toho chytráka, který určil, které záležitosti jsou důležité a které ne. Hodím si kamenem. Moje učitelka na základce jednou říkala, že je hloupé říkat dětem, že nemají žádné starosti – protože jim jejich starosti přijdou obrovské, ať už jde třeba i(z vašeho pohledu banální) hnusný oběd ve školní jídelně, kam musí chodit. Jim to přijde jako velký problém. A je to tak. Protože vás by netrápilo třeba to, co mě, neznamená, že to můžete shazovat. Jasně, taky mám potíže se vcítit do druhých a nejsem si úplně jistá, CO druhé na daném problému trápí. Ale proto se těch lidí vždycky zeptám a zkusíme to nějak logicky rozberat na jednotlivé faktory, co je konkrétně na dané věci trápí a tak. A ne, že to rovnou smetu ze stolu jako drobky.

Je duben, měsíc autismu. Zítra je dokonce den autismu. Chápejte(nejenom) duben jako čas, kdy máme být tolerantnější vůči zvláštnostem druhých lidí. Pokuste se tyto předsudky odbourat, pátrejte hlouběji po podstatě věci!
(…a když vás to pátrání unaví, můžete zajít na další kolo výstavy, na které vystavuji já a Péťa Bobalová – vernisáž je zítra, tedy 2.4., ve Zlíně!)