Malba na papíře - veliká ryba, pod kterou je natažená ruka, přelétává nad městem. V pozadí svítí veliké slunce.

Identita autisty u zkoušky

Půlnoc.
Ticho po pěšině. Kristián větrá a kouří v kuchyni. Koukám se z okna na školu, kterou máme za barákem. Zhasnutá světla, žádné děti. Škola spí.
Měla bych taky. Mám zítra dvě zkoušky, které rozhodnou, jestli vůbec půjdu k nějakým státnicím.
,,Kristiánku, pojď, půjdeme už spát.“
,,Tak jo. Jenom dokouřím.“

Zapřu se rukama o kraj postele a vyšvihnu se do jógové ásany. Zavřu oči. Jsem takhle asi patnáct minut.
,,Nefoť mě,“ směju se, když je otevřu. ,,Potřebuju si urovnat myšlenky.
A vůbec, věděl jsi, že studenti, kteří mají během zkouškového období hodně sexu, dosahují…“
,,Lepších výsledků. Já vím,“ směje se a zhasne světlo.

Ráno mi zvoní budík. Slyším ho a vypnu jej. Zvoní druhý. Slyším ho a vypnu jej.
V poslední době se mi nic nezdá. Nemám sny. To je bizarní.
Včera jsem se ptala:,,Kristiánku, kdy bude úplněk?“ Během úplňku mívám nejsilnější sny. ,,Už byl.“ Zděsím se. Já to vůbec nepostřehla.
I po tom druhém budíku zůstávám v nicotě. Nic se mi nezdá. Spím a nespím. Je mi všechno jedno. Vidím jenom šedou barvu, kdykoliv zavřu oči, pocity mám tupé, nevyhraněné, o ničem.
Ale je to dobré, takhle se ztratit. Jednou za čas…

,,Ježišikriste. Kristiánku. Kristiánku, já jsem zaspala,“ mumlám, rychle se oblíkám a pospíchám do školy na konzultace.

,,Kolegyně,“ říká mi pan doktor, ,,já si tu vaši práci pročítal a výhrad už mám jen velmi maličko, a co mám, to vám pošlu mailem. V podstatě mi jde jenom o jeden větší problém. Já bych spíš řekl, jestli by nebyl lepší pro tuhle práci jiný název. Třeba, jakým způsobem se odráží v literatuře smysl světa.“
Polknu.
,,Ale jinak je to práce už jen na jedno odpoledne,“ uklidňuje mě.
Já jsem pořád v tom šedivém šeru několika posledních nocí. Jenom pokyvuju a děkuju, vymáčknu ze sebe úsměv a mějte se hezky. Jsem asi ráda.

Jak mám obhajovat práci, která pojednává o smyslu světa, když si myslím, že svět nemá smysl?

Odcházím ze školy poslat balík. Podruhé v životě, ale tentokrát se mi to povede bez fiaska. Dokážu to. Nikdo se na mě nekouká se zdviženým obočím. Jenom se modlím, aby obálka nebyla moc vysoká a dala se odeslat jako balík. Dá.
Děkuju pánovi za okýnkem. Když jsou ke mně lidi vstřícní a trpěliví, dělám mnohem méně chyb.

Jdu do školy, chci si pročíst další věci ke zkoušce. Už je jen za pár hodin. Zasedávám k počítači a pročítám si texty na sémiotiku, abych vždy ob řádek zjistila, že nevím, o čem čtu.
Pořád dokolečka mi v hlavě zní dubstepový remix jedné písničky.

I need some sleep
It can’t go on like this
I tried counting sheep
But there’s one I always miss
Everyone says I’m getting down too low
Everyone says you just gotta let it go
You just gotta let it go

Dokolečka, ve smyčce. Už několik hodin.

,,Kristiánku?“
,,No.“
,,Jestli udělám státnice, tak půjdu někam kalit na dubstep.“
Pobaveně povytáhne obočí a zakroutí hlavou.
,,Mě už u tebe nic nepřekvapuje.“

Směju se za počítačem, když si na tuhle scénku vzpomenu. Ježiši. Vždyť mám číst tady morfologii pohádky a ne přemýšlet o tom, jak si půjdu někam vylít hlavu. O čem to bylo? …Ne, to nemá cenu, zjišťuju. Půjdu na oběd. Nějak to dopadne.

Při obědě sedím v jídelně. Moc lidí kolem není. Před půlrokem bych byla nadšená a užívala si to. Dneska si vyloženě přeju, aby si ke mně někdo sedl a začal si se mnou povídat. Sním celou porci bulguru a zeleniny a dipu a ještě mi to přijde málo, jak se cítím prázdná.

Půl jedné. Ve dvě mám první zkoušku.
Vycházím ze školy.

,,To je ujetý. To je ujetý,“ říká mi. ,,Tohle se mi nikdy nestalo. Ne když sem byl střízlivej.“ Sklání se ke mně a líbá mě. Směju se.

Nenenene. Stojím uprostřed chodníku. Když si teď dám facku na probrání, tak se na mě budou lidi koukat divně. Nepřemýšlej a prostě běž.
Nepřemýšlej, to se snadno říká, když studujete filozofii.

,,Ve dvě mám zkoušku z toho Dekárta a Loka, tak mi drž palce.“
,,Jen jim to tam vymez,“ směje se Midgey.
Je dobré mít kámoše na telefonu, kterému můžete napsat každou kravinu.

Jsem u zkoušky. Sedne si naproti mě. Díkybohu je tam okno, takže můžu dělat, že mi do obličeje svítí sluníčko, proto se nedívám zkoušejícímu do očí.
Můj vlastní hlas, obvykle hluboký a klidný, je rozechvělý a přijde mi, že snad i trochu nepříjemný. Já mám nepříjemný hlas?
Natyno! Vrať se. Teď řeš substance a ne svůj hlas.

,,Kolegyně, tak dneska to je na dvojku. Chtěla byste si rovnou udělat i zkoušku ze sémiotiky?“
Zkouška ze sémiotiky měla být o půl čtvrté. Když to bude teď, pobořím si plán.
Já to zvládnu.
,,Podle toho, jak se to více hodí vám. Jestli mě chcete vyzkoušet teď, jestli je to pro vás lepší, tak můžete.“ Hraju si s gumičkami na ruce, rychleji a rychleji je proplétám mezi sebou.
,,Pro mě to bude lepší. Tak pokud vám to nevadí…“
,,Vůbec ne.“

,,Tak co jste si vybrala za texty?“
Nadechuju se. Vyjmenovávám je. V nervozitě na jeden zapomenu. Ze sémiotiky mě bavil jen jeden jediný text. O tom, jak si o sobě stavíme příběhy, jak o sobě přemýšlíme. Ale připadá mi moc jednoduchý, ten mi určitě nedá.
Když řeknu, a ještě jsem četla Davida Novitze, pokýve hlavou.
,,Kolegyně, tak vezmeme toho Novitze. Ty příběhy.“

Nedíváme se sobě do očí. Vypravuju.
,,V podstatě jde o to, jak na sebe jako člověk nazírám. Jak si buduju identitu. V textu se objevuje myšlenka, že nazírání sama na sebe je prakticky paralelní se způsobem, jak nazíráme na umění.“
Pokyvuje hlavou.
Vymezuju dále. Pokračuju asi dobře. Něco se ve mně trošku bouří a mám chuť do toho zakomponovat i to, co v textu není. To je u nás velký hřích. Ale když to téma k tomu vyloženě svádí.

,,Člověk může mít více konfliktních sebeobrazů. A vždycky si z nich vybírá, který bude prezentovat ostatním. Jde o to, jak chcete, aby na vás lidé nazírali. Někdy to ale nejde sloučit, pak je člověk v zvláštní situaci.“
Překvapeně se na mě podívá.
Natyna jako slavná Zrzavá. Natyna jako ta hodná, která všem pomáhá.
Natyna jako to ošklivé, zlé hovado, které čeká, až si pro něj přijde teta karma.

Nevím, jestli to ví, že jsem Zrzavá. Někdy mám pocit, že to u nás všichni vědí.
,,Kolegyně, vysvětlete mi politiku narativní identity.“

Mlčím.
Vím, jak to vypadá. Vypadá to, že to nevím. Že neznám odpověď na otázku.
Ale když já to vím. A nejenom proto, že jsem četla ten text.

Bojuj, říkám si.

,,Společnost po nás pořád chce, abychom se chovali určitým způsobem. Správně. Uceleně. Narativ má být ucelený.“ Můj narativ ucelený není, jestli ho mám ucelit, bude to trvat ještě tak padesát let, říkám si sama pro sebe v hlavě. ,,Takže když člověk chodí třeba divným způsobem nebo se podivně oblíká, lidi se vám smějou,“ začínám být expresivnější. ,,Jsou to vlastně sankce. Lidi vám dávaj regule, pravidla, a vy se jimi musíte řidit. Vlastně společnost vás takovým způsobem utlačuje, až vám vtiskuje identitu…“

,,A z té sémiotiky vám dneska dám jedničku.“