Digitální malba hnědovlasé dívky v červených šatech, která stojí ve vesmírné krajině plné barevných tvarů a za ní se line text písně Across the Universe.

Jak jsem pochopila, co je to nálada

,,Já to ale nechápu. Musíš mi to vysvětlit. Já nerozumim tomu, jak to chodí mezi lidma. Musíš mi říct, co se hodí a co se nehodí. Já to nepoznám.”
Ležela jsem ve tmě a mračila jsem se. ,,Furt je všechno v pohodě, a pak najednou zkrat. Já nechápu, co jsem udělala špatně.”
,,Ale nic, prosimtě!”
,,Jak si to mám jako přebrat? Co to jako je, tohle všechno?”

,,Víš, že všechno na světě nejde vymezit?” řekl mi. Trošku naštvaně, ale trošku se smíchem. ,,Ale jde,” odsekla jsem. ,,Já jsem filozof a autista. Já umím vymezit všechno. I vztahy. Věci jsou černobílé. Něco je buď debilní nebo dobré. -100 až 100.”
,,No tak to teda není. To je velký rozdíl. Něco může být debilní, ale zároveň i dobré.”
Zamračila jsem se ještě víc a přemýšlela, jestli si mám přetáhnout deku přes uši a přestat poslouchat. Ale chtěla jsem to vědět. ,,Jak to jako myslíš? Jak může být něco debilní a zároveň i dobré?”

,,To máš tak,” řekl mi, ,,že někdy jdeš vařit a chce se ti udělat pořádná svíčková. Ale jindy tě sere už jen to, když vůbec liješ tu vodu do hrnce. A rozhodně nechceš tak dlouho stát u plotny.”
,,Tak proč to děláš, proč tu vodu vůbec do hrnce liješ, když víš, že se ti nechce vařit?”
,,Protože mám hlad.”

Trošku mi zakručelo v břiše, když se řeklo slovo hlad. V poslední době jím jenom ovoce a lehce spím a hodně se hýbu. Napila jsem se čaje. ,,No ale stejně…” pokračovala jsem, ale uvědomila jsem si, že už je to asi příliš. Už zase zatěžuji svým pohledem na svět ostatní. Už ho zase moc vtlačuji. Uhni z cesty, říkala jsem si, už toho nechej. Mysli na všechny ty dobré věci a ne na ty špatné. Jenže když ony ty dobré věci jsou trochu hodně i špatné. Dobré je zároveň debilní. Jak může být něco, co je tak dobré, být zároveň i tak debilní?!
,,Už chceš asi spát, viď,” zeptala jsem se neutrálně pro případ, že bych mohla ještě debatu trochu rozvinout. Protože jsem byla hrozně zmatená.
,,Jo,” řekl suše, ,,a už ti nic nezodpovím bez právníka. Dobrou.”

Ležela jsem ve tmě. Bylo mi hrozné vedro. Všude bylo ticho a tma a já měla půjčenou těžkou deku. Přesně to, co potřebuju pro spánek. Ale nešlo to. Do patnácti jsem mívala neskutečné problémy usnout mimo domov, ale pak se to ustálilo. Jenže já skoro tři roky nikde mimo domov sama nespala. Najednou mi to zase vůbec nešlo. Jak může být něco debilní a dobré? Ta moje bakalářka, co s ní bude? Co bude se státnicema? Kolik je hodin? Půl jedné? Panebože. Co mám dělat. Pak už jsem jen ležela a nepřicházelo nic. Byla jsem v nicotě. Kdybych aspoň cítila hněv nebo vztek, to jsou těžké a silné emoce, ty poznám, ale mně se nechtělo ani brečet, ani přijímačky mě nerozhodily, když jsem si na ně vzpomněla. Cítila jsem jenom tu prázdnou velkou nicotu. Nešlo mi spát. ,,Mysli na to, jak je ta deka těžká a je to příjemné,” říkala jsem si. Přetáhla jsem si ji přes hlavu, jako to dělávám doma. Nic.

Levinas tomu říká il y a. Je to nekonečný princip nicoty, přichází k vám v nespavosti.

V nespavosti člověk nepoznává sám sebe, ani vlastní emoce. Tím hůř, když je autista. Čím to je, že mi nejde spát? Tou debatou? Tím stresem ze školy? Tím, že nespím doma? Pojedu domů, tam to bude přece dobrý, tam to znám, tam mě nic nepřekvapí, ani složité debaty, nic. Bylo čtvrt na jednu. Oblíkla jsem se, potichu si sbalila věci a vyšla ven. Přišla mi zpráva, že u nás doma je vše v pohodě a dobrou noc, lásko. Došla jsem na zastávku a zjistila, že kdybych jela, tak až za půl hodiny. Bože. Byla mi zima. Neměla jsem ponožky.
Tak jsem si udělala procházku. Autisti obecně se rádi toulaj, problém je, že někteří pak mají problém trefit tam, kam chtějí. A mně došlo, že možná ani neví, kam chtějí. Il y a mě pronásledovalo i venku. Chtěla jsem si utříbit emoce, jenže hlavou mi proletovaly jen obrazy, střípky, útržky konverzací. Sídliště, které je tak odlišné od toho našeho sídliště. Cítila jsem se jak v jiném světě. Sídliště, po kterém obvykle chodívám jen ve dne, vypadalo v noci jako jiná planeta. To naše je malé a přátelské i v noci. Tohle bylo velké, klidné, neznámé.
Rozhodla jsem se vrátit se do toho horka pod tu těžkou deku, protože jsem začínala být hrozně unavená. Všude bylo ticho a světla. Došla jsem ke vchodu, jenže byl zamčený. Pane bože, já jsem idiot, to mě mohlo napadnout.
Zazvonila jsem, protože jsem věděla, že jeho máma ještě spát nebude. ,,To jsem já, šla jsem si jenom trochu provětrat hlavu,” řekla jsem tónem, který pokládám za veselý. Zasmála se a pustila mě. ,,Jé, já jsem ani nevěděla, že jsi šla pryč. Tobě není dobře?”,,Ale ne, dobrý, děkuji,” řekla jsem. ,,Tak si tam zalez a dobrou!”

Tak jsem si zalezla.
,,Víš, jak jsem se o tebe bál?! Kdes byla?” slyším najednou. ,,To já tak chodívám, promiň,” řeknu a najednou mi to celé přijde legrační. Konečně něco cítím. ,,Autisti se rádi toulaj.” ,,Aha,” říká a já v tom hlase slyším trochu úlevy. ,,To bylo dost strašidelný. Sis měla vzít klíče.” Il y a je pryč. Můžu spát.

Jenže ráno mi to přijde celé ještě debilnější. Říká se ráno moudřejší večera, i on mi to říkal, ale u mě to tak není. Že se tomu jednou zasměju. Ani ne. Já to tak nemám, že by mě věci přišly časem vtipné, když mě někdo naštve. Prostě když mě někdo naštve, tak mě naštve, dokud neudělá něco, čím to neodčiní. Ale aspoň vím, že jsem trochu smutná. Že jsem vadná. Že nejsem normální. Ale…asi mi to dochází. Asi mi to dochází.

Snídá. Vesele mi něco vypráví o něčem, o čem už ani nevím. Vložím se mu do řeči, i když vím, že se to nedělá. Ale když tohle spěchá a já už to v sobě neudržím, ať se to hodí nebo ne. ,,Hele…”. Začnu ze sebe chrlit rychle své domněnky. ,,Víš, já mám hrozný strach, že vždycky udělám něco a tím všechno strašně zkazím. Chovám se jako debil. Jako idiot. Že je vše v pohodě a pak nevysleduju sociální situace a pokazím to. A můžu za to já. Protože se neumím chovat. Protože nevím, co se hodí. A ty už to pak takhle nebudeš brát, protože já se neumím chovat, řekneš si, to je kráva, a…a…”
Pláču.
,,Hele, poslouchej,” říká mi a položí mi ruku na nohu, ,,to není pravda.” Podívám se na něj. Potichu, konějšivým hlasem pokračuje. ,,To, co se včera stalo, nemělo vliv VŮBEC NA NIC. O nic nejde, hm?”
Nekonečně se mi uleví. Statečně se usměju a pohladím ho po ruce. Stiskne tu mou.

,,Ale víš, co jsem se naučila?” říkám asi za tři sekundy. Když se mi vše vysvětlí, není důvod se dál patlat v nepříjemných pocitech. ,,Ty ses jako i něco naučila, jo,” smějeme se.
,,No jasně.” ,,A co teda?”
,,Víš, já třeba doma to mám tak, že když je něco dobré, je to prostě dobré vždycky. Za všech podmínek, nezávisle na vnějších vlivech. A Kristián to má taky tak. A třeba tobě něco přijde obecně dobré, ale někdy prostě nemáš chuť to dělat, někdy se ti prostě nechce. Mně se vždycky chce do toho, co mě baví, mně se nestává, že by mě něco bavilo, ale někdy se mi do toho nechtělo. A proto mi to přišlo tak komplikované, protože jsem se s ničím takovým ještě nesetkala.”
,,Aha,” říká najednou chápavě. ,,No jo, je to tak. Já jsem náladový člověk.”

Lidi mívají nálady! Které nemusí vyloženě pramenit z nějakého vnějšího zdroje. Když se někomu zhorší nebo zlepší nálada, nemusíte za to třeba právě vy. Nebo třeba když někdo má nějakou oblíbenou činnost, tak je dokonce i normální, že se mu do ní někdy nechce. To mi přijde úplně neuvěřitelné. Prostě na to nejsem zvyklá. Jako já samozřejmě věděla, že lidi někdy mívají nálady. Že se ráno vzbudí a jsou nevrlí a na všechny vrčí. Ale absolutně jsem netušila, že nálada může mít i velké následky. Že to je něco, co s člověkem hýbe. Já to neznám. Mnou hýbe motivace, učení, lidé, radosti a strasti. Nebudím se nikdy s žádnou náladou. Jenom se seznamem věcí v hlavě, co mám udělat.
Přesto si myslím, že mám hodně citů. A nemám chudý život.