Díváme se na film o vesmíru. Ti dva leží na posteli, já jsem opřená zády o kraj postele a s nataženýma nohama v dece ležím na zemi. Neviděla bych na film, kdybych seděla tak daleko jako mí kámoši, tak se musím trošku distancovat. A vůbec mi to nevadí.
Je šero, večer, venku je po dešti… a asi zase pršet bude. Máme zatažené žaluzie.
Kdybych měla spočítat, kolikrát už jsem v tomhle pokoji takhle seděla, tak to nespočítám. I když si počítám skoro všechno.
Interstellar má asi dvě a půl hodiny. Některé pasáže, ty velmi technické a akční, mě tak úplně nebaví. Kámoši řeší tyhle hmatatelné problémy, hádají se, jestli může bouchnout černá díra. Jestli se může hmota rozpadnout. Jak to je vlastně s fotony. Já jsem ticho, skoro celý film.
,,Autisti dycky jenom sedí a civí,“ dělá si ze mě srandu. Já už to tak neberu, nemyslí to zle – vždycky jenom zakroutím hlavou a řeknu, jo, jasně. Tak nějak postupně si buduju ten NT překladač.
,Vem si, jak maličká je vůbec ta pravděpodobnost, že vesmír, jaký ho známe, vznikne,“ říkám Honzíkovi. ,,Strašně malá. Existujou tři varianty: buď prostě se fakt stala taková náhoda a vesmír takhle vzniknul sám od sebe. Anebo existuje mnohem víc vesmírů vedle sebe a jenom tenhle je tak dokonalý a uspořádaný. Anebo ho prostě někdo stvořil.“
,,Ale i kdyby ho někdo stvořil, tak je to pro nás prostě…nepředstavitelné,“ odpovídá mi. A je to tak. A mně je to v ten moment tak líto, že mám tak malý, hloupý, neschopný mozek.
,,A teď si ještě představ, jak malá je šance, že vznikne život. Ještě v tak malé šanci pro vznik vesmíru, jak ho známe, obecně. Ježiši kriste.“
Cítím i spoustu vděku za to, že něco tak hezkého můžu zažít. ,,Já si strašně ráda představuju vesmír jako nějakého živočicha. Jako maj lidi bakterie ve střevech, tak my jsme takové bakterie pro celý vesmír. A vůbec nevíme, v čem to žijem.“ Jsem z toho dojatá. Proč nad tímhle lidi běžně nepřemýšlí? Pro mě není den, kdy bych neměla alespoň maličkou vtíravou myšlenku tohoto typu. Nekonečného vděku nad tím, že existuju, a nadšení z toho, že můžu existovat.
A obecně, čím dýl sleduju film, tím víc mi dochází, jak aktuální je dneska filozofie. Jak ráda jsem, že jsem tenhle obor vystudovala. Vyšší řád Augustina. Dělitelnost nebo nedělitelnost hmoty už u antických filozofů. Patočkovo lamentování nad člověkem přetechnizovaným. Gaarderovo lamentování nad člověkem, který zná už moc fyziky a chemie na to, aby se radoval z prostého bytí.
Ale já si myslím, že z bytí se dá radovat i skrz fyziku a chemii. To nadšení, že vůbec něco takového může vzniknout…
Pak vidím scénu, kde sedí pán, který už nějakou dobu cestuje vesmírem, ve své lodi, a přehrávají se mu zprávy od rodiny za dobu, co je pryč – což je na Zemi přes 20 let. Pro něj je to chvilka. Já znám tu bezmoc, já vím, jak mu je, když jste někde, odkud se nemůžete hnout, a lidi, které máte rádi, máte někde hodně daleko. V ten moment je úplně jedno, jak daleko jsou, když vás dělí něco nepřekročitelného. A musíte se koukat na to, jak žijí, protože vám nejsou lhostejní, protože i když jsou daleko, tak jste pořád provázaní. Jak se baví bez vás. Jak žijou bez vás. A vy je nemůžete úplně nechat jít, protože je máte rádi.
Jako dvě částice v kvantové mechanice. Když se jednou setkaj, tak už jsou provázané prostě napořád, když tam něco klapne.
Pak se naštvu. Může si za to sám, že je pryč. Pán odjel zachránit lidstvo. Fajn. Ale lidi přece nejsou jediní živí tvorové na planetě. Kolikrát se stalo to, že člověk vyhubil nějaký živočišný druh. Člověk si za to může sám, že tady už nemůže dál žít. Když třeba žily poslední zvířata určitého druhu, jak jim bylo, ten nekonečný strach, když už zbyly třeba jenom dva poslední exempláře…
Dobře mu tak, ať si tam třeba shnije v té lodi. Trvale udržitelný rozvoj? Říká vám to něco?!
Ale…když on za to, sám, jako jedinec, vlastně nemůže. On to dělá jenom pro lidi, které má rád. Jasně, měl by se snažit v širším měřítku, ale to už asi ani nejde.
Všechny tyhle emoce prožívám hrozně hluboce. Vážně.
Najednou si vzpomenu na to, jak jsme jednou jely s Týnou nočním autobusem a potkaly jsme jednoho pána, s kterým jsme si povídaly o vesmíru. A naprosto chápu smutnou Týnu, chápu to její upřímné rozhořčení a neštěstí. Vykládala tomu pánovi, jak jí vadí, že lidé po sobě zanechávají ve vesmíru nepořádek. Odpadky. Bordel.
,,Co nás k tomu vůbec oprávňuje? Si myslet, že něco takového můžem? Už jsme si zničili planetu, nemůžeme takhle bezohledně ničit všechno.“
Chápu ji úplně dokonale. Přijde mi to jako nechávat odpadky v kostele.
Piju bílé víno. ,,To víno chutná jako sklep. A jako kysané zelí,“ říkám s trošku zamračeným výrazem. ,,Tak zas tolik toho tam já necítím…“ smějou se mi.
Ve filmu se ptají, proč se lidi milují. Na tuhle otázku je poskytnuta nějaká vědecky univerzální odpověď ve stylu, aby se mohli rozmnožovat, zachovat linii rodu, vytvořit prostředí pro výchovu dětí…až pak přijde protiotázka:Proč teda milujeme ty, kteří už jsou po smrti?
Láska jako univerzální princip. Nevymezitelný. Prostupující všemi dimenzemi.
Rozbalí si vedle mě sáček, v kterém je nějaký salám. Jí ho s hořčicí. Film už dávno skončil. Nejím maso a hořčici jsem neměla už taky pěkně dlouho. Vdechnu tu vůni a usměju se.
,,Co?“ ptá se mě.
,,Takhle přesně voní můj taťka,“ říkám se smíchem.
,,Tak proto mě tajně miluješ,“ směje se on. ,,Jasně,“ říkám naoko pohoršeně a beru si jídlo.
Lidské osudy jsou tak komplikované. Lidi věří věštcům, volají jim do pořadů a ptaj se jich, jak to budou mít se vztahy. Věštec jim něco řekne, přitom tak širokou perspektivu jako je lidský osud a lidský život, nejde nahlídnout. Cítím to tak silně, že mě to až porazí.
Lidi řeší tak nepodstatné kraviny.
Měli bychom nahlížet věci v širších souvislostech.
Vždyť co to znamená, jestli si dám k obědu těstoviny nebo rýži, v rámci celého vesmíru? Že nemám peníze? Že si o mně někdo myslí, že jsem kretén? A?
,,Čím více vím, tím více miluji, neboť vše, co je poznané, je dobré,“ cituju. Jitro kouzelníků, to je moje srdcová záležitost už od šestnácti. Jitro kouzelníků a Dívka s pomeranči mi určujou život. Přijde mi, že obyčejní lidi, NTčka, mají věci prostě jenom rádi, ale nejsou pro ně úplně důležité.
Pro mě jsou tyhle knihy vyloženě…formující můj život. Jedinečné. Je pro mě nepředstavitelné je neznat. Naštve mě, když je někdo shazuje nebo nebere dost vážně.
,,Čím více…no, to jsem si chtěl nechat vytetovat. A vlastně furt bych si to nechal.“
,,Já bych si nenechala tetovat nic, ale kdybych si měla jednu jedinou věc fakt nechat, tak by to bylo přesně tohle.“
,,Chápeš, že jsem se ani nepodívala, jestli to není prošlé?“
,,No…a jakto?“
,,Protože se asi cítím dobře. Rituály se stupňujou, když seš ve stresu.“
Máme puštěnou tlumenou lampičku, venku už je dávno tma. Ležíme vedle sebe.
,,Lidi si strašně málo říkaj, že se maj rádi,“ říkám smutně.
,,No tak mi to řekni,“ provokuje mě se smíchem. Ale mně to nepřipadá legrační. Mně to připadá fakt smutné. A vážné. Nemám vůbec chuť poslouchat cynické kecy. ,,Já to říkám furt. Jako jediná. A to jsem autista,“ říkám naštvaně.
,,Natynko! Já tě mám rád. Moc.“
Já mám oba pány v místnosti tak moc ráda. To se ani nedá říct. Uvědomuju si, kolika způsoby můžete mít lidi rádi, a to, jak je to kolikrát fakt nepopsatelné. Jasně, máte rádi rodinu. Jasně, máte rádi kámoše, občas je vidíte, zasmějete se. Jo, můžete se zamilovat a milovat někoho tak, že s ním jste rádi a chcete s ním žít a mít rodinu. Ale ne všechny vztahy se daj takhle snadno rozškatulkovat.
Někdy máte kolem sebe lidi, které prostě milujete i bez touhy je vlastnit, což je asi ten nejčistší cit, protože druhému ponecháváte nekonečnou svobodu, což je velký dar. Milujete zvířata, která znáte, a ona bezpodmínečně milujou vás, milujete svět – to, jak voní jaro, jaké to je, když fouká vítr v létě do vody, to, jak se odráží sluníčko po fasádách domů… a jste fakt rádi, že můžete všechny tyhle věci vidět a znát, milujete určité činnosti a milujete hudbu. Já možná nemám ráda moc lidí a moc věcí, ale mám je ráda tak intenzivně…
Autismus neznamená nedostatek emocí a empatie. Právě naopak. Máme jich až moc.
,