Malba - imitace de Chiricových obrazů, na žluté podlaze sedí podivná socha s červenou maskou.

Mít se kam vracet

Ležím ve vaně. Jsem tolik unavená. Víří mi v hlavě spousta myšlenek a nápadů. Ale krouží tak pomalu. Staré umakartové jádro, teplé žárovkové světlo…
Bojím se, že usnu a utopím se, proto si dám vypouštět vodu. Zůstávám ležet a koukám, jak se točí vír. Jako dítě jsem z něj mívala panický strach. Že mě to vcucne. Dneska už mi vír nevadí, ale pořád mě fascinuje. Ten nekonečný pattern. Ani nevím, jak to dobře vyjádřit česky.
Zůstávám ve vaně bez vody, jsem v limbu, dokud nezačne hrát na plné pecky nějaký pochybný slovenský rap.
,,Ježiši, Vlaďko!” směju se a nadávám nahlas. ,,Ježiši, co je,” volá na mě odvedle, ,,já si jednou Majka Spirita vemu za muže!”

A tak je to tady pořád. Málokdy jsem viděla, aby čtyři ženy žily společně tak dlouho bez konfliktů, bez hádek, a byly si čím dál bližší.
Nemám moc ráda holky. Vadí mi ta složitá hierarchie. Vadí mi, že holky vám vždycky říkaj, jak vám to sluší, aby vás za zády pomlouvaly. Nebo se s váma kámošily, ale pak uděláte jeden přešlap a ony se na vás naštvou. Nebo prostě mezi sebou pořád mají tendence soupeřit. A ty vztahy jsou obvykle tak křehké.
Tady jsou ty vazby velmi silné. Tady jsme jako sestry, chválíme se, podporujeme se a držíme spolu, a je nemyslitelné říct proti druhé křivé slovo, když není doma.

,,Ježiši, Natálo, schovej si někam ten tuk, jinak se už nevejdu do kuchyně,” nadává Týna v momentě, kdy přijde domů. ,,Kristýno, krávo, takový tu byl klid, dokud jsi nepřišla,” přidávám se já. Naše pohledy se setkají a začneme se nahlas smát.

,,To je tady už jak nějakej privát,” rozčiluje se Kristýna, když u nás zase přespává nějaký pán. To je takhle pořád. Za jednou z nás někdo přijde a zbývající tři jej za zavřenými dveřmi hodnotí. Uzavíraj se sázky, co bude a co nebude. Ale je to celé legrace. A já jsem plnohodnotný člen celé téhle komuny. Já zapadám.
Přijdu domů a začnu cokoliv vyprávět a vždycky mě tady někdo poslouchá.
,,Kecáš!” diví se vždycky Kája. ,,Fakt, jo?” Je taktní, citlivá a neodsoudí člověka za nic. Můžete udělat sto věcí, ale ona vám vysvětlí, proč to nevadí.
Týna je pragmatičtější. Vždycky si mě vyslechne a řekne mi, co si o dané věci myslí, i když je to negativní.
Vlaďka je taková, že vždycky všechno hrozně prožije s vámi a přidá sto vlastních vhledů a zkušeností.

Já nevím, jaká jsem já.

Týna vypravuje.
,,Na Natále to na první pohled nepoznáš, že je autistka, ale když s ní žiješ, tak to vidíš. Nedávno utírala nádobí a nedávala jej na utěrku, i když se to tak vždycky dělá. Já nevím, proč.” ,,Tak mně to nedošlo, že tam má být.”,,No já vim. Já ti to nechtěla říkat, protože mi to přišlo legrační.”
Druhý den umývám nádobí a dávám ho na utěrku a Týna mě za to se smíchem chválí.
Je tak zvláštní, že mi za to nikdo nenadává…

Pokazí se nám mikrovlnka. Jak to vyřešit? Oštítkujem ji nápisem, že nefunguje, aby to už nikdy nikdo nezapojoval. Žádné zbytečné lamentování, nadávky. Jenom smích a kraviny.

Stojí zamyšleně u linky, když krájím lasagne. ,,Stejně jsi to nikdy neuměla,” říká mi naštvaně Kristián v jednom z momentů, kdy se vrací domů a já tyhle lasagne dávám péct. Ještě chvilku to vydržet…
,,Víš, ona je důležitá taky trocha pokory. Můžeš být rád, když ti vůbec někdo uvaří jídlo,” říká mi.
Takhle jsem nad tím ještě nepřemýšlela.

,,Já vím, že by mi nic neudělal. Ale poslouchat ty řeči. A tak,” říkám mu.
,,Já se v noci možná zamknu,” přemýšlí Kája.
,,Neboj se, já jsem záchranář,” říká a všechny holky se smějou.

,,Já potřebuju statiku. Neměnnost. Spolehlivost,” říkám mu v noci.
,,Já potřebuju variabilitu. Dynamiku,” odpovídá.
Necháváme si otevřené okno a na záda mi fouká lehce vítr. Ježiši, to je tak bezva. Spát u otevřeného okna, to je tak letní záležitost. Povídat si. Přemýšlet. Nechávat události plynout. Fenomenologický čas. Přijde mi, že plyne hrozně rychle a zároveň hrozně pomalu, jakkoliv absurdně to zní.
Už se nesnažím nic vymezit, nic definovat. Jestli nic jiného, tak toto jsem se naučila a toto mi jde.
Cítím se klidně.

,,To teda nevim, co řekneš ráno holkám,” směje se.
Sedmička je magické číslo.

A já jsem autista a zažívám život normální dvacetileté holky. Tady v chráněném bydlení. Kde si můžu zkusit žít sama, opravdu na vlastní pěst, a nikdo mi nevynadá, když mi shnije mrkev. Bude to jen a jen má chyba. Ale mám tady spoustu citlivého přístupu, spoustu rad, spoustu podpory. ,,Jé, to si musíš dát příště do ledničky.”
Nikdy v životě bych nečekala, že pro mě může být spolubydlení tak příjemné. Že se budu těšit, až kdokoliv z holek přijde domů. Že si s nimi budu povídat nadšeně do noci a budu neštastná, když kterákoliv z nás bude muset vstávat a jít spát brzo.
Že se naučím být jako ony. Že se naučím chovat se jako dvacetiletá holka, že to odkoukám a že v tom budu dobrá a hlavně – že mě to bude bavit, že mi to bude dodávat sebevědomí a plno hezkých zážitků.
Že se budu snažit se vloupat do pokoje ostatních, abych se tam pobavila.

Čarodějnic by ale mělo být pět. Chybí nám ta pátá. Čekáme na ni. V mém pokoji na ni čeká postel. <3