Zátiší v žlutomodré barvě - zimní boty na drapérii s modrými rukavicemi.

Vnitřní řád

Mám nové papučky. Bílé. Hrozně hezky voní, ale mě to trochu pálí v nose, ta vůně je strašně jemná, pudrová, ty papuče jsou takové jemné a velké a já už toho zažila tolik. Všude po bytě se z nich trousí jemné chomáčky bílé vaty. Já mezi nimi probíhávám, protože se mi líbí, jak poletují ve vzduchu. Vydržím se na to koukat tak dlouho.
Když jdu spát, postavím si papuče k posteli.

Někdy v noci se vrací Kristián. Už nevím, kdy. Nevím, kde byl. Už to není má starost. Ještě spolu musíme nějakou dobu bydlet. Ale nemusíme si ze života dělat peklo. Já jsem autista. Jakmile si věci vyříkám a ujasním, jsou vyřešené.
Ráno si povídáme u snídaně.
,,Vždyť ty jsi nikdy nenosila papuče, to jsem měl ráno docela šok, když jsem viděl, že je máš u postele.”
,,Jenže tyhle jsou fajn, protože ti přikrývaj jenom půlku nohy.” Šmajdám v nich po kuchyni a došlapuju na celou nohu, protože je u nich docela hrubá podložka a mě to nenutí chodit po špičkách.
,,A proč sis nekoupila menší?”
Nenechám si zkazit den výtkami. Říkám vesele plnou pravdu:
,,Ale já si je nekupovala. Já je dostala.”
A zanechávám ho s přemýšlivým výrazem na tváři.

Dny mají najednou barvy.
Trávím spoustu času mezi lidmi. Bavím se. Někdy mám problémy chápat sociální situace a ani mí kamarádi mi je neumí vysvětlit, ale já si říkám s klidem, kašli na všechny lidi, ty jsi teď svobodná, v momentě, kdy tě to tady bude moc štvát, se můžeš sebrat a odejít a dělat si, cokoliv chceš.

Třeba dneska jsem se rozhodla, že nevylezu z bytu. Protože jsem přesocializovaná. V pondělí si možná dojdu na nákup, ale jinak to kašlu. Jinak mám hlavu v Levinasovi, Sartrovi, píšu si s kamarády a tady se zaraženým oknem přemýšlím. Nechce se mi vařit ani uklízet a nemusím to dělat. Venku je krásně, v hlavě mám barevné asociace, skvrny mi lítají v hlavě a vím, že si můžu klidně i do čtyř do rána malovat, že nemusím chodit spát, dokud se mi nechce.
,,Nemusím se do ničeho nutit. Když mě někdo štve, nemusím se s ním vídat.”
Dělám si věci podle sebe a cítím se dobře.

A k tomu jsem dostala prstýnek, to mám jako stim toy.
,,Jsem zvědavý, za jak dlouho ho ztratíš.”
,,Za chvilku,” říkám přemýšlivě.

Probíráme spolu můj rozchod.
,,Tobě to není trapné se s ním třeba vidět? Viděl by ses s ním? Po tom všem?” ptám se ho. Odrazový můstek.
,,No tak jako..já se s ním od té doby asi neviděl, že?.”,,Ale viděl.”
,,No jo…ale tak to sem byl nalitej. Normálně by mi to asi vadilo. Vadilo by mi to…na hodně úrovních.
Asi bych se styděl. A zároveň bych nevěděl, jestli ho nemám zbít, za to, jaký byl, jak se choval.”

Přijde mi, že všichni mí kamarádi mi teď říkají tak hluboké věci. Uvědomuju si, jak skvělé lidi kolem sebe mám. Vím, že se vrátím domů a kdokoliv tady bude z mých holek, můžu jim všechno říct. Sednem si do kuchyně a proberem všechno, co se za den událo, a položíme si k tomu spoustu obecných filozofických otázek.
,,Já nechápu tyhle obyčejné lidi. Oni mají v hlavě úplně jiné věci…Proč ti lidi řeknou, že věci moc řešíš? Vždyť svět je tak hluboký, děje se tolik věcí. Nemůžeš řešit jenom to, co si vezmeš na sebe a kam půjdeš kalit. Nebo jako můžeš, ale pak žiješ hrozně mělký život,” říká mi Kája.
Tiše přikyvuju, přesně tak.
,,Musíš mít v sobě něco navíc. Musíš přemýšlet, vždyť jsi na světě chvilku a nikdy to všechno nedokážeš pobrat, ale můžeš se pokusit pobrat aspoň tolik, kolik jde. A rozdat se, vydat ze sebe to nejlepší, aby se tady věci měnily k lepšímu…” říkám jí já.
,,Mně přijdou všichni lidi tak nezajímaví. Já nechci znít namyšleně,” pokračuju, ,,ale když potkám člověka, který mi řekne, že nejraději chodí ven s kámoši a občas na pivo a tohle jsou jeho koníčky, a chová se k ženě přehnaně galantně nebo mu chybí osobnost, je to nuda. Já kolem sebe potřebuju kreativní lidi. Bohaté duchem. Kterým můžu vykládat o svých speciálních zájmech, kočkách, hudbě a filozofii, a kteří to se mnou budou probírat.”
A víte co? Já tyhle lidi mám. A mám jich tolik.

Řešíme s holkama, jak nás děsí nekonečno. Jak nás děsí iracionálno. Jak člověka dokáže rozhodit sen, ve kterém se jedna myš dokáže nacpat do kalíšku, který je menší než malíček u nohy, i když je sama obrovská. Vžene nám to panické slzy do očí. ,,Já tě mám tak ráda,” říkám jí a myslím to vážně.
Vím, že jí můžu říct všechno a že mě neodsoudí. Že mi dá racionální vysvětlení a ukáže mi, že nic, co dělám, není špatně.
Pouštíme si tady nahlas dubstep.
Kdy jsem vlastně začala poslouchat dubstep?
Asi tehdy, když jsme si spolu něco začali…

Poslouchám binaurální beaty. Medituju. Urovnávám si v hlavě myšlenky jako cihličky a stavím si z nich zeď. Základy už dávno mám.

Jedno ráno přicházím do kuchyně a ona tam je. Já jsem připravená odejít pryč, mám domluveno hezké odpoledne.
,,To si děláš srandu,” říká mi, když mě vidí. ,,To si děláš srandu!”
,,Proč?” říkám. ,,Co je?”
,,Tobě to tak sluší. Jseš kouzelná,” řekne mi ta nejhezčí holka, kterou znám.

,,Vyspal ses aspoň trošku?” ptám se ho ráno. ,,Ty seš tak malá a hubená, že ani nevím, že tě tu mám,” říká. Tmavě modrá noc, krásná, já mám spoustu dalších hezkých nezávazných vzpomínek. Tenhle vztah je taky hluboký. Filosofický. Vztahy nejde definovat. Ale já je ani definovat nechci. Já chci brát věci tak, jak jdou. Nechci si za dvacet let říct, že jsem byla hloupá a nebrala jsem, když se rozdávalo.

Ale chci mít svůj klid. Chci mít teď čas pro sebe. Už se nikdy nenechám chytit někým, o kom vím, že by mi s ním nebylo dobře. Nenechám se ovládat a nebudu dělat věci proti své vůli.
Bohužel je to tak, že mě kolikrát tyhle špatné vlastnosti vyloženě přitahujou. Nicméně už si je nenechám vpustit do života natolik, aby mi ruinovaly plány, schémata, rituály, dny, rozpočty…

Odrazový můstek. Uvědomuju si plno věcí.
Já jsem ta, která rozhoduje o svém vlastním štěstí.
Tak proč ho okrádat o prostor a působnost?