Malba suchým pastelem - zelená kočička spí na veliké květině.

7 důvodů, proč mám Aspergerův syndrom

To tak je vždycky.

Lidi mi furt tvrdí ale vždyť ty se chováš úplně normálně! Ty žádný autismus nemáš! Prosímtě, mně připadáš úplně v pohodě. Jasně. Samozřejmě. Protože autisti nemůžou být v pohodě lidi a musí mít dvě hlavy a rozeklaný jazyk.
A teď vážně. Chci vám povyprávět o tom, proč tu diagnózu mám. Co vy nevidíte. U holek jsou ty problémy tak zakopané pod povrchem, že na ně kolikrát ani samy nepřijdou.

1. Jsem motoricky neobratná.
Ale opravdu HODNĚ motoricky neobratná. Tak moc motoricky neobratná, že jsem se ve svých jedenácti letech přilepila ve třídě sekundovým lepidlem čelem k lavici. Že jsem se naučila si zavázat tkaničky v 9 letech a jezdit na kole až v 21 letech. Že jsem měla pomocný trojhránek na psaní nejdýl v první třídě, i když jsem uměla ve třech letech číst.
Ano, dneska už umím umýt nádobí a uvařit oběd a vyprat si prádlo a postarat se o sebe, děkuju pěkně, a ano, můj oběd je poživatelný a nádobí rozbiju jenom sem tam(promiň, Midgey, že jsem ti rozmlátila půlku chalupy, já ti ty skleničky ještě donesu). Nepředstavujte si to tak, že kudy chodím, tudy padaj věci a nabourávám po cestě do sloupů. Stává se mi, že jím chleba s pomazánkou a překlopím si ho namazanou stranou na ruku. Že mám dodneška problémy odemknout klíči branku. Ale žádné velké katastrofy.
ALE – Já jsem se cvikem naučila spoustu věcí, učit se je chci. Nechci to svádět na autismus. Nechci na sebe svou nešikovností upozorňovat. Potřebuju, aby si ke mně někdo stoupl a s klidem mi věci vysvětloval. Myslím si, že spousta autistů má s těmito věcmi problém, protože se jim špatně podávají. Třeba na kole mi to nešlo nikdy, dokud se mě Midgey nezeptal, na co při tom myslím, nerozebrali jsme mé myšlenkové pochody a nenašli problém. Najednou to šlo. Jde o to neztrácet trpělivost, a to je rada jak pro lidi s autismem, tak pro jejich blízké.

2. Nerozumím některým řečnickým figurám.
Jasně, já jsem drsňácká, dělám si z lidí srandu, utahuju si z nich, chápu pointu vtipů i ironii aktivně používám. Ale jenom, když je dobře znám. Nesnáším to u lidí, co nejsou mí kámoši, když si ze mě dělaj srandu. Ani nevím, jestli to náhodou třeba nemyslí vážně.
Ale co prostě nikdy v životě nepochopím, je cynismus. Cynické poznámky jsou na mě už moc kruté, to přece nemůžeš myslet vážně, proč bys něco takového vůbec říkal i jenom ze srandy?

3. Speciální zájmy.
Jako malé dítě jsem asi pocházela z balení autista classic – fascinovaly mě víry a tekoucí voda, písmenka (všechny jsem poznala ve 2,5 letech, četla jsem ve třech), nejraději jsem si hrála s plastovými sítky na odpad a prohlížela a třídila taťkovy vinylové desky. Malovala jsem loga televizních stanic. Pak přišly další klasické autistické zájmy, My Little Pony a Pokémoni(věděli jste, že tvůrce Pokémonů prý měl sám nějakou PAS?), a to mi stačilo, nic jiného pro mě ve světě neexistovalo.

V současné době nemám žádného vážného kluka. Ale dost často se stává, že mi někdo napíše s tím, že by se se mnou chtěl seznámit. Vím, že ta iniciativa z druhé strany za chvilku skončí – v momentě, kdy se mě zeptá a co tě vlastně baví?
Moje zájmy jsou pro mě tak důležité, můj pohled na svět je pro mě tak důležitý, že si nedokážu ani na milisekundu představit, že bych byla s někým, kdo nemá vztah k umění. S takovým člověkem si prostě přestávám mít co říct, když mi na mé malby řekne akorát ,,hm, dobrý, za kolik je prodáváš?” nebo ,,hezký, no.” S člověkem si přestávám mít co říct, když mi řekne, že od Beatles má nejraději Yesterday – protože já znám každý tóneček a slovo z každé písničky z každé verze a Yesterday říkáte proto, že jste nikdy neslyšeli pořádně ten zbytek. Pak ale ostatním připadám arogantní a nafoukaná.

4. Analýza a problémy v sociálních situacích
A to bych vypíchla úplně nejvíc.
Zapisuju si všechno, co mi ohledně vztahů přijdou důležité, třeba do poznámek na iPhone. Kdybyste viděli ty poznámky, tak se asi rozběhnete hlavou proti zdi a řeknete si, že jsem vadný stalker. Jsou tam kusy rozhovorů s lidma. Jsou tam zapsány různé doteky, kdy na mě kdo sáhl a jak. Když mi to přijde důležité, tak si to prostě zapíšu. Nemám z toho žádné uspokojení. Ale než jdu spát, tak si poznámky otevřu, přečtu si něco z toho a snažím se té situaci víc porozumět, přijít na to, proč mi to ten člověk řekl a kam tím mířil.
Když někam jdu, dokážu se s lidmi uplně v pohodě pobavit. Nesedím nikde bokem; většinou, když jsou mi lidi sympatičtí, normálně jdu mezi ně a vyprávím a směju se a lidi mě považujou za docela dobrého společníka. Ale musí se mi líbit. Když se mi nelíbí, tak se seknu a nedonutí mě nic.
Mám docela dost kamarádů, a drtivá většina z nich jsou NT. Ale jsou to vesměs umělci. Ti maj jinou mentalitu. Víc vás pochopí.
Já mezi lidi, které mám ráda, chodím strašně ráda. Dokonce jsem to já, kdo je pořád burcuje, pojďte se mnou někam, můžu přijít a dáme film?, přijeď dneska ke mně. Samozřejmě nevím, kdy je to úplně vhodné, takže se neustále ujišťuju pojistkama ,,a neštve tě to?” ,,nevadí ti to, že chci být teď hodně s tebou?” ,,klidně mi to řekni, já se nenaštvu, jenom to potřebuju vědět.”Ale právě tyhle malé pojistky poukazují na autismus.
A mám to štěstí, že mám kamarády upřímné a zároveň takové, co mě mají rádi a řeknou mi ,,podívej se, dneska ne, ale ne proto, že bych se s tebou nechtěla vidět, ale mám naplánováno x y z. Ale pojďme někam v sobotu, to mám čas.” To je podle mě vhodný základ pro všechny lidi s PAS.

5.Plánování
Nedávám to na sobě znát. Většinou. V hlavě mi jede současně několik scénářů a i zdánlivě spontánní věci plánuju. Když jedu za kámošem a ptám se ho, co budem dělat, a on mi řekne ,,uvidíme, něco vymyslíme,” tak si v hlavě rozjedu spoustu variant, na které se připravím: buď budeme doma spolu, válet se a nic nedělat. Nebo někdo přijde. V tom případě budeme nejspíš dělat x y z. Nebo půjdeme ven. Tak to abych si nebrala lodičky, když nebylo vyloženě řečeno, že budem jenom doma. Hm.
Ve svých 22 letech už dokážu celkem zdravě odhadnout možné situace. Ale i tak se mi občas stane, že e netrefím a děje se něco úplně jiného. Snažím se to na sobě nedat znát, vůbec. Ale když se mi to takhle nepovede víckrát za sebou a nemůžu se jít uklidnit, tak se zhroutím. Ale to se dneska stává už jen fakt výjimečně.

6. Rituálnost

Hodně lidi navštěvuju a tak. A upřímně, opět, nedávám na sobě nic najevo. Ale když má někdo příbory seřazené jinak než já doma, tak mě to trochu naštve. Ale to samozřejmě nemůžou vědět. Nebo když u někoho přespávám a nemůžu se k ničemu přivinout nebo mám postel odvrácenou od dveří hlavou a tak. Ale samozřejmě to všechno přežiju. Nikdy se neděje to, že bych to někomu řekla a otravovala s tím, protože jsem autista a musí se mi vyhovět. Dá se to přežít. A já se přizpůsobuji. Dokud to jde. Když už to nejde, tak to přiznám. Ale nerozčiluju se nad každou kravinou.

7. Chodím po špičkách.
Když nemám ponožky ani boty. Doma většinou nemám ponožky, protože je fakt nesnáším. Nesnesu cokoliv na chodidlech. Po špičkách chodím prostě odmalička, nesnáším, když se mi něco nalepí zespodu na chodidlo, nesnáším kontakt chodidla se zemí, je mi to nepříjemné, fuj, jenom na to pomyslím a je mi špatně. A taky, když jsem nervozní, tak dělám rukama to, co psychologové označujou za nefunkční pohyby. Nebo je dělám, když dlouho chodím po bytě bez těch ponožek. Ale není to nic strašného, většinou to prostě jenom vypadá, že se soustředím nebo trochu tancuju.
,,To je tak roztomilé, jak ty tady vždycky běháš po špičkách,” – Kája v našem spolubydlení

To je asi vše, co jsem chtěla říct. Jenom proto, že každou chvilku nevykřikuju, že nejsou správně seřazené příbory v příborníku nebo že se nehroutím, když přijdete o pět minut později, nemůžete říct, že nemám autismus. Mám.
Mám autismus, i když vypadám dobře, umím se hezky oblíkat(protože mě to baví), i když mám kamarády, i když mám volné vztahy, i když umím uvařit a vyprat a pověsit prádlo. Mám autismus, i když jsem dostudovala vysokou školu. Mám autismus, i když se bavím s lidma a směju se a chodím ven a na párty. Mám autismus, i když pracuju. Mám autismus, i když nejsem matematický génius. Mám autismus, i když jsem zvrhlý umělec a tetuju a piju víno. Mám autismus, i když se umím postarat o kocoura. Mám autismus, i když mám empatii a silné pocity!!!

Jenom jsem se rozhodla vám vyjít vstříc na půl cesty. Tak to pro mě, prosím, udělejte taky.