Lehká akvarelová malba ptáčka, který přílétá do svého hnízda u jezera, všude kolem je rákosí a vysoká tráva.

Dívčí pohled: Aspergerův syndrom a vztahy

Překládám moc milý článek ze stránky http://wrongplanet.net/whats-love-got-to-do-with-it-a-girls-perspective-on-relationships-and-autism/

Přátelé, už je to zase tady! Přišel čas na další článek! Dneska se budu zabývat něčím, co lidé na wrongplanet.net často řeší: vztahy. (…) Bylo mi řečeno, že dokážu dobře poradit, i když nevím, jestli to lidi neříkaj, jen aby byli zdvořilí. No nic, k tématu, které všichni známe a máme rádi…

Jako dítě jsem si myslela, že vztahy jsou prostě něco, co se stane. Čím starší jsem byla a čím víc se mě začalo dotýkat téma randění, zjistila jsem, že existuje velice důležitý dílek do téhle skládačky – flirtování – a absolutně jsem netušila, jak na něj. Jako malé mi bylo vtloukáno do hlavy, že když se vám někdo líbí, tak je to srandovní, takže pro mě bylo nepředstavitelné dělat první krok. Holky mají naštěstí výhodu. Vůbec jsem nevěděla, jak flirtovat nebo dávat najevo zájem, takže jsem bývala přehlížená. Nakonec stačilo si jen počkat.
Když mě konečně jeden kluk někam pozval, bylo mi patnáct (byl to takový podivný šprt, který se mi líbil), vůbec jsem netušila, co dělat. Po nepříjemně dlouhém tichu jsem řekla něco jako ,,no hele nevím, jestli budu mít čas, furt něco dělám, ozvu se ti.” Ozvala jsem se přes klasický pomocník každého správného Aspergera – AOL (instantní messenger, něco jako ICQ :-))) Šli jsme na jedno jediné rande. Setkali jsme se v místní cukrárně a objenali si sendviče. Já si donesla knihu(vždy připravená!) a četli jsme si spolu a dotýkali se boky. Celou dobu jsem si úzkostlivě říkala, ježiši, všichni kolem vědí, že se sobě líbíme. Směšné. Přestože jsme spolu ,,chodili” asi pět měsíců, nikdy už jsme nešli na klasické rande, sami dva. A celou tu dobu se mě ptal, jestli mě může obejmout, a někdy jsem mu to nedovolila. Když nad tím tak přemýšlím, překvapuje mě, že jsem se s ním rozešla já. Byl to docela chudák.
Můj další ,,vážný” přítel byl něco úplně jiného – byl pro mě jako mimozemšťan. Charismatický, populární, každý ho znal. Byl tak známý, protože byl tak milý, kámošil se s každým. Potkali jsme se, protože musel prodlužovat o rok studium – semestr učil v Keni angličtinu a zameškal(jo, vážně), a náš kámoš se rozhodl nás dohodit zase přes AOL :-)) Byl vším, čím já nikdy nebyla. Já se toho tolik naučila jen tím, že jsem s ním trávila ten rok čas. Povídali jsme si s bezdomovci v metru a poslouchali, jaký měli život. Chodili jsme ven s jedním schizofrenikem, který pořád venku sbíral odpadky, co kdyby přijely do našeho města nějaké celebrity. Kamkoliv šel, tak ho lidi znali, a já prostě musela taky jednat.
Všimnul si mých obtíží a chtěl je statečně zlepšit. Naučila jsem se správnou odpověď na otázku ,,jak se máš?”, zjistila jsem, že nemůžete říct jen ,,dobře”, ale musíte říct ,,dobře, a co ty?” nebo podobně. Naučila jsem se pozorovat vlastní mimiku a řeč těla. Nikdy jsem si předtím nevšimla, že mluvím monotónně, ale on mi řekl, co dělám jinak a jak to zlepšit. Z autistického anime šprta jsem se změnila v normální holku. Ale cítila jsem se…porouchaně. To bylo před diagnozou, já o autismu nic nevěděla, a věděla jsem jen to, že se neskutečně hádáme, protože se nevyznám ve vlastních emocích a názorech. Nakonec to však přispělo k mému vyjadřování.
Jsem neskutečně vděčná za všechno, co mě pan Perfektní Neurotypik naučil, i když nám to nakonec nevyšlo. Naučila jsem se prezentovat, což bylo cosi, o čem jsem kdysi neměla ani ponětí. Nemusela jsem flirtovat, ale nechala jsem si narůst vlasy a přestala jsem nosit duhové věci – protože si pak kluci mysleli, že jsem lesba. Ženy mají být návnadou, tím, co se nechá chytit. Časem jsem se naučila o sebe více starat a myslím si, že dneska vypadám normálně. Pořád nemám sexy postoj ani po nikom nepomrkávám, ale to není můj styl. Můj současný partner se stará o vysílání Autism Talk a jmenuje se Jack. Poznali jsme se komplikovaně. Chodili jsme na stejnou střední, ale když jsme se potkali, já tam ještě chodila a on už dostudoval. Byl kámoš mého charismatického partnera(kdo taky ne), a chodili jsme spolu často ven. Věděla jsem, že má AS, ale nevěděla jsem, co to znamená. Zdál se mi normální, připadal mi jako já. Měli jsme stejné zájmy, měli jsme oba podivný (autistický?) smysl pro humor, měli jsme i podobné zvláštnosti, jako odlišnosti ve výrazu obličeje. Dokázali jsme si povídat hodiny o našich speciálních zájmech, o vědě, o politice. V té době mi přišlo, že jsem našla spřízněnou duši. Když jsme se s mým ex pohádali, tak mezi námi přeskočila jiskra. Teď už vím, že jsme si tak podobní, protože máme oba autismus. Ale vůbec svého rozhodnutí nelituju.
Není správné říct, že jsem to se vztahy měla vždycky jednoduché a přišly samy, ale nikdy jsem neměla potíže jako spousta dalších na spektru. Myslím si, že to je proto, že jsem vždy měla stabilní okruh přátel a někteří byli i kluci. Já si našla kámoše a když jsme si byli blízcí, zkusili jsme to spolu. V naší kultuře je muž lovcem. Když jste kluk, který se stydí si povídat s holkama, tak je to mnohem těžší, je menší pravděpodobnost, že vás holka pozve ven. Přestože jsem byla zvláštní, často jsem dostávala různé návrhy, takže jsem se nemusela učit nic hrát. Chtěla bych, aby bylo normálnější, že holka pozve kluka ven. Hodně holek, které znám, by to udělaly rády, ale bojí se, že to bude příliš přímočaré a že se to tomu klukovi nebude líbit. Ale mí kámoši říkají, že by to bylo nebe na zemi, kdyby je holky samy zvaly ven, že by se nemuseli snažit a dělat první krok. Vidíte, i do takových komplikovaných situací nás dostávají naše genderové role.
Na střední jsem se vztahy radila i mým sociálně úspěšnějším kámošům a mám v hlavě docela slušnou databázi vědomostí o randění. Moc to nepoužívám a ani nevím, jestli chci (moc by se mi nelíbilo se nechat balit někde v baru). Ale myslím si, že nejuniverzálnější rada je: zůstaňte sami sebou. Vím, že je to klišé, ale když se snažíte být někým jiným, nikdy nebudete mít dobrý vztah. To neznamená, že můžete dělat cokoliv, ale nedělejte, že se vám líbí nějaká kapela, když ji v reálu nesnášíte, nebo nosit šílené účesy, na které podle vás holky letí. Když se někomu nelíbíte takoví, jací jste, tak za to nestojí.