Fotografie mravence na žluté květině.

Nový směr

S každým mým pramenem padala dolů i ta tíha předešlých dnů.
Mé asi tři roky nestříhané vlasy letěly. Moje kadeřnice je během asi dvou sekund hbitými pohyby zahnala k takovému zabudovanému vysavači, ten sešlápla a ony se rozletěly někam do vesmíru.

Když jdu domů a dělám si cestou culík, je asi o polovinu lehčí. Musím gumičku zamotat mnohem víckrát, než jsem zvyklá. Je to zvláštní, zezačátku trošku nepříjemné, ale pak si zvyknu.
Nějací indiáni se prý pak nebyli schopni zorientovat v prostoru, když je někdo ostříhal, protože z nich  tím rituálem i odpadly staré vědomosti. Tak si to představuju. Odstřižení, literally, od všeho starého.
Když jsem doma, neskutečně se mi stýská po Praze. Je mi líto, že tady nejsem, když se přistěhovala Bára.
A jednoho dne se prostě seberu a zase se sem vrátím. To jsem vážně musela jet 400 kilometrů na východ, abych zjistila tohle?
Tak samozřejmě, že musela. Ta potřeba narůstá.

,,Rozhodla ses včera stoprocentně, nebo z tebe mluvil alkohol?”
,,Já jsem včera neměla ani kapku alkoholu. Když jsem s holkama sama, tak to není potřeba. My se dokážem totiž pobavit nádherně i bez něj, jenom když někam jdem, tak to vypadá divně, když kecáme takové hovadiny, přitom jsme si ani nelokly. Tak pijem, ale nikdy ne nijak moc, jenom tak na oko, a pak, když jsou všichni opilí nebo sjetí, nás konečně chápou.”
,,To je pochopitelný.”

Včera jsem vkročila domů a takovou čistou koncentrovanou radost jsem dlouho neviděla. S Týnou jsme si pustily dubstep tak nahlas, že celý panelák si musel zacpávat uši. Týna se i na záchodě smála, že takové věci poslouchám, nerozuměly jsme si ani slovo, jenom jsme se smály.
Když přišla Bára z práce, chtěla si dát nudle, ale nemáme funkční mikrovlnku. ,,Budeš si to muset ohřát v troubě.”
,,Zasraný byt, zasraný celý život! Já tady bydlet nebudu!” supí jemná blondýnečka, metr padesát. Já umírám smíchy. A jí se chce taky smát, rozhodně to nemyslí vážně. I když teď by mi určitě řekla ,,jo, to teda myslím vážně, Natálo, jsi hlupák, že to nechápeš.” Koukáme se z okna a sprostě nadáváme. Jen tak, protože můžem.

Když pokročí večer, tak mám nalakované nehty na nohou načerno, jen palce narůžovo s obrácenými kříži. Bára fantazíruje o ananasech a já jí dohazuju svého kamaráda. Rovnáme laky podle spektra a řešíme věci napůl vážně, napůl z legrace. Oblékáme si oblečení, co najdem, podle chuti a rozhodně ne tak, jak se oblíkat má. Obleču si Bářinu flitrovou sukni a ze svojí sukně pod ní si udělám pneumatiku špeků kolem břicha. S dekou kolem ramen tančíme jako Leoš Mareš na jeho Svalnatce, protože deka má úplně stejnou barvu a to nám naprosto stačí. A to všechno bez loku alkoholu.

A já vím, že takhle chci žít. Že to takhle naprosto zbožňuju. Co na tom, že náš způsob života není úplně košér, že mám divné vztahy, že dělám věci, co se tak úplně nehodí. Co na tom, že hýkám nahlas přes celý autobus smíchy, že nadávám a cpu obrovskou pánev do ledničky, i když se tam nevejde, co na tom, že neuklízím, co na tom, že nadávám svým kamarádkám, s kterýma bydlím, sprostě a řvem po sobě…Přijdu si jako v ráji. A společnost mi může.
Ne nadarmo se říká, že autisti si kolem sebe potřebují udělat určitý kroužek lidí, který je pak doprovází životem. U mě je to přesně tak. A teď mám nejlepší období v životě. Protože mám pocit, že můžu cokoliv.

,,Teď mi říkal, že si chce nechat udělat ten zákrok, co ti rozříznou jazyk a sešijou na dvě půlky, ale jako fakt.”
,,Jako fakt? Představ si, kdyby mi Jéňa řekl,..”
Ani to nedořekne a válím se smíchy po zemi.
,,Ne, fakt. Ale tak mně je to jedno, viď, co mně je do toho. Mně to navíc nijak nevadí.”
Moudrá Bára se přidává do rozhovoru.
,,Na druhou stranu je fakt, že kamarádi tě docela reprezentujou. Hodně to o tobě řekne, skoro víc než všechno ostatní, jaké máš kamarády.”

No, mí kamarádi jsou vesměs nekonvenční open minded lidi, kteří maj nějaké psychické problémy. A je fakt, že to o mně hodně vypovídá.
Ale těch barev, těch barev, kolik kolem sebe máme!

,,Ale teď, když máš ty vlasy takhle, vypadáš starší.”
,,Tak dík,” říkám mu.
,,Taky to nevypadá, že máš tak dlouhý obličej.”
,,Tak dík,” říkám jí.

,,Chodit můžeš s každým mamrdem,” říkám mu. ,,Nechci s tebou být, protože pak bys mě naštval a rozešli bychom se a s kým bych si pak povídala?”
,,No…vždyť jo.”
,,Přijít o tohle bych už znova nechtěla.”
,,To je jasný.”
,,Ale lidi dneska nemaj moc takhle pevné vztahy. Skoro vůbec.”
,,Nemaj, no. A sváděj to na sňatky. Což podle mě fakt není ten problém.”

Není. Problém je v tom, že si lidi nerozumí. Že se neakceptují ve své plnosti. Tolerance, nekonečná tolerance, neřešit, jak druhý vypadá, jestli ti náhodou nedělá ostudu, a co chce večer dělat. ,,Nestarat se o druhého” a ,,nekritizovat” je skoro synonymem pro ,,bezmezně ho milovat”.
A hlavně musí mít společné cíle. Koníčky. Témata. Chuť si povídat. A tu chuť na sobě pracovat.
A tu já a mí přátelé máme.
Nakonec, když si to tak říkám, nejlepší kamarádi jsou stejně ,,ti vadní”, protože pro vás budou mít vždycky mnohem víc pochopení než zbytek společnosti…

zdraví natyna s letním sestřihem!