Digitální malba zrzavé holky v černých šatech s černým deštníkem, prší na ni z nebe, které je šedé, konfety v oranžové a černé barvě.

Obludárium

Ráno vstát. S tím už najednou nemám problém. Obstarat kocoura a sebe.
Jít na nějaké asistence, do práce.
Večer jít někam ven.
V noci se vrátit domů a pokračovat v nekonečné párty s Bárou. Kdy si proberem vše, co se za den stalo, zanalyzujem, zasmějem se tomu a jedeme dál.

Takhle teď žiju. To je můj strukturovaný rozvrh, nový režim.
Poslouchám La Belle Musique. To mě naučila Bára, protože já ji hodně ovlivňuju. Nasazuju ironický podtón.

Budu muset začít trošku posilovat, ačkoliv se mi svaly absolutně nelíbí. Ale vezli jste někdy vozíčkáře do obchodu? Není to taková sranda.
Někdy jen tak strávím den u Ivanky, navařím, najíme se, úplně nějakého jednoduchého jídla, obleču ji, učešu ji, a ona mi povídá o filozofii a o různých komplikovaných věcech, protože je neskutečně chytrá. Sálá ze mě teplo a klid.
,,Ivanko, já po tobě nechci žádné peníze. Nech si mě tu měsíc, a pak uvidíš, jestli mi chceš platit.”
,,To já vím už teď. Když je někdo tolik let kvadrouš, tak už si vyvine další smysl. A pozná, když někdo chce pomáhat. Ty máš v sobě hroznou energii, sílu, chuť, ty seš docela zázrak, ti řeknu.”
Směju se, protože Ivanka umí mluvit hodně ironicky, když chce. Ale ona mě zarazí.
,,Nene, nesměj se. To teď myslím vážně. Ty máš v sobě fakt moc pomáhat.”

Zamyšleně chodím po břehu Vltavy. Pořád, pořád, pořád chodím k řece. Jsou neskutečná vedra a já se vždycky usalaším někam takhle ven a čtu si. Seděla jsem nahoře, kousek od Právnické fakulty, a začalo hrozně pršet. Sebrala jsem se a vběhla do nejbližší hospody na hausbótu, kde jsem si objednala půllitr džusu, abych tam mohla dlouho sedět, než přestane pršet.
A protože si hledám životního partnera, jak s holkama vtipkujem, tak jsem se trochu i rozhlídla.

Každý večer se seznamuju s novými lidmi. Překonávám se a s úsměvem a v hezkých šatech, upravená, připravená a chytrá chodím mezi lidi. Zatím sice potkávám jen samé trotly, ale to vědomí, že někoho vůbec potkávám, že si mě noví lidi, nijak nespjatí s problematikou asistence a autismu, přidávají do přátel a zvou mě ven, ve mně udělalo takový obrovský duševní klid a vyrovnanost, že to ani neznáte.
Já vím, že tam někde chodíš, že tam někde seš, říkám si.

Bára se mnou začala chodit ven. Sama bych se nesebrala. Barborko. Bez tebe bych to nezvládla nikdy. Bez tebe bych seděla doma a shnila. Sežrala se a zčernala zevnitř.
Začala jsem zase malovat. Krize, která ve mně byla asi od dubna, je pryč a já to zase zvládám. Najednou mají věci barvy. Já se těším, s kým se kdy zase každý den seznámím. Chodím na vegan, indie a rockové akce, i na dnb akce a na rapového Kata, chodím si jen tak někam posedět…už to zvládnu s přehledem i sama. Třeba zrovna dneska jdu. Není den, na který bych neměla zábavný program. Žiju, nepřežívám.

Máme na bytě různé návštěvy. Můj oblíbený je člověk, který je z nás nejvíc spojený s Bárou – Filip.
Protože viděl, jak tady žijem a co jíme, rozhod se, že nás vezme do obchodu a udělá se pořádný nákup ,,pořádných potravin”. Uklidil nám celou kuchyni a mně vyházel s Bárou věci prožrané moly ze skříně.
,,Báro, a nechceš koupit nějaký chleba?”
,,Já si na něj stejně nemám co dát.”

,,Vem tadyten toaleťák za 89 korun.”
,,89 korun?!!! Za to bych jedla celej MĚSÍC!!!”

,,Kup nám tenhle dort za 160 korun.”
Filip raději odjíždí s vozíkem pryč.
,,160…ani 16 korun bych za to nedala,” brblá Bára a já umírám smíchy.

Nejraději mám ale stejně ty naše společné chvíle. Kdy po mých narozeninách sedíme v kuchyni, posloucháme A Little Party Never Killed Nobody, snídáme k tomu každá půlku melounu asi ve dvanáct odpoledne, protože nic jiného do sebe nedostanem, a Bára pronese, že tu písničku budeme poslouchat tolikrát, dokud tomu nezačnem věřit.
A protože jsem autista, tak mně opakované písničky milionkrát vůbec nevadí. Naopak.

Midgey se zaučuje. Midgey?! Vážně?
Když u mě spal naposledy, koukali jsme se s ním a s Bárou na Fattyho. ,,Včera sem se koukal, jak po sobě tlusťoch sype chipsy a zpívá debilně karaoke. Moc jsem se tomu smál. To jsme to dopracovali,” prohlásil pak smutně Midgey.
Moc jsem se tomu smál.
Spíš jsme tu řvali smíchy a když Midgey prones, že takhle moc se nesmál už velice, velice dlouho, tak jsem zacítila fakt radost a to nekonečné teplo domova.
Bára mu lakovala nehty (i s výživkou) a hráli jsme spolu asi do půlnoci Sims. A když už se mu klížily oči, přesunuly jsme se do pokoje, kde jsem pak zůstala i spát.
,,Midgey, rozmysli si to přes noc, to je velká věc, já nechci, aby ses unáhlil. Vážně si to ještě nech projít hlavou.”
Říkala jsem Báře, nad čím Midgey přemýšlí. Že by s náma bydlel.
,,Děláš si… Děláš  si?” říká a směje se. Pustí Bills. ,,To se teď hodně hodí, když budu platit ještě účty za Midgeyho,” říká smutně Bára. Proč by platila ty účty, my jsme absurdity samy.
Pustíme si to asi stokrát a já k tomu tančím potichu v pokoji. Potichu, ať nebudíme.

,,Já mám hlad,” říkám asi ve tři ráno. Seberem se s Bárou a vyžerem půlku lednice. Snažíme se smát hodně potichu.
,,Zeptej se Kristiána, jestli by se sem nechtěl nastěhovat,” navrhuje mi Bára den předtím a já se smíchy málem pokácím na zem. ,,Nebo Midgeyho, ještě lepší, všechny si je sem nastěhuj,” říká a já zoufale zavyju. Retrospektiva. 
Nikdy nevíš, co se stane zítra.

,,Nebudily jsme tě v noci?”
,,Vůbec ne. Já jenom šel pustit kocoura a hrozně mě překvapilo, že vedle paříte.”
,,No tak..paříte.”
,,A Little Party Never Killed Nobody jsem slyšel.”

A do chvilky byla podepsaná smlouva.

Odemknou se dveře a přichází domů Týna.
,,Týno? Už jsem k nám někoho sehnala.”
,,Koh….HOVNO!!!!”
Začne skákat radostí skoro do stropu. Pan majitel prohlásí:
,,Já jsem tak rád, že tady bude i nějaký chlap.”
Chlap. S Týnou se na sebe s nadhledem ušklíbnem, ale neříkáme nic.

Midgey je kámoš. Fakt rozporuplný, ale kámoš. Teď už spíš kámoška.

Obludárium….enjoy. A já jdu přelepit štítky na schránkách.