Digitální malba dívky a chlapce na křesle, chlapec dívce šeptá a vidíme jej z profilu, dívka má sklopenou hlavu. Místnost je celkem prázdná, vidíme jen koberec, květinu, bílé stěny a hnědou podlahu.

Hubatá: Bydlení s dospělákem s Aspergerovým syndromem

Milí přátelé a kamarádi (ať už mě, nebo tohohle blogu),

jak jistě víte, už třetím rokem bydlím ve sdíleném bytě se čtyřma dalšíma lidma. Momentálně v té nejlepší sestavě.
Bára, (nebo taky Hubatá), jedna z mých nejlepších kamarádek, taky hodně píše.
Jednou si udělala srandu. ,,Napíšu článek, jak se žije s Natálou.”
Já se toho ale hrozně chytla a říkám, napiš! Dám to na blog, náhodou, víš, jak se to hodí?

Takže, stokrát díky, Barborko. Nejenom za článek, ale milionkrát i za tvůj tolerantní přístup, věčné veselí, radost ze života, ochotu se mnou všechno probrat, citlivost a jemnost při jednání ať už se mnou, tak s ostatními, seš nejlepší!
Můj život s aspergerem

Ne, nechápejte mě špatně, já sama tuhle diagnózu nemám. To Zrzavá. Ta,co spí ve vedlejším pokoji. A někdy i v našem. Můj život s aspergrem je tak celkem nová záležitost.

Unavená z práce. Odemykám. “Čus. Zmrdi.” Náš byt je téměř plný žen. Nejsme ale zrovna ty nejněžnější duše. Zrzavá vždycky stejně. Sluchátka na uších, dveře do pokoje otevřené, na červené židli u počítače. Stoupnu si do dveří, ona si stáhne sluchátka na krk a už se směje. “Čus, Barboro.” A pak oboustranný vodopád slov. Vyměňujeme si nastřádané zážitky. Sedíme u nás v pokoji na zemi a lakujeme si nehty. A hodně se smějeme.“Neotravuju tě tady? Kdyžtak to klidně řekni a já půjdu.” Zrzavá se často ptá. Nikdy o ní nepřemýšlím tak, že je jiná. Protože ve skutečnosti je mi mnohem víc podobná, než bych si kdy myslela. S pohledem do naší skříně se zrcadlem si prohrábne ty nečesané zrzavé vlasy.

Žijeme v symbióze.

“Já tam vůbec nechci ani šahat,” ošklíbá se, když se dívám do její poličky prolezlé moly. A tak si se smíchem přitáhneme s Filipem židli a vyklízíme. “To nemusíte dělat!” ohrazuje se hned. Má ale smůlu. Ani já neprotestuji, když mi nabídne půlku své večeře.

Můj život s aspergrem se projevuje odlišně jen málokdy.

Některé takové situace jsou vyloženě vtipné. Protože jenom Zrzavá může vyřešit problém s absencí žárovky tím, že si koupí lampičku. Protože jenom se Zrzavou se vám stává, že ať jedete v Praze kamkoliv, popíše vám správně jakékoliv dopravní spojení.

Některé situace jsou problematické. “Půjdeme zítra na Náplavku?” ptá se ona.
“Já jsem myslela, že bych šla do kina,” odpovídám automaticky, aniž bych o tom přemýšlela. Až po deseti minutách, když vidím její přešlý výraz, tak mi to dochází. “Nat, já jsem tě rozhodila, žejo? Jsem blbec, měla jsem myslet na to, že jsme si něco domluvily.” V tu chvíli je mi to líto. Je mi líto, že jsem ve své rozlítanosti zapomněla brát ohledy na její fungování. Měla plán a ten jsem narušila. “Prosímtě vůbec, zařiďte se podle sebe!” říká vážně. Nakonec se domluvíme.

A pak je mnoho obohacujících momentů. “Počkej, vážně?! To jsem fakt netušila.” chrlím uprostřed fascinovaného momentu. Zrzavá ví všechno. Tak to vnímám já. Je studnice vzpomínek a vědomostí. Zrzavá se na svět dívá trošku z jiného úhlu než já, nějakým zvláštním způsobem se ale stalo, že vidíme téměř stejný obraz.

A když Zrzavá spí u nás v pokoji a společně se téměř do svítání smějeme jako padlé na hlavu, tak mi myšlenka o nějaké diagnóze ani nepřijde na mysl. Zrzavá je totiž hlavně dobrý přítel. Dlouho jsem dnes při psaní přemýšlela, jak si to ospravedlnit. Jsou přeci i lidé, kteří zvládají sociální kontakt mnohem hůře než ona, přestože mají dočista stejnou diagnózu. A pak mi to došlo.

Zrzavá je cílevědomá. A je bojovnice.

A já vidím, jak den co den vystupuje ze svojí komfortní zóny. A vidím, jak se vzdělává. A jak se učí sociální situace chápat. Jak je opatrná a jak se ptá, aby nebyla její přítomnost ostatním nepříjemná. Vidím, jak se těm naučeným situacím odhodlaně vystavuje. A dělá to bez přestání, i když se zrovna cítí pod psa. I když zrovna nemá plán, který tolik potřebuje. A je tak nějak nasnadě, že tohle chování, tohle bourání vlastních limitů a nastavování nových je něco, o co bychom se měli snažit úplně všichni bez ohledu na jejich případnou diagnózu.

Kdyby Zrzavá neměla tetovací sadu, nikdy bych se nenechala potetovat. Jí totiž věřím. A nejen její fascinující kreativní stránce. Ale i té zodpovědné. Od ní se toho bát nebudu. Ona i ta druhá šílená, se kterou sdílím pokoj, jsou důvod, proč se tady v tom bytě, kde mám dva krát dva metry, cítím jako doma.

A proto je můj život s aspergrem více než skvělý.