Digitální malba veselé postavy - bílé figury, která tančí na obrovském kameni se spoustou barevných detailů, v pozadí oranžové nebe a spoustu barevných teček.

Kniha křivd a ukradnutá peněženka

 

Ale tak dyť…nikdo se tě o to neprosil. 
To ani nemusí. Já dělám, co je potřeba.
Tohle je těžký článek. Náročný a trochu smutný.
Na osobní asistenci miluju strukturovanost. Kvadruplegik si musí den přesně naplánovat, aby mohl říct asistentovi, co potřebuje.
Nevím, jestli jí to o mně někdo říkal, nebo to takhle fakt je.
Ale rozhodně vím, že osobní asistence nefunguje jen jedním směrem. Co jí dávám já.. je jasné. Já ale, díky ní, najednou víc identifikuju vlastní pocity. A dokážu o nich mluvit.
Někdo mi ukradl peněženku. Doma ji hledám půlku večera. Obvolávám celý svět a nikde se nenašla. Zmizela mi z povrchu zemského.
S Terezkou se koukáme na Mama, ožeň ma.
,,…Ale je to tak, vesmír se na mě nevykašlal, vesmír mi vrátil to, co jsem potřebovala,”
,,no, jasně,” vkládám se do toho trochu sprostě, ,,já dělám dobro, kudy chodím, a stejně mi vesmír nevrátil peněženku.” A začnem se tomu smát.
,,Musím si to zapsat do Knihy křivd.”
Koupila jsem si v Lidlu sešit za třináct korun. Absolutně jsem nevěděla, co si do něj budu psát.
Jen se mi líbil ten paisley obal, protože paisley je můj oblíbený vzor. Nejraději bych měla všechno se vzorem paisley. Mě by to asi ani neotrávilo.
Nakonec jsem se rozhodla si ze sešitu udělat Knihu křivd.
,,Víš, co mě trápí? Že se trápí. Všichni mi říkaj, ať od toho dám ruce pryč. Že se na to mám vykašlat. Že to není moje starost. A v principu není.”
Pootočí ke mně hlavu. Strašně svítí sluníčko. Jdeme z nákupu a ucha tašky se mi dřou o kola vozíku.
A ona řekne něco, co mi nikdo z lidí, na kterých mi záleží, neřekl.
,,V žádném případě se na něj nesmíš vykašlat.”
 
Poprvé v životě zažívám touhu někoho obejmout. Sebrat kolem ramen, zmáčknout a deset minut jenom stát. Ale to udělat nemůžu. Můžu jenom stát, kousat se do jazyka, usmívat se a vařit.
1. křivda – 30.8. – Leeders mi změnil pozadí na velkém počítači na Mr. Stranger.
-odčinění této křivdy – 30.8. – dal mi 5 korun, co mi chyběly, abych si mohla koupit zmrzlinu.
Ale já na to mám. Tentokrát to dělám opálená, se sluníčkem v zádech a s odhodláním. S velkou vírou. Nechci se pouštět do ničeho, co neumím.
Mám v sobě spoustu lásky a teď přišel čas ji rozdávat.
Paradoxně způsoby, které jsem podle Kristiána vůbec neuměla – budováním rodinného zázemí, vařením a úklidem a hlídáním a staráním se a povídáním si.
Já bych se pro druhé lidi rozkrájela. Rozdala.
A jsem čím dál častěji dojatá.
2. křivda – 31.8. – Někdo mi ukradl peněženku.
-odčinění této křivdy – 1.9. – dostala jsem novou peněženku, do ní spoustu peněz, čtvrtku chleba, spoustu samolepek, flashku s filmem a Honzík mě vzal na oběd.
 
Tak ten Vesmír mi to dost možná i vrátil. A těma samolepkama si ozdobím všechno, na co přijdu.
Před obědem s Honzíkem trčíme ještě asi dvě hodiny na policejní stanici, kde se mnou pan policajt sepíše protokol. Nechci ho upozorňovat na to, že napsal, že studuju na Filozovické fakultě, takže pokračuju v kousání se do jazyka. Sedím ve výslechové místnosti a chudák Honzík někde úplně v háji.
Pak jdem spolu domů a dlouho si povídáme.
,,Jako malej jsem měl košili, s větrákama. Normálně se to odvětrávalo…”
 
,,…A mám nabízet lidem v práci panini. A Kaštany s marcipánem. Jako úplně nevim, jak to zakomponuju do toho nákupu.”
 
,,Mám krásnou, hráškovou košili,  k tomu kravatku, žejo, matching tie…”
 
asi v devět večer už tyhle informace nedokážu vstřebávat a asertivně se rozloučíme, protože ráno vstávám do práce.
A víte, co? Po dlouhé době mi někdo napsal, že jsem krásná!
Trochu bych potřebovala mít doma makometr. To je taková věc, která zjistí, jak moc máte rádi mák. Já si myslím, že hodně, ale Mák si myslí, že ho má raději. Na několik hektomáků. Nebo tak nějak. Asi ho rozsekám mačí mačetou.
Asi si zasadím v pokoji vlčí mák.
Oznámila jsem to Midgeymu.
,,Já už se tady nedivím vůbec ničemu.”
Zhasneme.
Deset minut ticha. Každý u své stěny tiše dýchá.
,,Kdybys něco potřeboval…tak mi řekni. Ráda ti pomůžu.” říká malá zrzavá holka s Aspergerovým syndromem.
,,…”
,,Mám tě hrozně ráda.” dokončí to.
A prej, že nemáme city. Mě ty moje za chvilku sežerou. Chci pomoct celému světu.
Jo, a… nechtěli byste nám někdo pomoci s budováním nové organizace, která se bude zabývat zejména osobní asistencí?
Pro všechny, kteří to potřebují.