Fotografie zimního západu slunce - celá obloha je oranžová s červenými mraky, naproti nim vystupují černé siluety okolního domku a stromů a pouličních lamp.

Autismus útočí

,,Kdyby na sebe lidi nebývali protivní a nemívali pitomý nálady, to by bylo fajn.” Nesnáším, když jsou na mě lidi protivní.
,,Jenže to by museli všichni brát LSD.”
,,Ono by stačilo, aby neměli komplexy,” odpovídám pevně.
,,A hlad,” směje se Midžálek.

Hlad u nás doma vážně nehrozí a komplexy a pitomý kecy si taky můžete odhodit někam do háje. A to je jeden z mála důvodů, proč ještě zvládám tempo, který mi bylo naloženo.
Dlouho jsem nic nepostovala, omlouvám se. Je toho na mě vážně moc. A protože největší projevy má porucha autistického spektra v době krize, děsím se, když retrospektivně pozoruju, že vrážím do lidí bez ,,s dovolením”, že se cpu do metra, že na každého všechno vybalím bez okolků, že lidem dalekosáhle vyprávím o sobě samé a nedojde mi, že jim to je úplně jedno. Potřebuju zvolnit.

Teď ne. Teď je mi krásně, válím se u Madlenky.

Jeden z nejhezčích zážitků v poslední době byl, když se Iva s Jirkou rozhodli si zajít na večeři.
,,Vy si tady počkejte, my se zajedem podívat na pračky,” prohlásila razantně Iva, když jsem dovedla Midgeyho k nim dom. A šly jsme. Se podívat na pračky. Ti dva si tam povídali.
Nikdy bych nevěřila, jak skvělý je Midgey osobní asistent.
Samozřejmě za předpokladu, že já jsem ten nejlepší prototyp. 

,,Si dáme něco napůl.”
,,No! Něco hodně romantickýho,” říká mi a všichni u stolu se smějem. ,,Třeba špagety,” zapojuje se Jirka. ,,Ale my se nemáme rádi,” říká Midgey. Ale nikdo se nesměje, já už ze zvyku odpovídám jasně. Pokračuje. ,,Proto spolu bydlíme, no. A tak.” A teď už se lidi smějou.

Po bezva večeři jsem neměla vůbec strach ty dva nechat jít společně na mou promoci. A můj promoční den, jak říká moje mamka se smíchem jako manažer Alberta, kde promoční den znamená něco úplně jiného, se vydařil teda naprosto. I Bára přišla na slavnostní oběd, a je jediná škoda, že Filip ne, protože jinak bych strávila den fakt s lidma, které mám nejraději.

I když mi trochu bylo líto rodičů, když jsme s Bárou a Midgeym zpívali přes celé metro Enter the Ninja.

A taky jsem upekla dort, který měl asi dvoumetrový korpus a milimetrovou náplň.

Napsala jsem jeden článek, který jsem nezveřejnila. Každopádně v něm píšu o tom, jak jemně jsem se naučila číst neverbální signály a kolik úsilí mě to stále stojí. Zeptejte se Báry, který jsem to dala s Filipem přečíst. Nebo radši ne.
,,To mám problém pochopit i já, natož někdo s autismem,” řekla mi jednou zamyšleně.
Má neskutečnou pravdu. Ale trochu kecá, protože do toho dokáže vidět a spoustu věcí mi vysvětlila. Každopádně díky Báře vidím do věcí i já mnohem víc a už mi nepřijdou tak složité jako před lety. Jde o jemné pokroky, ale cítím je. Vím, kdy mám mlčet. Častokrát raději koukám do tmy a neříkám nic. Nebo volím jinou větu než tu, kterou jsem měla prvoplánově vymyšlenou. Jiné postupy v komunikaci s lidmi. Snažím se a chci být pro lidi tou nejlepší oporou, někým, s kým budou rádi. A jenom se modlím, abych na to dostala tolik času, kolik je potřeba. Prosím. 

Škola. Naše minitřída a nás sedm, kteří překonali tvrdé síto dalších přijímaček. Jsem tak šťastná, že jsem zpátky, až sama nevěřícně koukám. Sedíme s Týnou v naší oddělené lavici. ,,A ještě jsem chtěl dodat,” říká pan docent, ,,…že nás chce rozsadit,” šeptáme si s Týnou a já neslyšitelně hýkám smíchy. Mívám pořád nevhodné poznámky, kterým se směju, a nemůžu se zklidnit, chovám se jako šestnáctiletá puberťačka, ale to je proto, že mám takovou radost, že jsem zpátky, že je to předvídatelné, jasné, klidné prostředí. Kdybych mohla, postavím se na špičky, skáču a třepu rukama radostí. A s tím, jaké mám teď vytížení, se bojím, aby se mi to fakt nestalo.  Je mi těch učitelů fakt líto, zvlášť jestli doufali, že se s nástupem na další vzdělávání zklidním, protože zatím to moc nevypadá. Ale sranda musí být.

Prší. Unavená ze školy, roztahaná, zničená přijdu dom. Musím ještě pouklízet, uvařit, vyprat a upéct. Paradoxně jsou to činnosti natolik ritualizované, že do nich utíkám, těším se na ně, i když se to mnohým zdá jako otravná práce. Strašně ráda tvořím domov, příjemné prostředí. Jakmile za mnou zaprásknou literally. chtěla jsem napsat zaklapnou, ale u nás dveře práskají dveře, vydechnu si naplno, odhodím masku, většinou i oblečení (když k nám přišel Filip někdy zezačátku a potkal mě doma takhle, asi měl docela šok. Tímto se ti veřejně omlouvám), obejmu kocoura, vlezu si do postele a koukáme na cokoliv. S nějakou dobrotou, čajem, teplou véčou…
Všímáte si, jak nesourodý tok myšlenek mám?


Ale kecám. Zas taková hrůza to není ani náhodou. Myslím si, že je to lepší a lepší. Dokonce jsem impulzivní. Včera jsem Báru asi stokrát objala radostí:D

—-pokud jste tak velcí fanoušci Zrzavé, že jste se dočetli až sem, chtěla bych vás pozvat 5.12 do Mostu! A řeknu vám k tomu tolik, že tam nebudu sama, protože…