Ilustrovaný text písně Wonderful Hour in My Day od J. G. Midgeyho.

Barborko…

…Barborko.
Tohle je má stá poznámka v iphonu a dvoustý článek na blog.
Tenhle článek je pro tebe. A pro všechny ostatní, které to zajímá. Bude to takový volnější dopis.

Sedím v metru. Unaveně se opírám o okno, jedu z asistence.
Nevnímám. Jsem smutně utahaná.
so I am sorry if I hurt you, if I commited a sin, I will pay for it maybe more than you think
poslouchám Midgeyho Return to me. Chci se protáhnout. Odvrátím se od okna a zůstanu překvapeně zatuhlá v půlce pohybu.
Vagon je skoro prázdný, ale někdo si sedl přímo vedle mě na sedačku. Vážně? Proč? Kudrnatý mladý…jo, je to pán. Hubený, protáhlý, v košili.
Lidi na nás s úsměvem koukají a myslí si, že se známe.
A já už musím vystupovat. Pobaveně se na něj usměju, protože je moc milý, a tak nějak tajně doufám, že mě bude hledat na všech stránkách…Jak se vždycky s Týnou koukáme, jestli nás tam někdo nehledá, třeba, žejo. Ale ne. To ne. Vtip, haha, pokus o vtip. Mám mastné vlasy, kabát s utrhnutým knoflíkem…A vůbec, mám tolik práce. Clink.
To jsou paradoxy.

Procházím se po Vyšehradě. Jdu do Jedličkárny a říkám si, jak bezva by bylo, kdybych tady teď byla s ním. Teda ne s tím pánem z metra. S ním. S Jájou. Vybavuju si všechny ty hloupé debaty.
,,Myslíš, že Bůh vypadá jako morče?”
,,Asi ne.”
Bittersweet úsměv.
,,Bojíš se kruhů?”
,,Ne. Jenom když jsou v obilí.”
,,O. Obilí. Mám novou akustiku. Gibson z roku 65.”
,,Ježiš! To je bezvadný, miluju dobový věci.”
,,Žejo!”
,,Jo.”
,,Já taky! Třeba z jury a tak.”

Koukám se na to krásné zátiší všude kolem na Vyšehradě, jak ráda já to tam mám. Začátek října, to už je tolik let, to je neskutečný. Nostalgie.
Scházím v metru schody a je mi tak líto, že tam není se mnou.
Vzpomínám, jak přijel na ty Háje v čepici, jenom přeběhl metro a dal mi pusu a jel zase zpátky. Jinak by to nestih.
Nikdy nezapomenu na to, když jsme spolu stáli na nástupišti, já a ti dva, a já byla trochu naštvaná, rozhozená, a Jája řek:
,,Přestaň. Takhle ji tady nenecháš, přece, prosímtě.”
A pak bylo všechno dobrý.
A to je přesně to, co máte společné. Proto tě mám tolik ráda. Protože…
protože ty přemýšlíš. Máš city. Já myslela, že takhle hodného člověka už nikdy nepotkám. Někoho, kdo by mi vyloženě chtěl porozumět.

A já jdu pozdě. Z toho všeho přemýšlení.

Jsme fakt cvoci. Vzpomenu si na hype a chce se mi děsně smát. Směju se, i když si vzpomenu, jak jsem uklízela u Terky v novém bytě a našla jsem tam něco, o čem jsme si myslely, že to je nejspíš psí moč.

Víš, co mi dneska říkala Iva? Jak jsi říkala, že do všeho strašně rychle vidí. Ptala se mě na některé věci, jak jsou, a já jí nedokázala odpovědět. Tak mi říká, že vlastně nic říkat nemusím….. A řekla:
,,Připadá mi jako malé dítě, které chce hrozně nějaký bonbon, ale říká si, že je hrozně hnusný a že mu nebude chutnat, aby ho nesnědlo. Ale taky si ho hrozně hlídá a kouká, aby mu ho nesněd někdo jinej.”
To jsem se jenom zděšeně ohlídla a říkala si, že některý věci jsou fakt mezi nebem a zemí. A když jsem řekla, že je to pravda, tak mi řekla jenom: Tak uvidíme, co se s tím dá dělat.

Už začíná podzim. Dny jsou teplé a noci hrozně studené a chladné. Musím chodit v kabátu. Připadám si, jako kdybych šla do tanečních. Trochu mě to pohlcuje, když jdu sama, a snažím se na to nemyslet. Snažím se v mysli udržet co nejdýl  asociace podzimu s babím létem. Zvláštní pocity.

Ivanka byla z vinárny děsně nadšená. Dneska mi říkala, že se asi nikdy v životě necítila tak svobodně, jako když tam byla s náma všema, se mnou, s tebou, s Midgeym a s Filipem. Že stačilo říct prostě jenom čau a bylo vše vyřešené. A já se smála a říkám, co bys chtěla jako řešit víc?

To je to, co mi přijde naprosto nejúžasnější. Že nebereš jako žádný tlak a žádnou nesmyslnou práci to, o co se snažíme. Mohla bys říct, že tobě po tom nic není. Že je ti úplně jedno, jak se cítí pro tebe skoro neznámý člověk. Ale ty se spolu se mnou snažíš ze všech sil udělat takový prostředí, kde se bude cítit dobře.

A hlavně mě ujišťuješ, že být hodná a být taková, jaká jsem, je naprosto v pořádku.

,,Podívej…já mám normálně husinu z toho, cos mi teď řekla. Normálně husinu,” říkáš a vyhrnuješ si rukáv a já ji fakt vidím. Vidím, že tě to prostě vzalo, že ti je líto něco, co by ti líto být vůbec nemuselo.
,,A…proč se to mezi váma vlastně stalo? Já vim, žes mi to říkala, ale já to nějak zapomněla.”
Znovu ti vykládám tu historku a z rozhořčení mám málem na krajíčku. A ty to plně chápeš.

Nemůžu moc dobře spát a vrtím se.
,,Potřebovala bych něco měkkého, k čemu se můžu přivinout. A velkého.”
,,Já ti koupim plyšáka.”
,,Ty se směješ, ale to přesně myslím,” říkám Midgeymu. ,,Všichni mi říkaj, že jsem na to moc velká, ale já bych přesně tohle potřebovala.” 
Najednou si vzpomenu. Jája to třeba chápal, žejo.
Škoda jen, že tu velkou plyšovou britskou opici mám doma a ne tady v Praze.

Miluju večery, kdy se s Midgeym koukáme na AHS. Miluju rána, když se ani nepozdravíme, jenom na sebe s tebou, Baruno!, čumíme jako dva trollové. Miluju, když kvůli tomu, že se nám tak dobře povídá, jdu někam o tři hodiny později, než jsem chtěla.

Ráno. Nemá dobrý den. Jenom doufám, že nepřijde ,,tak proč se se mnou bavíte, když jsem takový zmrd?”, když s Bárou s přehledem víme, že je to skvělý člověk, který ty své poznámky, které občas zabolí, dokáže dycky s přehledem odčinit.
Rozčiluje se.
,,Ale tak tady je to dobrý, v tomhle bytě,” říkám zamyšleně u dortu u snídaně…
,,To jako zase jo, já to tady MÁM RÁD,” říká, i když je nasraný. A o to víc si toho vážíme.

Směju se, když se válíme. ,,Víš, co je nejsmutnější?”
,,No.”
,,Že seš vlastně nejnormálnější člověk, s kterým jsem kdy něco měla.” 

Barborko, ty, když přijdeš, tak najednou mám pocit, že mi někdo rozumí. Že nestojím jenom bokem. Že se dokážeš prostě sebrat a říct, hele, tak já se ti trochu přizpůsobím, a ještě je ti upřímně líto, že jsi musela změnit z jakéhokoliv důvodu plán a já jsem z toho ve stresu. A já pak nemám problém se přizpůsobovat s čímkoliv a kdykoliv zase na oplátku tobě.
Nebereš to jako omezování, nebereš jako omezování to, že plánuju, nebereš jako omezování to, že mluvím o svých oblíbených tématech, nebereš jako omezování…nic. Naopak mě máš prostě bezpodmínečně ráda a snažíš se mi pomoct, co to jde. A já to mám stejně, samozřejmě.

A najednou se prostě věci řeší. A já si nepřijdu tak beznadějně.
Teď už potřebuju jenom tu těžkou peřinu
A sama sobě si spoustu věcí přiznávám, i když je to pro mě těžké. A říkám je i nahlas.
A mám velkou radost z toho, jak skvělé mladé muže kolem sebe mám. Že oba berou osobní asistenci tak v pohodě a jeden z ní je vyloženě nadšený.(Filipe! jsi skvělý a jsem ráda, že jsem tvoje máma:D:D). A že třeba Midgey sám jde a pomůže mi uložit ke spaní…to je tak hezký. Fakt.


Teď díky vám všem, Báro, Midgey, Ivo, Filipe, chápu lidi a nálady mnohem mnohem líp než kdykoliv předtím. Díky i všem, co mě čtete, díky vám si můžu myšlenky mnohem víc urovnat. Cítím se bezpečně, cítím se milovaně, cítím se doma!