Detailní malba barevné hlavy, za kterou je tuší namalované obrovské město plné drobných detailů, jako jsou například přesýpací hodiny.

Následuju řeky

Ale spíš jdu proti proudu.

A už mám v hlavě zimu. Už cítím v sobě listopad. To znamená, že když jedu busem a koukám na mlžné opary a ošklivo, jakoby se mi stáhne celý vnitřek a vybaví se mi krb a Vánoce a takové to těšení se na ně -před a takový ten pocit prázdna -po.
To je doba, kdy je potřeba mít co nejvíc vyhlídek.

V Praze jsem už natolik ,,doma”, že si umím představit, jak dlouho musím kam jet, kde co je, doporučuju místa známým a přátelům. Jako bych se úplně odřízla i od asociací, které se mi spojovaly se zimou a starým slezským domovem. Mám pocit, že moje synestezie byla úplně jiná.

Před spaním si otevírám okno, protože mi připomíná, jak jsem jako malá koukala na třepetající se záclony v tomhle studeném vzduchu a jak se skrz ně odráželo světlo pouličních lamp
Někdy je trochu i prokletí si pamatovat úplně všechno. Potom nedokážete lidi přestat nenávidět nebo milovat. Někdo vám udělá něco, co vás v patnácti naštve, a vás to po pěti letech štve pořád stejně.
Musíte jenom dělat, že vás to přešlo. Protože to je normální, tak to má být.

Boží mlýny melou. A já můžu jenom sedět a koukat zpovzdálí, mlčky přihlížet a nechat všechno plynout.
A teď mi k tomu ještě jde od pusy pára.

Zbavila jsem se té příšerné rýmy. Ani nevím, jak. Kocour vrní a spí.
Chtěla bych se ponořit do pouštního písku a koukat na černé nebe a vdechovat ten zimní, studený vzduch.
Chodím po městě a usměju se na známé a chodím na párty a stejně mám v hlavě pořád zmatek a ty samé otázky
Proč jsou na sebe lidi zlí? Proč jsou i děti zlé? Proč druhému dělají něco, o čem ví, že jim ublíží? Já to aspoň nevím, minimálně si to neuvědomuju.
Čtu Kanta, Hegela, Patočku, nemyslím si, že jsem hloupá. Ale tyhle základní věci prostě nechápu.
Proč se mi vždycky sevře žaludek, když některé lidi vidím, i když na nich vůbec nezáleží?
Proč musím pořád všechno plánovat? Vždyť chci být spontánní. A jak se koušu do jazyka, když mě něco rozhodí. Snažím se se vždycky co nejrychleji odklidit, někam zavřít, jít se umýt, cokoliv, jen na sobě nedat nic moc znát, a vrátit se sebraná a v pohodě. Jenže většinou mě po cestě někdo odchytí.
A já si pak vždycky vyčítám, že už musím lidi moc otravovat (pro ně) zbytečnostma. Protože se pak rozložím před nima.

Chtěla bych se válet někde ve vodě, aby se na ní odrážely zlaté odlesky, a já koukala na veliký ryby pod i nade mnou.

Proč se lidi starají do věcí, do kterých jim nic není? Proč lidi, kteří se mnou mluvili třikrát v životě, mluví o mně? O mně? Ne o mé činnosti, o mém blogu, o mém studiu, to vše se dá pochopit, ale o mých vnitřních pochodech?
Vždyť já sama v nich mám zmatek.

Přijdu si, jako kdybych balancovala na konci dlouhé tyče naproti vyhrocenému NT myšlení, a snažila se ze všech sil vyrovnat a zároveň druhé straně něco předat. Vlastně ta tyč je to, že se máme rádi, to nás pojí.
A vždycky už stojíme proti sobě a koukáme si do očí, a pak zafouká vítr


Proč lidi mluví ošklivě o těch, které obdivují? O těch, které mají rádi? Proč nemůžou být všichni otevření a přímí jako Bára?

A když ležím v posteli, někdy nalevo, někdy napravo pokoje, představuju si, jak jsme měli na stropě v ložnici nalepené fosforeskující hvězdičky. A to mě volně unese k představě staré promítačky. A pak té nové, jak jsme promítali na chatě na prostěradlo…

a pak si zase vzpomenu, jak na návštěvě u Kristiána na Vánoce bylo pro mě nejsnesitelnější si jít hrát s dětma a jejich plastovou pekárnou, a to byly jedny z mála chvilek, kdy jsem se tam nemusela krotit

Jenže mně přijde, že je to takový moje prokletí. Že já to na sebe kladu dobrovolně…
na druhou stranu jenom takhle se dokážu pořád učit

Vlastně se tak nějak hádám s časem, v poslední době skoro pořád. Několikrát se mi stalo, že jsem málem přišla pozdě. JÁ. Která chodí i půlhodiny předem. Referáty jsem udělala dneska, přitom bych je měla mít už příští týden. JÁ. Která je dělá i měsíc dopředu. A pak je tu ještě víc hlubších časových záležitostí.
Kdyby byly okolnosti jiné, kdyby byla jiná doba, kdyby to bylo dřív, kdyby to bylo později a to předtím by vůbec nebylo
V těch nejhlubších nocích proklínám i prostor.

Jája mi jednou říkal, že si jako malý říkával, že bude hrozně debilní, až bude starý a nebude si hrát.
A nejhorší je, že jsme se oba teď shodli na tom, že bychom si úplně s přehledem dokázali infantilně hrát s věcma klidně i teď, kdybyste luskli prstem.
Jenomže na to není čas.

Nějak podezírám vesmír, že od mých sedmnácti trochu začal každý den zkracovat.
Vždycky, když začíná tenhle hlubší podzim, tak mám pocit, že se v něm rozpustím.

Teď sem si vzpomněla, jak jsme spali u Midgeyho táty a Midgey mi dal tu nejtěžší pokrývku na světě.
A mně se okamžitě začalo chtít tak děsně moc spát, jak snad nikdy předtím. Úplně sem se v té peřině ztratila.,
Midgey je děsně hodnej člověk. My tady vlastně všichni jsme. Díkybohu.