Digitální malba, na které zrzavá holka stojí u zdi, na které jsou nasprejované grafitti, zády k nám. Je slunečný den, sloupy vrhají stíny a na obloze je pár mráčků.

O těžších stránkách Aspergerova syndromu – a proč bych neměnila

Tento článek věnuju Midgeymu, protože mi ráno půjčil sluchátka, a já bez sluchátek neudělám nic.
Bez sluchátek neudělám opravdu nic. Jít ven bez sluchátek je pro mě jako jít ven bez bot. Je to tak nepříjemné, že vždycky co nejvíc natahuju ten moment, kdy už opravdu budu muset jít, a pak přijdu pozdě. Představte si, že jdete ven a kolem hlavy vám lítají kulky, někdo vám mává před nosem papírem, někdo další se vedle vás děsně hlasitě baví a vy se cítíte jako ryba na suchu, protože vůbec nevíte, kde jste, co jste, kam máte jít. Jste děsně zmatení. Víte, že máte nastoupit do autobusu a jet na dané místo. Ale když se autobus třeba zpozdí nebo vám někdo sedí na vašem místě, ty kulky vás trefí a vy už vůbec nevíte, co jste vlastně chtěli.
Jakmile si nasadím sluchátka a pustím písničku, je klid.
Protože mám nad situací kontrolu. Já si můžu vybrat, co uslyším, co bude hrát, co si budu představovat.

V Sokolově jsme se dobře bavili a hodně se smáli. Vymýšleli jsme hlouposti. ,,Aby si devidel, ze sem démod,” smějeme se s Bárou donekonečna hloupému vtipu. ,,Škoda, že tady s náma není Midgey,” říkáme si několikrát upřímně.
A Midgey pak dojde domů.
,,Jé! Jak se máš!” radujem se.
,,Teď už dobře, když jsem tady” usměje se na nás.
A to je právě to bezvadný. Jsou lidi, kteří opravdu vědí, jaká jsem, i když to třeba úplně nechápou. A přesto mě mají rádi.
,,Hele, ty seš v kuchyni docela šikovná,” říká mi a já vidím, že celá moje píle má výsledek.
Midgey píše kuchařku. Společně vaříme, vybíráme si tesco omáčky na každý den a děláme podle nich jídla, která jsou na bytě vždycky velký hit. Já mu diktuju a on píše. To divné s fíkama, zní třeba název jednoho jídla.
Pak už nemůže, tak mi řekne, abychom se vyměnili. S velkým sebezapřením začnu psát, protože, jak jsme se už dávno shodli, máme stejné písmo…
když se snažím. A to Midgey říká, že píše hrozně.
Jenže Midgey diktuje rychle a já se snažím co nejrychleji dojet řádek. ,,sakra, já jsem napsala kukurma místo kurkuma,” rozčiluju se a směju zároveň. Midgey se baví. Když mu pak dám do rukou sešit, tak se zhrozí.
,,Ježiši marjá, takhle nepíšu ani já,” dívá se na písmo. Vypadá fakt jako jeho, ale děsně deformované.
,,To mi chceš říct, že se živíš kreslením?”
,,Já mám blbou lateralitu, když píšu levou, tak píšu stejně.”
,,To i já píšu levou jako ty” směje se mi, ale ne zle.

Když máte PAS, máte lepší dny a horší dny. V těch lepších ani sami sobě nepřipouštíte, že máte nějaký problém, všechno je jednoduché, vyhledáváte sami aktivně lidi a pouštíte se s nimi neohroženě do řeči, nevadí vám, že vám někdo podsedl místo. Já mám většinu dnů lepších, hlavně v posledním roce.
Ale když jste trochu nemocní, tak se to většinou zintenzivní.

,,Báro,” ptám se upřímně, ,,já nevím, proč to mám. Buď klidně kritická, buď hlavně upřímná, ale řekni mi, proč se se mnou nikdy nechtěj HNED bavit lidi, kteří mi jsou sympatičtí. Ostatní lidi se bez problémů začnou kámošit, ale se mnou nikdo zezačátku nechce. Já si s nimi začnu povídat a chci být příjemná, ale pak? Buď si mě ten člověk vůbec nevšímá, nebo jsem moc aktivní, a pak mě zase nesnáší, nebo je mu to jedno a nikam se mnou nejde…Ani ty ses se mnou zezačátku nebavila a přitom já tolik chtěla.”
,,A víš, že já vůbec nevím, čím to bylo? Ale je pravda, že tohle u tebe je, to máš. A chápu, že tohle musí být hrozně těžký. Já třeba nejsem ke každému hned otevřená, tolik. Jsem, trochu, ale ne moc. Lidi se totiž hloubky děsí.”
,,A já je nechci děsit, snažím se taky najít nějakou míru otevřenosti/uzavřenosti, ale zároveň zase chci zůstat autentická, nechci si na něco hrát. Jenže když nebudu, tak se zase se mnou nebude nikdo zezačátku bavit. Dokud mě nepozná líp. Což mě kolikrát nepozná, protože nemá jak.”

Někdy se cítíte děsně sami. Nepochopení. Moc chytří a zároveň tak nepraktičtí a hloupí. Nechcete dávat na odiv své názory ani vědomosti, aby to náhodou nebylo špatně a vy někomu neublížili. Máte pocit, že k vám nemůže vůbec nikdo proniknout, protože jste zbytečně komplikovaní, a vy se té komplexnosti nemůžete a nedokážete zbavit, protože ji máte zakódovanou ve vlastním mozku.
Pak přijde člověk, který je vám vyloženě nesympatický, a vy se nedokážete ani přinutit se na něj fyzicky podívat. Nebo člověk, kterého neznáte. Ani ho tak nějak nechcete kolem sebe mít a zároveň se s ním chcete seznámit. Pak ho většinou v hovoru obcházíte a stáčíte se k člověku, kterého znáte lépe. A pak působíte pro nového člověka uzavřeně. A sami si říkáte v hlavě ,,proboha, co to dělám, bav se normálně,” ale nedokážete to, prostě to fyzicky není možné.

Poslouchám Heart of Glass, dneska už asi po zhruba sto třicáté osmé. Bavím se tím, že přecházím z Palacha do Celetné a cestou přes Staromák lezu za trest všem pomalým turistům do záběru a jím k tomu cereální croissant.
love is so confusing there is no peace of mind zpívaj Blondie. To je moje oblíbená část.
Když jsem byla na víkend na filmovém festivalu v Sokolově a byla pak ve dvě ráno taneční párty a hráli tam Heart of Glass, tak jsem se jí od té doby nezbavila a hraje mi v hlavě pořád a pořád. Ale jako fakt pořád, i v noci se mi o ní zdá. I o tom, co s ní mám spojený.
Když NTčko řekne, že na něco musí pořád myslet, tak si na to několikrát do hodiny vzpomene. Aspoň z toho, co jsem pochopila.
Když AS na něco pořád musí myslet, tak tím dýchá, jí, pije, existuje, přebývá, spí s tím a probouzí se s tím v hlavě a neustále si to v hlavě přetáčí dokolečka ve smyčce jako nekonečný film.

Já totiž necítím vůbec ty  hranice.
Filip přemýšlel a říkal:,,To já měl docela dlouho. Nikdy mě nikdo někam nebral, tak jsem začal zvát lidi já, nebo jsem rovnou začal říkat, že někam chci. Zkus to taky.”
Trpce se usměju. ,,Víš, na kolik párty mi takhle nikdy nikdo nepřišel?”
Vždycky jsem buď otevřená moc, nebo moc uzavřená, nebo moc rozjetá, nebo málo aktivní, nebo moc přechytračelá, nebo na nic nechci říkat svůj názor…
Někde jsem četla, že spousta žen s AS až po diagnoze začne objevovat vlastní identitu, protože celý jejich předchozí život se skládal z toho, že se tolik přizpůsobovaly svému okolí, aby nedělaly potíže, že už ani nevěděly, kdo samy jsou.
To já naštěstí nemám, ale úplně hrozně moc rozumím tomu konceptu, protože sama vím, že člověk nechce působit problémy, tak se chameleonsky přizpůsobuje každé skupince, v které je, přejímá její identitu, myšlenky.A pak venku prociťujete milion barev a myšlenek, které nikdo kolem vás nemá. Nevíte, co cítíte, ale víte, že vám s tím nikdo moc nepomůže, protože je to tak komplikované, že když tomu nerozumíte sami, tak nebude ani nikdo jiný. Navíc nevíte, kolik pomoci, o kterou žádáte, už je moc, protože nechcete být otravní. Většinu věcí odhadnete dobře, ale sem tam se stane, že uděláte ,,scénu” kvůli hlouposti.
To jsou takové ty momenty, kdy byste si klidně vzali hned prášek, který vám ,,vyléčí” AS. Nebudu říkat, že takové chvilky nemám NIKDY. Třeba, když vidím Báru, tak vím, že bych byla úplně stejná, kdybych byla ,,normální”. Spontánní, neplánující, měnící se. Takhle to umím taky, ale je to těžká dřina. Když se s někým chcete kámošit, tak se s ním prostě začnete kámošit. Když se vám někdo líbí, tak se zamilujete a víte o tom a ne třeba hned, ale za pár měsíců si to v sobě urovnáte a víte, co cítíte. Přestane se vám líbit tolik ten, do koho jste byli nešťastně zamilovaní předtím, a je to dobrý. Neřešíte, existujete, chodíte ven a bavíte se s lidma.
To já tak nemám.
Mně se všechno slévá.

A pamatuju si hloupé detaily, přemýšlím nad věcma do hloubky.

Ale pak se člověk vyspí a říká si, jak mohl být takový hlupák. Vždyť já mám věci, které spousta lidí ani nepozná. Já mám hloubku.

Víte, proč bych neměnila?

Mám takový základní stavební kámen – jsem na lidi milá. Hodná, když to nejsou idioti. Jsem citlivá a jemná a nejvíc ze všeho se bojím toho, že bych někomu, koho mám ráda, ublížila. Nevědomky.
A víte, co? Když jste takoví, naivní a k lidem se rychle upnete, tak toho lidi často zneužívaj.
Ale když se takových zbavíte, tak s váma zůstanou lidi, kteří za to fakt stojej. Kteří vás dokážou docenit, kteří se vás snaží pochopit, kteří vás mají upřímně rádi. Já prostě jdu k lidem se srdcem na dlani a říkám, berte.
A to já si myslím, že NTčka nemaj, jsou obklopení vztahy, které jsou povrchní, nedůležité.
Já, když mi za to ten člověk stojí, pro něj dokážu dýchat a obětovat úplně všechno. A jiné vztahy nepotřebuju.

A tak mám v životě vlastně naprosto úžasné kamarády, kteří jsou pro mě mnohem víc, než pro ostatní normální lidi jejich kamarádi.

Další důvod, proč bych neměnila, je ten, že jsem z toho všeho sice unavená, ale dokážu přinést něco nového ostatním. Ať už jde o malby, specifický humor. Myslím si, že dokážu mnohem víc pochopit lidi, kteří jsou odlišní jakýmkoliv způsobem. Vlastně mě ta normálnost nudí.

Jasně, bylo by jednodušší být normální. A asi i příjemnější. Ale bylo by to hrozně nudný.

Ten pocit příjemnosti, když se dostanete k speciálnímu zájmu, všechno ostatní přestane existovat a vy se ponoříte do hloubek zábavy a uklidnění a zažíváte až fyzicky příjemné pocity.

A co si budeme povídat, to, jak snadno se učím (když to dělám podle sebe), taky není úplně k zahození.

A když máte chuť se zlepšit v motorice, tak se to dá dohnat. A ten pocit radosti, když vidíte za sebou dodělanou práci, manuální.

A citlivé smysly taky nejsou úplně k zahození.