Velmi detailní ilustrace, černobílá, plná drobných předmětů, osob a zvířat. Celou ilustraci doprovází text Return to me J. G. Midgeyho.

5 věcí, které byste nikdy neměli říkat dítěti s AS (a vlastně žádnému dítěti)

http://healthcurecorner.com/5-things-you-should-never-say-to-a-child-with-aspergers-or-any-child/

Když jsem vyrůstala, lidi dost komentovali mé chování, ale teda ne tím způsobem, který by mi pomohl se jednou lépe rozhodovat. Vím, že chcete své děti naučit se rozhodovat správně, stejně to chtěli i mí rodiče, ale něco tomu prostě chybělo.

Ztraceno v překladu.

Když mi bylo 38, zjistila jsem, že mé talenty, zvláštnosti a určité problémy mají jednu příčinu – Aspergerův syndrom.
Když jsem četla různou literaturu, narazila jsem na články, ve kterých se psalo, co byste neměli říkat dospělým lidem s AS nebo rodičům dítěte na spektru. Ale nic o dětech.

Je snadné vidět dítě jako někoho, kdo má problém. Jako někoho, kdo by se měl naučit druhé více respektovat, starat se víc o druhé, chovat se správně. Ale jak často se přitom díváme sami na sebe?

Jak často se ptáme sami sebe: Jak teď zním? Jak asi svému dítěti připadám?

Když jsme moc tvrdí nebo netrpěliví a odbýváme děti, kazí to náš vztah a ovlivňuje jejich náhled na sebe samé. Nejenom, že budou věřit tomu, co jim řeknete. Ony se tak budou i samy chovat.

Věřím, že když máte dítě na spektru a sami jste NT, může vás to frustrovat a vaše očekávání se vám zdají marná. Vím, protože jsem byla takové dítě. Kdysi se o žádném AS nemluvilo, takže rodiče byli prostě jenom zmatení. I já.

Proč mě nepochopili?
Proč říkají, že nemám city?
Proč říkají, že jsem byla nezdvořilá?

Jenom jsem se chtěla jasně vyjádřit, pomoct nebo říct něco přesněji. Všímám si věcí, kterých vy ne.

Když vidíte přehnanou reakci nebo se snažíte pochopit realitu tohoto citlivého systému, prosím, uvědomte si, že děti na spektru nechtějí schválně druhé rozčílit nebo ignorovat to, co po nich chcete. I když si myslíte, že jste byli dost jemní, vysvětlili to dost přesně, říkali jste to dostkrát – někdy se toho prostě nemůžeme dopátrat.

Přemýšlíme o věcech jinak, komunikujeme jinak. A žádná behaviorální terapie na světě nedokáže napravit něco, co NENÍ špatně. Unikátní perspektiva, kterou nám AS poskytuje, je prostě součástí našeho operačního systému, a pohled na věc, který by podle mého měl být respektován.

Pokud chcete pochopit a efektivně komunikovat s vaším dítětem s AS, tady je pět frází, které byste mu nikdy neměli říkat. A vůbec žádnému dítěti. A navíc jsou zde i alternativy, které můžete říct raději.
První frází, kterou je lepší vynechat, je

1. Přeháníš to. Jsi přecitlivělý.
To ani nemusíte něčím nahrazovat. Prostě to přestaňte říkat.
To je asi první fráze, která člověka s AS oslepí vztekem, nebo se bude cítit zahanbeně a že si nerozumíte. Předpokládejme, že emoční a fyzická povaha člověka s AS prostě zahrnuje hyper-uvědomění si světa.
Co vám připadá jako obyčejný výjev, zvuk, vůně, pohyb..může být pro dítě s AS velmi složité.
Pořád dokolečka jsem slýchávala, že jsem přecitlivělá.
Nejsem. Jsem hodně intuitivní a silně prociťuju vjemy, stejně tak váš vnitřní svět bolesti, stresu a starostí, a to tak moc, že mi to může přepálit pojistky.
Před dítětem s AS vlastní emoce neschováte.
Existuje mýtus, že děti s AS nemají empatii. Jenom neurotypik tohle může řícct. Všichni lidi s AS, které znám, jsou extrémně empatičtí – až to fyzicky bolí.
Taky se umíme od vlastních emocí dobře oddělit. Dokážem situaci nahlédnout logicky a analyticky bez emocí, ale to neznamená, že si jich nevšímáme.
Uzavíráme se a máme záchvaty, protože cítíme AŽ MOC.
Chápejte výlevy vašeho dítěte jako reakci na vjemy a vnitřní prožívání spíš než jako volba být protivné, rušit, dělat problémy. V těchto momentech je důležitý váš klid, bezpečí, empatie.

Dále doporučuji neříkat
2. Ty si mě vůbec nevážíš, ty mě vůbec nerespektuješ, prostě mi chceš oponovat.
Nikdy není konstruktivní jen kritizovat. Když vás dítě nerespektuje, asi se taky necítí respektováno. Když oponuje, asi si chce udržet svou čest.
Takové dítě vám nedovolí zneužívat sílu, abyste jej ovládali. Děti vám dají pokrytectví snadno zpětně sežrat.
Oponování je žádost o to být vyslyšen a viděn. Je to takové brnění, které dítě má, aby se ubránilo.
Spíš než abyste přemýšleli nad intencemi vašeho dítěte můžete stavět mosty tímto způsobem:
,,Nikdy mě nenapadlo, jak je to pro tebe důležité.”
,,Očividně jsem podcenila tvou vášeň pro věc.”
,,Nelíbí se mi, když mi říkáš, že nemám pravdu, ale respektuju, že máš na to jiný náhled.”
,,Fajn, nesouhlasíme spolu, myslím, že to nějak ale dohromady dáme.”

Nerespektování druhých není něco, s čím bychom se rodili, a není to ani symptom AS. Tyto znaky se objevují, když se člověk cítí izolovaný, nepropojený s okolím, nevyslyšený.
Aspíci vás budou respektovat a spolupracovat s vámi, když jim dáte najevo spoluúčast, aniž byste je ponižovali, shazovali je, soudili, obviňovali nebo děsili, aby se chovali jinak.

Až budete příště chtít říct…
3. Kdybys radši…! Proč nedokážeš…?
Uklidněte se a uvědomte si, že vaše dítě dělá v ten moment vše, co jde.
Nic nedokáže ranit dítě, které se snaží dosáhnout očekávání dospělých, víc než když mu řeknete, že se málo snaží
dávat pozor
poslouchat
dělat, co se říká

Jako dítě jsem pořád slýchávala Je tak chytrá, ale vůbec to nevyužívá. Ale nikoho už nezajímalo, proč. Děti na spektru potřebují věci neustále opakovat dokolečka, aby dosáhli určitých úkolů.Také se jim pomůže, když můžete nějak vizuálně znázornit, co po nich chcete a když úkol rozdělíte na více menších dílů.
AS lidé jsou orientováni vizuálně – tak jim ukažte, co se musí stát, neříkejte to tolik.  Nekřičte povely z jiné místnosti a nečekejte, že budou reagovat. Spousta lidí s AS nedokáže verbální instrukce zpracovat. Potřebují vidět kroky, dokolečka, aby se určitou věc naučili.
Tak prosím, neříkejte, že vaše dítě s AS se nesnaží nebo že by to dokázalo, kdyby se víc zapojilo. Je možné, že vaše dítě má problém s nějakou konkrétní částí úkolu a nemůže ji dokončit, protože neví, jak. Pomožte dítěti volit nové věci a hodnotit výsledek, aby pochopilo své slabosti. Říkejte:
zkusíme to znova
To je problém, jak jinak k tomu můžem přistoupit?
Určitě existuje víc než jeden způsob, jak toto dělat. Máš nějaký nápad?
Necháme si návod venku, to pomůže.
Udělejme si seznam, co fungovalo a co ne.

Věřím, že někdy ty reakce matou, ale měli byste přestat říkat i:
4. Proč to říkáš? CO máš proboha za problém?

Nezapomínejte dítěti pomáhat se sociální interakcí, ne mu připomínat jeho chyby. Snaží se tolik pochopit jemné nuance sociálního světa, tak jim do toho nevstupujme a neoznačujme jejich přešlapy jako problém.
Zeptejte se dítěte, proč udělalo, co udělalo, a odpoví vám buď přímo, čímž vás vyprovokuje k vzteku, nebo se uzavře a neřekne nic, což vás frustruje ještě víc, protože tomu nerozumíte.
Nechcete spálit mosty k pochopení tím, že se dítě bude cítit méněcenné, trapně, že kecá hlouposti.
Dítě, které se směje, když se kamarád zraní, nebo dává nevyžádané rady, nebo dělá necitlivé poznámky v emočně nabité situaci neznamená, že nemá empatii.
Někdy jde o nepříjemné pocity a podivnost, když nevíte, co máte říct, nebo chuť prostě problémy řešit, že pak děti s AS vypadají zlé nebo nevšímavé.
Když má dítě nevhodnou poznámku, řekněte mu raději, jak přesně by to mělo udělat příště. Zkoumejte reakce vašeho dítěte, aby si všimlo, co je důležité.
Zdá se, že máš teď problémy.
To bylo nečekané.
Myslím, že tvůj kamarád nechápe, co mu tím chceš říct. Zkus mu to říct znovu.
Zdá se, že tě překvapilo, když sestra spadla ze židle. Myslím, že to bolelo. Zeptejme se jí, jestli je v pohodě.
Nevhodnost není nedostatek empatie. Nepředpokládejte, že dítě je necitlivé jen proto, že se nechová tak, jak je očekáváno.
A nakonec…
5. Dívej se na mě.
Udržování očního kontaktu se dlouho označuje jako znak respektování druhého.
To není pravda. Zvlášt pro lidi s AS. Připadá nám to jako testování síly, které je provázeno spoustou úzkosti bez účelu.
A bezúčelnost stačí k tomu, aby s tím měl člověk s AS problém.
Oční kontakt nemá s respektováním druhého nic společného. Já se vždy dívala lidem na rty, když mluvili. Dělo se to nevědomky, a když jsem si to uvědomila, pokusila jsem se jim dívat do očí. To nikdy nikdo nekomentoval. Nevěděla jsem, proč to dělám, až pak jsem zjistila, že to je u lidí s AS časté.
Když se někomu dívám do očí, nemůžu se tolik soustředit a je to nepříjemné. A pak jsem úzkostná a méně verbální.
Nenuťte děti, ať se vám koukají do očí. Může je to dovádět do nepříjemných stavů. Říkejte mu, ať se kouká mezi oči na nos. A nemyslete si, že vás dítě neslyší, když se na vás nedívá, a že vás neposlouchá.