,,Jájo?“
…
,,To je jasný. Já už jedu. Přiletím v noci.“

Žije v Londýně a když přijede a vidíme se, je to největší svátek. A teď je pro to vážně důvod.
Zavřeme se s Barborkou do pokoje a zhluboka vydechnu.

,,Víš, co si myslím?“ říkám mu, když už je doma.
,,Ne a vůbec mě to nezajímá. Nechceš mi koupit novej macbook? Dyť to znáš, to tak je, když přiletíš z budoucnosti a musíš si vystačit s tím, co je dostupný.“
Rádoby otráveně vydechnu, tohle je vážně věc, kterou s někým řešíte, když se rok a půl neslyšíte, ale děsně mi cukají koutky.
,,Radši se vrať do vesmíru.„
,,No tak to pudeš se mnou ale. Teď hned. A neotravuj,“ překvapeně si odtáhnu sluchátko a pobaveně zakroutím hlavou, ,,nebo mě k vám domů poneseš na zádech, když se budeš takhle blbě vyptávat.“
Druhej den mi říká:,,Ale já nevim, jestli jsem si vzal telefon.“
,,Vždyť jsi mi volal.“
,,No to jo, ale nevím, jestli ho mám.“
,,Jájíne.“
Autismus. Dyspraxie v praxi.
Je bezvadný vědět, že na světě je ještě někdo takovej, jako jste vy.

Jedem se Zitou metrem, jen tak, ze společné asistence. V metru sedí nějakej nácek, vyholená hlava, typickej mačo. Povytáhne obočí, když vidí Zitu s kabelkou a obarvenýma vlasama a dívčíma skinny jeans. Já mu, ze své hrozivé výšky 158 centimetrů, věnuju asi nejhnusnější pohled, jaký jsem komu kdy věnovala, a důležitě odejdeme pryč.
A to jsou přesně ty chvilky, kdy se mi dělá ze společenských konvencí nanic. Světe, nech nás být, my chcem být šťastný.

,,Přijede zítra,“ říkám jí večer, když se válíme.
,,Ježiši, to by bylo super. Bych si mohla vzít něco hezkýho na sebe,“ říká Zita a já se skoro koušu do rtu, abych se nerozbrečela dojetím.

,,Ř? Jako Bořek Stavitel?“ mluvíme spolu zase a já si držím hlavu v dlaních a směju se.
,,Ž. Jako Žofie.“
,,Ž jako Božena Němcová? Jo, dobře.“
,,Prosímtě, hlavně to tomu taxikáři řekni a už přijeď,“ volám mu a brečím skoro smíchy.
,,Jako veze mě táta, ale dobrý,“ a já slyším smích celé rodiny. Hořím.

Když nám přistaví před barákem celá delegace, tak vylezu ven a Jájín tomu neubírá. ,,Jsem vyprávěl rodičům, jak jsem ti říkal, že až se přestěhuješ do Prahy, tak budeš děsně zkažená, a ty, že ne, a už se to stalo,“ a já velice nadšeně po tomhle přivítání podávám ruce jeho mámě i tátovi. ,,Tak děkuju moc,“ zabručím na něj otráveně a on se může potrhat smíchy.
,,Nepotřebuješ zavalit? Něčím těžkým? Jak to zvládáš?“ říká mi pak. Protože autisti nemají city, žejo.

Když vidí Zitu, tak ji obejme a nepustí.

,,Sluší ti to. Mně je to úplně jedno, jak ti budu říkat. Ale musíme nahrávat,“ říká asi ty nejdůležitější věci, který přesně potřebujem všichni slyšet.
A nejkrásnější na tom všem bylo, že Zitě začal říkat správně, ženským rodem, bez jedinýho přeseku, asi během pěti sekund, protože to je přece úplně v pohodě.  

Jdeme s Barborkou vedle.
,,Tak už to chápeš?“
,,Chápu. Naprosto. On je náš.“

Zita si hraje s Jájovým – Petrovým telefonem. ,.Mám na tapetě na iphonu alobal,“ říká Jája ještě trochu hrdě.
,,Proč máš proboha na tapetě alobal?“
Jenom pokrčí ramena a zatváří se tajemně.
,,Autisti, fakt,“ směje se Zita. Říká transka, smějem se my. My jsme fakt panoptikum.

Vyřezáváme dýni. James Deaň. Celou ji pokreslíme, děsně se spálíme a sedíme společně všichni asi do čtyř do rána, dokud nám vyloženě nepadaj hlavy.

,,Je dobrý, že si tímhle prochází s váma, protože s váma se dá aspoň normálně mluvit, narozdíl od jiných holek,“ říká mně a Báře Jája už trochu vážněji.,,Třeba ty máš vysloveně mužský myšlení. A k tomu seš hezká. Fakt, díky za vás.“
Nápodobně.
Bára ukazuje Jájovi, jak se hraje na její sidecut. Hraje Entry of the Gladiators. Prej je tam paměť jen na jednu písničku. Ale v sobotu si to rozšířila na tři.

Sekáme tužky největším nožem, který je v kuchyni. Jíme deaňovou polívku a deaňový cobbler. Deaňová pražená semínka. Doma.
Když jdeme na Halloween všechny ven, vlastně všichni, jde i Filip, dělám si copánky, pouštíme si nahrávky, přijdem si jako v nějakým hippie doupěti. Obědváme ve tři odpoledne deaňový cobbler a tak. Jsme pak děsně drsné čarodějnice. Filip je náš bodyguard a fotí. Zita hraje ve vinárně a my jdeme s ní jako jeden velký čarodějnický klan.

,,Ale to jsme ještě nechodili,“ říká Filip Báře. ,,Spolu,“ doplňuje jej unavená Bára pobaveně. Smějem se. Jsme největší gotici a lidi na nás koukaj a usmívaj se. Protože vypadáme fakt dobře.
,,Mně táta nikdy nevolá,“ řekne Filip se širokým úsměvem a my se na něj pohoršeně podíváme všechny. Jenom Zitě to přijde vždycky nejlegračnější.
Už se těším, až se přebarví, a budem jak Charlieho andílci.

V neděli Filip jako největší správný Rusák otevře asi tak pětilitrovou zavařovačku, ve které je boršč.
,,Fuj, to je hnusný,“ říká upřímně Barbora. ,,Chutná to jak omastek s vodou. Nalej mi tam tu smetanu. Fuj, teď to chutná jako mlíko s omastkem a vodou,“ rozčiluje se.
Filja sedí a naštvaně na Báru kouká. Sám mění názor na boršč s každou lžičkou.
,,Jako je to dobrý. Ale je tam dobrá chuť. Mně to chutná. Ale tenhle boršč je trochu divnej. Je tam i špatná chut.“ Brečím smíchy.
,,Ty, jak seš tolerantní k LGBT a tak, tak to už je na Rusáka moc, už ti nezbyla kapacita na to, abys toleroval, že někdo nemá rád boršč,“ smějeme se hrozně moc. ,,Ale to je pravda,“ dodá Filja vážně.
,,Putin říkal, abys…“
(to je nejvtipnější. Když něco vzkáže Putin, tak Filja, který Rusko nemá rád, sice vzdychá, nechce se mu, ale vždycky to udělá.“

,,Filipe?“ říká milá a hezká Bára naprosto vážně ve vinárně. ,,Mohl bys mě vyfotit takhle?“ A zaujme nejpostiženější pózu na světě s vystrčeným břichem a dementním výrazem. Jasně. Drahým foťákem za několik tisíc.