Digitální malba postavičky, která stojí na kopci, vedle ní je obrovský medvěd nebo jemu podobné zvíře, které se směje. Je hezky, na modrém nebi je pár mráčků a jasné slunce.

Co lidi nechápou

1. Vytrvalost myšlení.

,,Tak už se tím netrap.” ,,Tak už na to nemysli.” ,,Teď to neřeš, stejně s tím nic neuděláš, ono se to nějak vyvrbí.”
Já vím. A vždycky si to sama v hlavě říkám. Stresové situace jsou pro nás velmi vyčerpávající. Jednoduchý příklad? Nemám ráda, když má někdo třeba ze širší rodiny, kde s těmi lidmi nemluvím jako s kamarády, narozeniny, a já vím, že mu budu muset přát a předávat dárek. Ráno se vzbudím a moje první myšlenka: tak co budu dneska dělat?? ježiši ne, ony jsou ty narozeniny…to tomu člověku musím nejprv podat ruku, podívat se mu do očí, říct všechno nejlepší, přetrpět pusu, dát dárek…NEMYSLI NA TO, akorát si to zhoršuješ, prostě to udělej, jdi snídat.
Kašlu na to. Vstávám a jdu snídat. Kousnu si do závinu. A jak ti řekne děkuji, tak se musíš….NE. NECHEJ TOHO. Natálo.
Zhluboka se nadechnu a dojím snídani. A jak se u toho asi bude tvářit?
Mám chuť si vlepit jednu výchovnou. Ale stejně to nepomůže.
A čeká mě třeba šestnáct dalších hodin podobných myšlenek.

2. Dlouhotrvající city.

Když už se s někým kamarádíte a přestanete si psát, znamená to pro většinu lidí konec kamarádství. Nebo že jste si přestali rozumět. Já to tak nemám. Dokud mi někdo záměrně neublíží nebo mě nějakým způsobem nepodvede, mám ho pořád stejně ráda, jako v ten den, kdy jsme se viděli naposledy.
A jakmile mě někdo zradí nebo mě podvede, už mu to do konce života neodpustím.
A vlastně jenom dělám, že mu to odpustím, protože to tak lidi maj a já nechci být moc zatrpklá a divná. Tak dělám, že je mi ten člověk jedno. A přitom ho třeba z hloubi duše nesnáším a nechci ho už nikdy vidět.
Ale můžete to vykompenzovat. Tím, že budete fakt dobří kámoši, žejo. Protože…

3. Velice intenzivní city.

To, co teď řeknu, bude v kontrastu se vším, co se o lidech s poruchou autistického spektra píše. Mám velice silné city a jakmile někoho miluju, miluju ho tak moc, že se pro něj i rozkrájím. Udělám první a poslední.
To je důvod, proč spousta autiholek neví, kdo vlastně jsou. Protože dělaj všechno, co dělaj rádi jejich milovaní. 

,,Já myslela, že tu hru chodíš hrát, protože máš ty lidi, co to taky hrajou, ráda.”
,,Jako…přemýšlej. Copak ty děláš věci, který tě nebaví, jenom proto, že je dělaj lidi, co je máš ráda?”
,,…Jo. Skoro furt.”

Jsme nekonečně loajální. A nechceme, aby nás za to někdo soudil a říkal, že to není potřeba. Naopak, chceme, aby nás za to ten druhý obdivoval, vážil si toho a dělal úplně to samé pro nás.

4. Myšlenkové pochody založené na smyslových vjemech

Něco slyšíme. Něco vidíme. Na základě toho se nám vybaví něco, co s daným tématem vůbec nesouvisí. Cítím vůni cínu z pájky a vzpomenu si na taťku a začnu o něm, pro ostatní lidi, nelogicky vyprávět. Protože ten smyslový vjem je tak silný, že pohltí úplně všechno logické myšlení, obalí ho do vaty a vytvaruje do jedný jediný myšlenky, která tak svrbí na jazyku, že to prostě musíte říct nahlas. Někdy máte takový nutkání vyslovit nějaké slovo, říct nějaký random fun fact nebo tak. Někdy na vás padnou pocity, který ani nevíte, že máte, když se sejde kombinace silných smyslových vjemů, třeba letní vánek večer u jezera, že ani nemůžete smysluplně mluvit, jak vás to celý ovládne a pohltí. Jenom vzpomínáte a obrazy vám v hlavě šumí a vyvstávaj…

5. Jakou oběť pro ně děláme, když jim řekneme, ,,že to přece nevadí…”

Že to přece nevadí, že přišli o pět minut později. Že to přece nevadí, že i když věděli, že maj dávat příbory do levýho šuplíku, a dali je do pravýho. Že to přece nevadí, že nám koupili jinou žvýkačku, když tamtu v obchodě neměli (,,tos mi radši neměla kupovat žádnou!” slyším živě spoustu autidětí). 
Člověk, když už je dospělý, tak vidí, jak ,,nepodstatné” věci oproti ostatním lidem v jeho věku řeší. Že vlastně nejde o tak velký a důležitý problémy, jako maj ostatní, třeba jestli maj dost peněz na víno na večer.
Achjo.
Věřte, že nám to vadí, ale protože existuje bod číslo tři, kousneme se do jazyka a přetrpíme to. Přesvědčíme vás, že nám to vážně nevadí. Protože my toho jsme schopni, jsme schopni to pro vás vydržet.
Jste schopni vy nám taky vyjít v něčem vstříc? 🙂

6. Že myslíme vážně, co říkáme.

Jasně, umíme si udělat srandu. Umíme se smát a dělat vtipy na svůj účet i na účet druhých. Ale jakmile jednou zvážníme, není nic bolestivějšího, než když se vám někdo vysměje.
,,Co bys chtěla k narozeninám?”
,,Nějakýho velkýho plyšáka.”
,,Na to už si snad trochu velká, ne?”
Tak co máte dělat.
,,To byl vtip, hahaha!”

7. Že bereme vážně, co říkáte vy.

,,Já ti snad toho velkýho plyšáka na spaní fakt koupím,” řeknete a nám už v očích tancujou plamínky naděje, abyste nakonec na narozeniny nepřinesli nic/flašku vína/nový triko/náušnice/jakýkoliv jiný korektní dárek…

Jako jo. Vypadá to jako prkotina. Zdá se to být jako drobnost.
Ale člověk si vezme za samozřejmý něco, co mu samozřejmý přijde. Protože máme problém vyfiltrovat, co můžete myslet vážně a co už ne. To bychom pak nemohli počítat vůbec s ničím. A to bychom se zhroutili. Přitom je to tak jednoduchý. Řeknete něco – uděláte to – přímá, rychlá komunikace, žádný odbočky, upřímnost, jasnost, jednoduchost. Proč to děláte složitější?

8. Že občas potřebujeme odejít z nějaký situace, myslíme to vážně a nechceme, abyste nás přemlouvali

To je nejhorší. Občas někam přijdu a mám v hlavě set, že v deset chci být doma. Prostě chci. Nemá to nic společného s váma. Mám vás ráda. Ale nechci a nemůžu se odchýlit od toho, co sem si kdysi řekla; jsem čestný člověk a jednám přímo.
Někdy mi společnost nevyhovuje. Mám blbý den. Někam přijdu a uvědomím si, že je to vlastně na mě moc, že to nedám. Že je mi tam někdo nepříjemnej nebo tak.
Prosím, nepřemlouvejte mě. Děláte to tím ještě horší, cítím se pod tlakem, ve stresu, s pocitem, že já jsem ta špatná.
A to nejsem. I když se mi to plno lidí snaží vtlouct do hlavy, kolikrát. Autisti jsou naopak velice milí, příjemní a hodní lidi, když se k nim podle toho taky chováte.

9. Že nás vážně bolí cynické a kousavé poznámky.

,,Přestaň brečet, nebo tě tady nechám.”
,,Ty to jako nevíš, jo? Ty něco nevíš, to čumím.”
,,Ne ne ne, vůbec nejsi trapná.” *významný pohled*
,,Tak ona tomu nerozumí, ta žije ve svým světě.”
,,Vegetariáni by měli jíst šutry, tráva má taky city.”

S každou takovou poznámkou nám vrazíte pomyslný šíp do těla. A jelikož člověk je zvíře jako každé jiné, často se bolestí buď zhroutí a rozbrečí, nebo naopak ho chytne rapl a bude mít takový záchvat, jaký jste ještě neviděli.
,,Ale když já to tak někdy mám, že tyhle věci říkám. Ale nemyslím to tak. A mám tě moc ráda i tak. Dyť to víš.”
,,No právě, že nevím. Vím to, dokud to neřekneš. Jakmile něco takového řekneš, všechno předtím se smaže a já začnu přemýšlet, co jsem řekla/udělala špatně, že si mě musíte dobírat, komu jsem ublížila, proč mi to děláte, já to nikdy nedělám, proč mi to děláte?! Proč jste tak zlí, copak si na mně musíte honit komplexy?”
,,Když ti to vysvětlím, tak to stejně pochopíš jenom teď a když se to zase stane, budeš zase vyvádět.”
,,Tak to, prosímtě, nezkoušej. Jestli to chápu nebo ne. Nechápu. A jsem ráda, že to nechápu, nechci chápat, proč by si lidi měli vědomě ubližovat.”
Ale ono to tak je. Lidi si tímhle honěj komplexy. To je jediný, co mě uklidňuje. Že jsem na tom ve finále vlastně líp.

10. Že nám vadí, když mluvíte o nás bez nás.

K autistům se musí přistupovat takhle. Takto. Nebo tak, píšou odborníci, kteří autismus viděli možná tak ve své ordinaci při diagnóze nebo při nějakých nácvicích. Já to chápu, samozřejmě je potřeba vědecký náhled na celou situaci, ale když mě při záchvatu někdo cizí obejme a začne na mě mluvit, protože takhle se to přece všude píše, tak mám chuť mu utrhnout ty ruce a poslat ho do háje.
Ptejte se přímo nás. Poslouchejte nás. Pozorujte, co rádi děláme, a připojte se, jestli k nám chcete mít blíž.