Portrét suchým pastelem na černém papíře - na obrázku je muž s výraznými rysy, červenými vlasy a černými brýlemi. Vedle něj stojí baskytara.

Alobalový syndrom

Milý deníčku…

Ne, to ne. Ale hodně se mě ptáte, co u nás nového. Co u mě. Jak žiju a tak. Že jste dlouho nečetli žádné zápisky.
A to máte pravdu. A chci se omluvit, že během prosince tolik psát nebudu, nejspíš, protože je toho vážně hodně. Ale možná taky jo. Ještě nevím. Haha, to jsem vám teda teď dala. Každopádně, mám se dobře, protože…

Večer. Povídáme si s Jájou. Poslal mi nějaký psychologický test.
,,To si vyplň. Pak si ulož výsledky a pošli mi je v PDFku, abych ti mohl poslat obratem medicínu.”
,,Jájo.”
Test si samozřejmě udělám. Takové testování mě baví.
,,Můžeš mi říct, na co mi chceš posílat medicínu, když seš neurotičtější než já?” směju se mu asi za hodinu.
,,Neurotici jsou nejlepší lidi.”
Pošlu mu nějakej obrázek neurotického pána společně s článkem, proč jsou neurotičtější lidi kreativnější. Článek ho možná zajímá, ale nedá mi to najevo. Řekne mi to, co jsem tak trochu čekala.
,,Až budeš stará, tak budeš vypadat jako ten pán na obrázku.”
Říká mi člověk, který má na tapetě svýho iphonu alobal.
,,No jo, co sem taky od tebe mohla čekat, když máme alobalový syndrom.”

Zita se večer rozčiluje. Možná jste to zaregistrovali, možná ne, rozjeli jsme na bytě Tranzitu, což je takový projekt o transsexualitě, točíme vlogy. Zatím to sem nebudu dávat, protože v tom, co zatím je, nejdu vidět.
Prohlížíme si statistiky shlédnutí videí na YouTube.
,,No a tady, jo,” říká mi trochu vytočeně, ,,NĚKDO z Velké Británie se na to díval ČTYŘIKRÁT a vždycky jenom na čtvrtinu,”. Já se fakt bavím. To je tak typický. To je tak…alobalový.

Vyšel se mnou taky komiks. Zatím ho sem úplně nechci dávat a tolik ho šířit, ale až přijde pravej čas, tak ho sem samozřejmě hodím. Kdyžtak na Facebooku ho najdete, jestli vás to zajímá. Osvěta se musí šířit.

Filja začal  nosit takový ten ošklivý copánek. Bára říkala, že když si ho nechá, tak s ním bude navždycky chodit a nikdy se nerozejdou a já se na to teď musím koukat. Takže po bytě nám chodí teď často Filja s copánkem v dupačkách. To je fakt jedinečný.

S Bárou (která mi mimochodem donesla z trhů velkou žlutou kabelku a já jí za to moc děkuju, protože ví, co je pro mě dobré), dáváme všechny rekvizity k Vánocům do naší skříně na bytě, erární, na chodbě.
,,Kájo?”
,,No.”
,,Mohla bys mi půjčit tvořítka na led?”
,,Já je mám schovaný. Počkej.”
A teď otevře tu skříň.
A já slyším jen půl hodiny nadávek.
Aby jí pak došlo, že má to tvořítko vlastně jinde.

Zita donesla jeden den, když jsem měla zánět močáku, z nějakýho divadla kostýmy. Celý byt jsme se do nich oblíkli, no vlastně oblíkly, my čtyři holky, a já se málem počůrala smíchy. A vůbec, když si AS v Praze hledá rychle svého lékaře, protože má zánět močáku, a přitom racionálně plánuje (3/4 času přitom čůrá), kam vlastně pojede, a stresuje se, že tam nedojede, protože během cesty přece nemůže čůrat….jedinečný zážitek. Teď už mi to přijde vtipný, ale úzkost, že někam nedojedu v předem smluvený čas, protože během cesty budu muset čůrat, jsem ještě neměla. Nadhled. To je nejdůležitější.

Se Zitou se teď hodně koukáme na Jmenuji se Earl. Smějeme se, že jsme jako Earl a Randy, přičemž já jsem Randy.
Ale to není urážka, protože jsem to řekla sama.

Titin(Kikin, jak mu teď NĚKDO říká) je pořád můj kocour. Přemýšlím, jak rychle roste kočkám srst, ale Titinovi asi moc ne, protože furt má tu zrzavou obarvenou skvrnu od doby, kdy jsem si asi před půlrokem barvila hlavu.
Představte si, že váš úplně černý kocour na sebe nechá kápnout barvu a nechá si ji tam tak dlouho, dokud jej fakt neodbarví a nepřebarví na zrzavo. Na jednom jediným místečku.
To je fascinující.

Minulý týden, a to ani nevím, jak je možný, se mi povedlo jít na úplně všechny hodiny, na který jsem jít měla.
Přijde mi, že to pravé povídání, které vám sem chci napsat, přijde až po Vánocích. TO teprve uvidíte, co lidi s AS dokážou, když plánujou. Mám plno historek, jak jsme s Bárou jely nakupovat vánoční dárky, jak jsme proplánovaly některý věci, potom ty další Vánoce, které budeme mít společně v našem neurodiverzním bytě budou naprosto skvělý, zkrátka těšte se, bude to veliký!
(a ne že lidé s AS by nedovedli v normálním životě fungovat, oni naopak umí zorganizovat ještě jedny z nejlepších Vánoc vůbec!:D)