Tenhle příspěvek bude trochu tragikomický. Chci říct hned zezačátku, že máte plné svolení se mi smát, zděsit se, cítit se pohoršeně. Protože nejde o klasické Vánoce, které jsem strávila ,,klasicky“ s rodinou, ale o NAŠE Vánoce, Vánoce nás čtyř, o kterých tady hodně píšu – Filji, Báry, Zity, a logicky mě. (A Titina. O tom později.)
PŘÍPRAVY – PRVNÍ DÍL
Jedeme s Bárou do IKEA na Zličín. Potřebujeme koupit spoustu věcí. Rozhodly jsme se, že připravíme hlavně pro Filju klasické české Vánoce – je původem z Moskvy a ty české nikdy neslavil. A Zitě jsme taky chtěly udělat radost.
Řešíme spolu, jestli tam dojdeme i jinou trasou. Zastaví nás nějaká babka, aby nám řekla, že takhle se tam rozhodně nedostanem a že musíme jít tou dlouhou. A protože jsme obě takové pasivní hlupačky, tak jí to odkývem a opravdu tak jdeme.
Abychom zjistily, že to je o sto tisíc metrů delší cesta.
A na jejím konci je minipřechod pro chodce. S Bárou vymýšlíme nejrůznější teorie, proč nás poslala touhle cestou.
,,Ona ten přechod vlastní a plynou jí z toho příjmy jenom pro ni.“
,,Ona si všimla, že máme HateFree placky a přitom je to máma od Hitlera.“
,,A vůbec, proč je na IKEA napsáno Bytové zařízení? To tam mají jenom jedno? Co když přijdem a řeknou nám, podívejte, tenhle týden nemáme stůl, máme jen židli, musíte přijet příští středu?“
Vejdeme dovnitř, odložíme si, vezmeme si papírek a tužku a začínáme si vybírat. Našim hlavním úkolem je koupit stůl a židle. Na našem bytě máme zničený, rozvrzaný stůl a dvě židle, takže když si chceme sednout společně k obědu, musí někdo sedět na kolečkových židlích, které předtím dovezem z pokoje. Já samozřejmě zapisuju všechna slova, která se mi jen trochu líbí, a rozhodně to nejsou stoly ani židle.
,,Natál, pojďme dělat, že jsme lesby a vybíráme si postel!“
Tak se na jednu vyvalíme. Kolem nás chodí lidi a taky valej oči.
,,Miláčku, tahle vypadá celkem pevně, ty můj tuku, jak ta poslední praskla, když ses na ni vyvalila…“
Stůl. Vidíme ho. Krásný bílý stůl, cenově výhodný, krásné židle, cenově ještě výhodnější. Zapíšem si ho. Nakoupíme mimo jiné i nové nádobí, nějaké dárky a tak. Jdeme do skladu a dojde nám, že by se nám hodil košík. Tak někomu nějaký prázdný ukradnu. Aby nás prozradil, tak příšerně vrže a píská a všichni se na nás koukají.
My si vezmeme desku stolu, nohy.
,,Natálo a ty židle černé nebo bílé?“
Bára si sedne na bílou a ta děsivě zapraská.
,,Černé.“
Jenže teď se hystericky smějeme a trochu do toho brečíme. Fakt nevíme, jak se s tím dostaneme domů. Váží to mnohem víc než my obě dohromady.
,,Dobrý den, mohly bychom si objednat dopravu těchto věcí k nám domů?“
,,Ano. To bude 1500 korun.“
A my hystericky zaskučíme a zaplatíme to z peněz, kterýma na Vánoce přispěl Filja.
Máma mi neskutečně vyčinila, že kdybychom si vzaly taxíka, tak jsme to měly mnohem levněji. Ale já mám takový hodně praktický mozek.
Když jsme v IKEI končily, už to tam obháněl takový dědek řetězem, ale my si rozhodly, že si dáme bezedný kelímek.
ŠTĚDRÝ DEN – DRUHÝ DÍL
Přeskočíme v čase o asi měsíc dále. 28.12. Náš nový Štědrý den. Filju se Zitou jsme ráno vykoply, ať máme volné pole působnosti.
A udělaly jsme úplně všechno. Začaly jsme bramborovým salátem, který jsme dávaly do té nejužší a nejvyšší misky.
,,To se tak dobře míchá, že?“ povzbuzuje mě Bára.
Začnu dělat čočkovou polévku. Ačkoliv jsem relativně dobrý kuchař, vysypu do téhle asi půl kila pepře.
,,Báro? Myslíš, že to bude moc vadit?“
Hysterický smích. ,,Natálo, dyť ta cibule ani nejde vidět, jak je černá od pepře!!!“
Houbový kuba je už hotový, moje vegenugety taky a ryba ještě zmražená. Musíme se vrhnout na to, co se nám zdá jako největší úkol dne. Sestavit stůl a židle.
,,Nemontujte na zemi, abyste si nepoškodili podlahu?!“ čte Bára nahlas a nesouhlasně kroutí hlavou.
Samozřejmě montujeme na zemi.
,,Máme vůbec šroubovák?“
,,Zita má šroubovák.“
Šroubuju poprvé v životě. Máme desku stolu otočenou nohama nahoru a stavíme. Docela nám to jde. Ve stolu to trošičku zakřupe.
,,To je dobře, že v tom praská, to znamená, že to tam dobře dosedá. A vůbec, my jsme tam nedaly vložky, ale to asi ani tolik nevadí,“ filozofuje Bára. ,,A vůbec, nemá Zita klíč? Ne? Tak já to dotáhnu kleštěma.“
Když dotáhne poslední šroub, zjistíme, že nám klíč přidali k balení.
Otáčíme stůl. Všude, kde jsme šroubovaly, opadal lak. Provrtaly jsme ten stůl skrz naskrz.
,,A kurva,“ říká Barbora, i když jsme si slíbily, že nebudeme mluvit ten den sprostě.
Vzápětí zvítězí naše pragmatičnost. ,,No co, tak tam dáme ubrus,“ povídám já. A vybuchneme v šílený smích, nemůžeme se přestat řehtat, brečím smíchy. ,,NATÁLO!!! CHÁPEŠ TO!!! Všichni lidi na světě by byli nejnasranější, že si zničili nový stůl za jeden den, ALE MY TAM DÁME UBRUS!!!“
A jo. Nás taková pitomost nerozhodí. Vždyť nikdo neumřel. A kdyby to takhle brali všichni, je to lepší. Jsme jako Pat a Mat. Jenom přemýšlíme, jak to co nejdýl utajit před ostatníma, a říkáme, že ubrus musí na stole být prostě pořád.
,,On ten stůl bez něj stejně vlastně není moc hezký,“ uzavírá to sebejistě Bára. Proč jsme ho teda kupovaly a že se nám před měsícem hrozně líbil, taktně nezmiňujem.
,,Barborko ale já nevim, jak ten stromek bude vlastně vypadat. Je za tři stovky z Kauflandu, tak fakt nevím.“
Rozbalíme ho a vypadne nám taková odporná, slisovaná hrouda ve tvaru kvádru.
Hysterický smích podruhé.
Ale když ho postupně odděláváme a chystáme, začíná být hezčí a hezčí a i naše reakce na něj se mění. Za chvíli jsme z něj nadšené a Bára dokonce prohlásí, že je snad hezčí, než ten stromek, co máme doma.
A když to všechno nazdobíme a nachystáme, zůstaneme němě stát.
,,Chápeš, jak na to bude asi reagovat Filja?! My tady jsme, vidíme to celou dobu a stejně tu přijdu a i když to vím zase jsme z toho úplně v….“, říká Bára. Obě máme na krajíčku.
Vypadá to nádherně.
(pár fotek a pokračování pod nimi)
(Vánoce máme modro-růžovofialovo-bílé, protože to jsou barvy Pride pro translidi. Slavíme Transnoce. A Zitina oblíbená kombinace modrorůžové. Podotýkám, že nevěděla nic do poslední chvíle.)
Na okně máme bílá světýlka. Všude se line taková krásná vůně skořice. Smažíme ryby a už na ty dva čekáme. Začne se stmívat a všechno je mnohem, mnohem hezčí a tajemnější.
,,Panebože, ty Vánoce jsou úplně posh! To jsou hezčí Vánoce, než máme doma! To jsou Vánoce pro moderní mladé lidi, chápeš, že to vypadá jak Vánoce z katalogu s nábytkem,“ rozplývá se Bára a já jí to fakt nevyvracím.
A první dorazí Filja. My s Bárou už jsme předtím nervózní a zpíváme si koledy, které necháváme puštěné. Chceme Filjovi ukázat i všechny klasické české vánoční zvyky. K tomu koledy patří, ale když po desáté při čekání na něj zpíváme Vianoce Vianoce prichádzajú, spievajme priatelia, tak nám solidně hrabe.
,,Filja! Pojď už do kuchyně!“ řveme na něj a on přijde.
A zůstane jenom stát a civět. A jde vidět, že ho to hodně sebralo.
A my s Bárou taky málem brečíme.
Za chvilku přijde Zita. Ta je taky překvapená.
Hned je usadíme a vysvětlíme jim, že se od stolu nesmí odcházet.
Že máme stůl obehnaný řetězem, abychom byli, jako správní divnolidi, uchráněni od všech blbých vlivů zvenčí a byli pospolu celý příští rok.
S Bárou jsme chtěly působit co nejznalečtěji, tak jsme si během dne vyhledávaly milion starých, fakt starých českých zvyků, které jsme nikdy předtím nedodržovaly a před Filjou jsme pak machrovaly.
,,Filja, a všimni si, že máme devatero pokrmů, to proto, že devítka je nejvyšší jednomístné číslo a tak je dokonalé,“ vymýšlely jsme si a cukaly nám koutky.
,,Filja a ještě je takový zvyk, že jediný muž u stolu musí sníst naráz celou palici česneku.“
Chudák Filja.
Kousli jsme si z jablka, všichni z jednoho, protože když zbloudíme, tak stačí, když si vzpomenem, s kým jsme o Vánocích jedli jablko.
Vysvětlujeme pořád, proč jíme které pokrmy, proč máš, Filjo, pod talířem peníze..
,,a co se zbytky od jídla?“
,,To potom musíme vzít ten řetěz od stolu, stočit do kruhu, nasypat tam to jídlo a dát slepicím.“
,,Copak my máme slepice?“
,,My jsme koupily s Natálou, přímo kvůli tomuhle zvyku. Jsou u Káji v pokoji.“ Řehtáme se.
Všechna jídla jsou dobrá a všichni si přidáváme. Nikam nespěcháme, máme na sebe celý večer. To je tak skvělý. Máme čtyři adventní svíčky a Filja se ptá, co to znamená, a my mu říkáme, že si může zapálit svíčku za někoho, kdo už mezi námi není, a zase si děláme srandu z toho jeho táty.
,,No já nevím, mě nikdo nenapadá,“ potvrdí to zase nekonečně Filja.
Po večeři následují další zvyky. Každý si oloupeme z jablka spirálu, kterou si hodíme a má to vytvarovat písmeno naší budoucí polovičky. Báře to udělá asi W a malé jakoby C. ,,Hajzl? Tak to sedí, s tím chodím,“ uzavře to Bára Filjovi láskyplně. Ten si taky hodí a vyjde mu B. Zitě vyjde samozřejmě Z, protože má ráda nejvíc sama sebe, tak se tomu hrozně smějeme, a mně vyjde dvakrát I, protože si nedokážu oloupat ani pořádně tu slupku.
Všem nám vyjde po rozkrojení hvězdička, jenom Zita si ukrojí jablko někde u začátku, tak jí nevyjde nic, tak jí Bára nemilosrdně sdělí, že do roka umře.
A házíme si papučí. Nijak
genderově nerozlišujem zvyky, děláme všichni všechno. Nakonec nám vyjde, že já s Bárou půjdeme spolu, Filja nakonec s náma, i když mu to ukazuje jiným směrem, ale domluvíme se na tom, že se na to nehraje, a Zita půjde úplně někam pryč. Smějeme se.
A pak lejeme olovo. Vychází nám šílenosti, Báře bitevní vřava, mně mořská panna vycházející z vody, Zitě to, že bude řídit nějakého dinosaura,,to je triceratops!“ Bára:,,To znamená, že se ta tvoje tranzice moc nezdaří,“ a Filja si roztaví asi dvacet kilo olova a do vody to leje nejpomaleji na světě a vyjde mu z toho megadílo, které všichni obdivně prohlížíme, ale skoro nedokážeme zvednout.
Super.
A pak přijde na řadu už poslední zvyk. Zazvoním zvonečkem a Filja jde rozdávat dárky. Pravidlo bylo každý každému jeden balíček a drobnost pro Titina by byla fajn. Máme ještě se Zitou dárky od Catie, pro nás všechny víno od Báry a Filja má nedokončený adventní kalendář, kam mu Bára dávala drobné dárečky, takže se toho pod stromkem nasbírá hodně. V posledním adventním balíčku má Filja něco, po čem celý život touží, říká mu Bára.
Filja ho rozbalí a má tam fousy na gumce z IKEA. Nasadí si je a vypadá jako bezzubý dědek a my si myslíme, že zbytek už nerozbalíme.
Každý dostaneme krásné dárky.
Bára dostane od Zity křídy na vlasy, od Filji balík plný krásných věcí jako drahého pera a deníku a tak, ,,k tomu peru je záručák? no to si děláš srandu, to sem v životě neviděla,“ rozohňuje se Barbora, ode mě paní Brokolicovou z IKEA, designové silonky a poukaz na laser game.
Filja dostane od Zity něco jako Černé historky (jsme ti chtěly vybrat se Zitou, Filjo, růžové :-)), ode mě únikovou hru a od Báry Lego kreativní box velký.
Zita dostane od Báry balík plyšové zeleniny z IKEA, kterou vždycky chtěla, od Filji čepici ledního medvěda a pořádnou kávu a když se jí nese balík ode mě, tak se zděsí, jak je velký.
,,V tom máš skládací domek,“ oznamuje Filja věcně.
Ale když si ho otevře a najde v tom obag, který si přála, tak je to pro mě hodně dojemný moment.
Ale ještě než se dostanem ke mně, musíme se vrátit k Tíťovi.
Titin celou dobu bloumal po kuchyni a pak se asi rozhodl, že se Vánoc nebude účastnit. Ale našly se dárky i pro něj.
Filja mu koupil šantovou myšku, dostal i nějaké pamlsky, dneska mu přijelo škrabadlo. Ale upřímně? Absolutně nejlepší, nejgeniálnější věc, dostal od Filji.
Káravý dopis.
A ten je tak úžasný, že vám jej sem musím prostě vyfotit.
Četla jsem to u stolu a po každé větě jsme si museli dávat pauzu na to, abychom se dostatečně vyřehtali, protože je to tak geniální. Bohužel se mi zdá, že i když jsem mu to přečetla nahlas, tak si z toho nic moc nevzal a tak úplně se nepoučil. Nevím, o co mu jde.
Od Zity jsem dostala krásné, jemné srdíčko na řetízku na krk. Díky, protože…žejo.
Od Filji jsem dostala tenhle suprpolštářek. Díky, protože sis zapamatoval i takovou kravinu, jakože miluju bílé polka dots a že si všechno tak hezky zkombinoval a kočky a oranžovou a tak.
Bára mi dala, a to sem ani nebudu fotit, protože byste mi to ještě někdo vyčerpal, drahý poukaz na luxusní thajskou hodinovou masáž. A opět silně podtrhuju a děkuju nekonečně, protože mě aspoň někdo na světě poslouchá a vnímá, co říkám!!!
No a pak jsme byli všichni nekonečně rozverní a nadšení a tak, a když byli všichni tak rozjívení, tak jsme se s Bárou rozhodly se přiznat i k tomu stolu.
A konec dobrý, všechno dobré.
Dokonce pak Zita vytáhla, i přes tohle s tím stolem, dárek pro nás dvě.
A dala mi ,,výsadní právo se s ní podívat na tuhle japonskou ******** ještě jednou.“
A protože je to jeden z mých nejoblíbenějších filmů, tak jsem velice nadšená.
Pak jsme se koukali ještě na Princeznu se zlatou hvězdou na čele, jenže jsme z toho udělali nejsprostší pohádku, totálně se přežrali cukroví ve společné posteli pro čtyři, zlili se vínem a šli spát.
A já budu muset končit, protože kocour našel pytlík se šantou a rozbije asi byt. Takže Filjo, příště tam dopiš, ať nefetuje.
Každopádně, tolik k tomu, jak nefunkční mohou být v každodenním životě autisté, jak se o sebe a o druhé nedokáží sami postarat, o tom, jak nemají kamarády, o tom, jak jsou nepraktičtí(o tom trochu vážně:-))), o tom, jak konvenčně řeší problémy a jak jsou nezačlenitelní do společnosti…
Všechno nejlepší do nového roku a – čtěte mě! a šiřte povědomí! –
Natyna & spol. <3
