Fotografie stěny, na které je barevnýma tapetama nalepená vodní dýmka s psychedelickými tvary.

Lidem, kteří se mě snaží změnit poté, co mi byla diagnostikována porucha autistického spektra

Překládám článek ze stránky http://themighty.com/2015/12/to-the-people-trying-to-change-me-after-my-autism-diagnosis/?utm_source=Facebook&utm_medium=Mighty_Page&utm_campaign=AUTISM .

Znáte mě už hodně dlouho. Ale teprve nedávno jste zjistili, že mám autismus. Chápu, že pro nikoho z vás není jednoduché tuto diagnózu přijmout nebo pochopit. Ale napadlo vás někdy, jak složité je pro mě přijmout a pochopit sebe sama ve světě, kde všichni očekávají, že budu někým, kým ve skutečnosti nejsem?
Během posledních 10 letech jsem byla přijímaná i přes všechny své nešvary. Viděli  jste, že se občas chovám zvláštně, moc nemluvím nebo se vůbec neúčastním skupinových setkání. Viděli jste, že si dokážu sednout a rychle vyřešit složité problémy, viděli jste, že dokážu pracovat a jet bez polevení jako stroj a ještě udělat i spoustu práce navíc (často pro vás), aniž bych nad tím musela dvakrát přemýšlet. Viděli jste mé horší stránky, třeba když pláču nebo moc řeším něco, co vám přijde triviální. Taky jste viděli, jak skvělá umím být, jak dokážu lidi rozesmát a jsem hravá. Všechno jste to přijali a dovolili jste mi, abych taková byla. 
Co jste však neviděli, bylo, jak unavená jsem byla po pár hodinách, kdy jsem se musela socializovat. Kolik námahy mě stojí vstát, projít místností a začít se bavit s někým, s kým nemám nic moc společného, komu jdu říct jenom čau – a pak mě nenapadne, co jiného bych ještě mohla říct, tak se prostě cítím divně, dokud jeden z nás neodejde. Neviděli jste mě, jak smutná jsem z toho, že se cítím nebo lidi kolem mě se cítí divně. Necítili jste tu bolest břicha, když jsem musela protahovat oční kontakt s někým, aby se ONI necítili nepříjemně nebo aby si ONI nemysleli, že jsem nezdvořilá. Nevidíte, jak si všímám KAŽDÉHO DETAILU ve všem, co vidím, a jak moc musí můj mozek zpracovávat každé nové prostředí, ve kterém se ocitnu. 
Když se třeba kouknete na parkoviště, vidíte budku a zaparkovaná auta, žejo. A já vidím: černou, bílé linky, červené audi, černé BMW, zlaté Subaru, bílou Fiestu a tak dál, každé písmenko na každé cedulce na každém autě (a začnou se mi v hlavě tvořit říkanky, abych si je všechny zapamatovala), vidím šedý tvar s zakouřenými okny, který má dva červené popelníky po každé straně, lidi, kteří stojí kolem, kouří, velký zelený kopec s lavičkami a spoustou králíků a malých stromků s různobarevnými listy a unavenou cestičku, která vede k velké kulaté ploše k straně budovy, na které už bledne logo dané společnosti. Tenhle prostor mám ráda, protože tam můžu být sama a sama vnímat vše, co se kolem děje. Cítím se tam bezpečně. Mám pokračovat? Protože to není všechno, tohle vidím a cítím jen během jedné pětiminutové přestávky na kouření. 
Vidím a slyším mnohem víc, než si dovedete představit. Myslíte si, že je úžasné mít supersmysly, co? Přemýšlejte víc. Myslíte si, že je pohodlné tohle mít 7 dní v týdnu, 24 hodin denně? To není jen občas. Mám to pořád.
Vlastně už mi začalo být špatně z toho, jak pořád můj mozek pracuje, protože jsem to nechápala. Tak jsem šla za doktorem, prošla několika testy, a před asi šesti měsíci jsem dostala diagnozu – autismus.
Od doby, co jsem dostala diagnozu, jsem se nezměnila. Jenom mám odůvodnění pro to, jak cítím a reaguji, a uklidňuje mě vědomí, že jsem vlastně jiná.
Je pro mě však celkem smutné, jak se všichni snaží mě zase ,,změnit”.
,,No dobře, tak teď pojď, půjdeš se bavit s lidma, dostanu tě z toho.”
Něco vám řeknu. Nedostanu. Nemám problémy se socializovat, když chci, musím, potřebuju. Pokud nevidím žádný důvod pro konverzaci s někým, tak s ním konverzovat nebudu. Jsem v práci, abych pracovala, a když si s někým o práci budu muset popovídat nebo sama budu opravdu chtít začít konverzaci, tak to i udělám. Ale nepotřebuju konverzace o ničem, aby se snažily mě vyléčit – což ani nejde.
“Moc si to bereš, přeháníš.”
V pohodě. Zkus si to. Zkus být jako já, nějakou dobu, a pak se vrať a něco mi říkej.
“Proč se tolik upínáš  na toho člověka a nevěnuješ pozornost i ostatním?”
Možná proto, že máme společné zájmy, možná proto, že mě požádali, abych jim s něčím pomohla. Možná je znám dýl a máme společné vzpomínky, příjemné a dobré. Promiňte, nemám dost lásky na to, abych ji dělila pro celý svět a pro všechny stejně. Ale jo, upínám se na určité lidi a mohu bezpečně říct, že mimo mou rodinu existují tři lidé, na které jsem upnutá a věřím jím celým svým životem.
“Ty jsi tak odtažitá. Pořád všechny od sebe odháníš.”
To je srandovní, protože za mnou stejně furt chodíte a já vám i tak pomůžu a dám, cokoliv chcete. Odtáhnu se, když se potřebuju soustředit, když se na něco soustředím, má to mou plnou pozornost. Proto taky dokážu tak dobře vnímat detaily a proto pro vás vždy udělám vše přesně a v daný čas.
“Jsi příliš přímá.”
Pardon, že neumím být monotónní nebo prostě jiná. Jsem stejná i doma. 20 let se snažím se chovat i líp. Ale rozhodně si nemyslím, že jsem v tomhle sama.
Mohla bych vám dát ještě více příkladů, ale mám na vás otázku. Proč jsem potřebovala dostat diagnozu, abyste si uvědomili, že mě nemáte rádi takovou, jaká jsem nebo kdo jsem, a proč si myslíte, že mi pomáháte, tím, že se snažíte proměnit moje zvyky, které vám doteď ,,nevadily”? Milovali jste mě a přijímali až doteď, nechtěli jste mě měnit, ani jste si mě nevšímali, jak si sedím a šťastně se věnuji tomu, co mě baví. Ale teď najednou víte, že mám poruchu, a všichni jsou uražení? A ještě proto, že jsem jim neřekla, že potřebuju jejich…pomoc?
Kdy se stalo špatným být unikátní? Fakt bych si přála, abyste mě přijímali a viděli stejně, jako to bylo před diagnózou, před 12 měsíci.
Nejde mě vyléčit. Jsem taková. Nepotřebuju pomoct. Nezměnila jsem se. Jsem jenom jiná, to je všechno.