Fotky z vlastnoručně vyrobeného kaleidoskopu.

Scrambled eggs…

…oh my baby, how I love your legs!

Takhle se měla původně jmenovat Yesterday od Beatles.
Zita dělá nejlepší míchaná vajíčka na světě.

Ani nevím, co všechno jsem vám už říkala a co ne. První věc je, že mám novou práci, která je hrozně super. Pracuju z domu. Jsem sama pánem svého času, učím se různé nové věci, skoro všechno dělám poprvé a můj šéf je největší frajer. (Zdravím!)

,,Čau, Barborko,” potkáme se na chodbě.
,,Čus. Co děláš?”
Jsme obě v pyžamu, nevyčištěné zuby, nerozčesané vlasy, ospalky v očích.
,,Pracuju, co ty?”
,,I já.”

S Barborkou a Filjou vzpomínáme na školu u stolu u večeře.
,,Pamatuješ, jak jsi šla na tu zkoušku a správně odpověděla na otázku, co má společného varná konvice, skříň, univerzum a člověk?”
,,JO. A jak poztrácel všechny naše testy a vypadly mu z kola do bahna.”
,,A jak jsme poslouchaly Samba King vždycky na chodbě.”


Dva mí kamarádi měli narozeniny, Zita a Martin. Martin měl děsně dobrou oslavu.
,,To je moje nejlepší oslava, trochu se řvalo, vy mi tady ráno uklízíte…”
(Martin zpívá hrozně nahlas a udělal si svou verzi, takovou černošskou, jedné české písničky, u které jsme řvali smíchy.) Dokonce jsme zpívali Pečivo, chleba, čtyři rohlíky.
Miluju, když se sejdou dobří lidi.

Prej, že autisti nejsou sociální. Já se dokážu v kroužku bavit hodiny a hodiny.
But I have to feel valued.
Protože si to zasloužím!
A když je tak dobrá společnost, je to skvělý.

Pardon, teď jsem debatovala s Týnou, pozývala jsem ji na Výměnu manželek dnes k nám do pokoje:D a souhlasila, že jestli nebude spát, tak přijde.
Týna má hrozně ráda, když vařím.

Moje nejoblíbenější historka s Týnou:
,,Natálo. Víš, jak já vždycky ochutnávám, co necháš na sporáku? Co uvaříš, na tajňačku? A víš, jak sis nechala včera odmáčet ten plnej hrnec spáleniny s jarem?”

,,To je tak dobrý, hrát, já jsem si to zapla v šest a je půlnoc, jak se to stalo,” rozhořčuje se Zita nad Tropicem a já se bavím. Herní večery jsou skvělé večery. Ideální. Dejte mi gejmboj, kočku, hru a čau.
Teď jsme spolu spaly dvě noci u Ivy, to byla bezvadná asistence. Když někoho uložíte ke spánku v deset večer a do rána jedete Tropico a Fire Emblem.
,,Mi neříkejte, že nemáte nikdy ponorku,” ptá se nás Iva.
,,To nemáme. My, když se hádáme, tak to není proto, že bychom spolu byly dlouho,” říkám jí. (pak jsme se Zitou přišly na to, že je to proto, že když jsme spolu, tak můžem klidně jenom mlčet a každá si dělat svý a nevyčítáme si to. Takže, milí čtenáři, tohle je ten správnej přístup k vašim autistickým kámošům).

(mimochodem, ty naše hádky jsou stejně legendární. Miki má záchvat smíchu, kdykoliv si vzpomene na hádku, kdy Zita řvala, že jí špatně peru ponožky, a já jsem brečela. To se stalo.)

Tak trošku od Zity začínám přebírat její přístup nelíbí se ti? Tak si běž! 
Což je trochu totalitní, ale vlastně to není tak úplně na škodu.
,,Zase nemůžeš ale tak otevřeně všem říkat, že je nesnášíš,” říká mi jednou Zita.,,Stačí říct čau a nenápadně hodit do jídla špendlík.”
,,To já se snažím,” říkám smutně, ,,ale občas se mi stane, že místo toho pošlu toho člověka do prdele.”

A je to tak. Jsem sama nad sebou pobavená. Jsem sama se sebou tolik spokojená. A i se světem.
,,A co se s tím dělá, když má někdo poruchu osobnosti? Když se rozhodne to léčit, dá se to?”
,,Určitě se to dá. Ale jde to hrozně pomalu. Navíc s věkem se tyhle poruchy mírní. Nejlepší terapie jsou fungující dlouhodobé vztahy.”
Dobře.
Tak jo.
Tak jo, tak jo, tak jo.

Chtěla bych vám říct, že je to oficiálně deset let, co si vedu nějaký blog.
A že k tomu výročí něco chystám!