Digitální malba parku Sacre Coeur v Praze, kde vepředu na lavičce sedí postava se žlutou baskytarou.

Jak si vybíráme byt

Polsky se řekne borůvka jagoda. A jahoda truskawka, což ale dává docela smysl, protože celé jméno jahodníku je jahodník truskavec.
Co je nového, kromě toho, že jezdím každý víkend nadšeně do Neumětel tvrdě makat a potit černý prach, abych tam jednou mohla prodávat dortíky, a Zita už se učí účetnictví? A krom toho, že máme spoustu nových super kámošů (kteří nás naučili hrát super hry, které strašně bavily i , zarytého odpůrce deskovek?)

Hledáme pro nás nový byt.

Pro autistu je srandovní vybírat byt. Jdete do úplně novýho prostředí, mezi úplně cizí lidi, a musíte se majiteli zalíbit, aby vám byt pronajal. To je jasný. Ale…

Jednou prohlídkou mě provázela, říkejme jí třeba, paní Bůčková. Měla hodně podobné jméno.
Přiřítila se na prohlídku o čtvrt hodiny později, upocená, červená a stopadesátikilová. Dokonce jako bůček i mluvila.

“Tady je to celkem malé, ta chodba..”Ale zase má ten byt nádherný balkon!”
“Tady je jenom jedna zásuvka?”Pojďte se podívat na ten balkon.”
“Tenhle pokoj je tak zvláštně vykrojenej..”
“No ale vychází se z něj na ten balkon, podívejte se, nádherný výhled na celou Prahu, to jestli někdo kouří..”
Od nás nikdo nekouří.”
“No to je jedno, tak v létě, přijde návštěva, ten balkon je ideální, víno, lehátko…”

Představila jsem si paní Bůčkovou na lehátku.
“Tak…já myslím, že jsem už to tady viděla všechno, děkuji, kdyžtak se ozvu.”

“Ničeho se neboj, má milá,
já tady jen lovím mola,”
slyším Zitu si zpěvně říkat v naší kuchyni. Následuje záplava nadávek a výbuchy jako z děla, padající věci, chvilka ticha, a pak si Zita vítězně rapuje.
Ti molové už se zvládat nedají..

Jeden den jsme jely domů se strašně vtipným pánem. Asi byl trochu opilý. Já byla shut-down-ed, protože jsem se špatně podívala a kvůli mně jsme dojely domů se Zitou až moc pozdě.
Pán nás zastavil u jízdního řádu a ptal se, kolik je hodin. Já ho asi trošku odbyla, neměla jsem chuť si povídat.
Zita mu to vynahradila.

“Já bych ji chtěl mít doma, fakt,” říká pak pán v autobuse, když už se trochu rozpovídám. Zita se směje.
“To nepude. Tu už mám já.”
“Ale je to fakt hezká holka, že?”
Vyprsknu smíchy. Naposledy se takhle někdo bavil -oměpředemnou- na základce. A to bylo sice mnohem sprostější, ale stejně vtipné.
Pán mi měří tlak, odblokovává čakry (ale jenom na jedné ruce, čímž si myslím, že mi je zaplevelí mnohem víc, ale whatevs), čistí brýle. Pak mu dojde, že tam nejsem jediná holka a měl by věnovat pozornost i tý druhý, tak jí přehodí ruku kolem ramen a udělá řeznickou masáž krční pasáže.

“Já mám kocoura a vyhodil jsem ho z okna.”
“Ale tak dopadl dobře, ne?”
“No. Do bazénu.”
Řehtáme se strašně.

Jeden byt byl v řadovce. Se zahrádkou. 2+1. Velký, světlý, kousek na metro.
“Tak to se možná bude starat víc, než 2349, když mu patří ten barák celej,” zamyslela se Zita.

Pan majitel byl velmi svérázný.
“Tady je to veliký,” říkám nadšeně.
“Taky to má sedmdesát metrů.”
(Tak pardon!)

“A jaká dlouhá kuchyňská linka..”
“Tak to je lepší, když je dlouhá, než krátká, ne.”
(Tak pardon!)

“Tady bychom si mohly dát tu vyvýšenou postel.”

“A to na co, když je tu tolik místa. Já mám postel z IKEI ve sklepě, to bych vám sem dal, je nová, hezká.”

(Tak pardon,) pípnem si pro sebe se Zitou a dusíme smích. Nebyl zlý, ale máme si celý den o čem povídat. A byt byl hezký. “Ale je to cvok,” říká Zita smířlivě.

“Dobrý den, já vám volám kvůli nabídky bytu, kterou jsem viděla na internetu..”Jasně, jasně, to je v pořádku. Máte nějaké dotazy?”
“Můžeme tam být tři?”
“Ano.”

“Můžeme tam mít zvíře?”
“Není problém.”
“To je skvělé, to bych si domluvila prohlídku.”

“Jasně. Jenom taková drobná věc.”
“Ano?”
“Majitel požaduje kauci 30k.”
Tak já nevím, kdo je tady nenormální :-)))

 

Pokud vás zajímá, jak jsme dopadli: našli jsme si byt?