Tak se vám zase poslušně hlásím, strašně dlouho jsem nenapsala nic osobního. To je tím, že pořád něco dělám, a když nedělám nic, sedím a koukám se zpětně na 40 hodin pořadů na všech možných kanálech, které teď máme v našem domově.
Rada do života: Pokud chcete, aby byl váš autista produktivní, nekupujte mu televizní kanály, na kterém se promítají pořady o jeho speciálních zájmech, jako třeba já a sledování 2 Prostřen denně, zakončeno pořadem Kašpárku, vař.
No, a co jsem to chtěla. Bydlíme teď s Michaelem.
Je to jako mít dítě.
Každý den přijde aspoň jednou a zeptá se:„Hele a kdy půjdem do toho nudlovýho baru?“
Když vařím, stojí mi uprostřed maličké kuchyně a vypráví mi do toho různé věci.
Někdy se zavře k sobě do pokoje a tam řve a zpívá.
Přijde k nám za Zitou do našeho pokoje, sedne si k jídelnímu stolu, poslušně se nají a říká nám, jak se měl a co dělal.
Večer chodí ven a na párty a nezapomíná nám to nahlásit.
Ale absolutně nejvtipnější mi přišla scéna, když byla asi půlnoc a já se Zitou už jsme ležely v posteli, usínaly, a Majkl seděl u našeho stolního počítače.
„Tobě nejde počítač?“ zeptala se ho už trochu podrážděně Zita.
„No, jde,“ řekl smutně Majkl, sklopil uši a běžel od nás pryč.
Málem jsem z toho umřela smíchy.
Zita strašně ráda a strašně dobře vaří. Má z toho hroznou radost, takže teď vaří hlavně ona, já spíš peču. Dneska jsem měla její výborný cuketový caserol, před pár dny pod mým dohledem upekla svůj první – a nádherný – union jack cheesecake svému tátovi k narozeninám, takže rozhodně nestrádáme.
S Týnou jsme si udělaly přijímačky na antropologii, kde jdeme studovat magistra, protože už nás filda hrozně štvala. Ale to je asi subjektivní.
„Proč tady maj všichni tolik papírů,“ rozčilovala se Týna před přijímačkama.
„Víš, oni se učí,“ říkám jí s povytaženým obočím.
Rozhodně to bylo lepší než třeba loni, když Týna na přijímačkách rozrazila dveře auly a zakřičela přes celou aulu
„Natálo, kde jsi?!“
Ale oni se tomu smáli, tak to třeba nebude tak hrozný.
„Natálo, to není možný, teď koukám na óčko a dávaj tam tohle,“ říká Týna a pošle mi video z Youtube – Ylvis – Yoghurt.
„To ti řeknu, že kdybychom my dvě skládaly hudbu, tak je taková,“ umíráme.
Podívejte se na to a uvidíte, že budete souhlasit.
Každopádně když jsem taťkovi ukazovala jejich Jeg heter Finn, tak mi řekl naprosto znuzeně, že to zná.
Chápete to.
V jakém světě to žiju, já jsem autista a jsem tady nejnormálnější. Můj táta znal Péčivo, chleba, čtyři rohlíky dřív než já. Moje máma mi mmskou posílá otisky svých zubů a angažuje se v diskuzi na mém profilu, kde ji označím v příspěvku „Nový člen rodiny – umělý zub“.
Byla jsem na tom koncertě McCartneyho.
„Paule, my tě chceme domů!“
„Já doufám, že bude hrát Temporary Secretary.“
„To snad ne.“
„A teď jedna…elektronická.“
„JOOOOO!“
„NE!! panebože,“ drží si Zita hlavu v dlaních.
„Já mám pocit, že tam hraje můj nejlepší kámoš.“
Já asi ani o tom Paulově koncertu nechci moc psát, to by bylo zbytečně patetický.
„Víš, co je srandovní? Že tady pijem víno a koukáme na telku a mně není líto, že tady nejsou kámoši nebo že nemáme dvě lahve. Mně je líto, že nemáme k tomu nějaký dobrý sýr.“
Fakt nemusím takové to kalení do rána někde v hospodách, kdy skončíte u nějakého cizího člověka doma….fuj, obrací se mi žaludek, jenom na to pomyslím.
Naopak miluju, když si večer otevřu něco dobrého, pustím si dobrou hudbu a mám dobrou konverzaci. Ani nemusí být extra hluboká. Jen, ať je příjemná.
Každopádně jestli chcete, můžete mi napsat nějaký hate. Minule jsem se z jednoho, který přišel mému panu šéfovi, málem zbláznila smíchy, každopádně nám zpříjemnil celý pátek. Byl slovensky a byl o tom, že nemáme zabudať, že kde končí svoboda jedneho, začíná svoboda druhého, a že nesmíme dávať práva autistov nad práva normálnych ľudí. Thumbs up.
Tak kdybyste mě chtěl někdo nějak upřednostnit, tak si raději dejte facku nebo se rovnou nechte zavřít nebo tak.
A já asi nechci už nikdy mluvit. Nejradši bych jenom poslouchala a kreslila. Mluvení za mě může převzít Zita, ta to aspoň dobře umí, koukejte na její video.