Digitální malba zrzavé holky, která sedí na veliké hoře, do které jde vidět - je v ní flétna, z které tryská ven z hory duha.

Kouzelný klavír – fascinace předměty u autistů

“Mají v garáži piáno. Já ho sem nechám přivézt a opravím ho a můžeme na něho hrát.”

 
A já mám o konverzační téma na dalších pár měsíců vystaráno.
Přijde k nám návštěva, kluci z kapely, ve které hraje Zita. Tak se rozzářím.
“Sleduj, Zito, teď přijde moje konverzační téma. Ahoj, Matěji! Budeme mít klavír.”
 
Abychom si dobře rozuměli, budeme mít obyčejné pianino. Jestli piano nebo pianino, to je totiž velký rozdíl. A abychom si rozuměli ještě víc, mít doma ať už pianino nebo piano byl vždycky můj velký sen.
Jenže pianino, které máme mít doma, má menší problém. Nezvedají se mu zpátky klávesy. A tak to celé začne.
Jestli je nějaká vlastnost, kterou mám na Zitě úplně nejraději, je to ta, že si o všem chce všechno zjistit, chce se pořád vzdělávat. Takže si pořád máme o čem povídat, protože já to mám stejně.
Nevadí mi hloupí lidi. Vadí mi strašně moc lidi, kteří řeknou “nevím a ani mě to nezajímá”. 
 
Je jedno, jestli jsme v parku Sacre Coeur, Zita hledá, proč se jmenuje zrovna takhle. Kartouzská ulice? Víme, že existuje kartouzská kočka. Co to teda znamená, kartouzský? Jak dlouho se má dělat hovězí steak, aby byl rare? Proč jsou tříbarevné kočky většinou kočky a nikdy ne kocouři? Jak to je vůbec s tou dědičností u barevné srsti? V čem všem ještě hrála tahle herečka? Kdy byl postaven náš dům a kým a jak to tady celé vypadalo předtím?
 
Takže asi víte, jak to vypadalo, když jsme zjistily, že naše pianino potřebuje opravit.
Celé dny a každá volná chvíle je naplněná tím, že se koukáme na všechno o pianinech a o piánech. Do toho se Zita učí hrát na moje staré klávesy a já se učím číst noty v basovém klíči (umím hrát oběma rukama, ale s tím čtením basových not je to u mě dost špatné, většinou hraju podle sluchu nebo popaměti.)
A nic není příjemnější pocit, než když si můžete zjišťovat věci o něčem, co vás zajímá. A může vás zajímat úplně všechno na světě. A mělo by. A proto je super existovat, protože se každý den můžu dozvědět něco nového. Nevycházím z údivu, jsem jako dítě.
A ve výsledku toho potom vím až moc a “běžný smrtelník” mi toho už pak k tématu moc neřekne.
Jeden den se jdu koupat na přehradu. Ležím na molu. Neumím moc dobře plavat, ale chodím často. Vlezu do vody, pocitově přijdu o polovinu svojí váhy a nádherně si narovnávám záda. Sem tam se kolem mě mihne ryba. Je takové to klasické léto. A pak k nám přijde kamarádka Mája.
“A žijou tady sumci, kteří jsou draví, stáhnou tě ke dnu a sežerou.”
 
Při příjemné konverzaci na dece, kdy samozřejmě zmíním naše nové pianino, co zatím stojí v garáži, a to, že ho Zita bude spravovat, si Mája vzpomene, že doma mají taky pianino. A že jim taky stojí v garáži. A že by taky potřebovalo spravit, ale že už to všichni vzdali.
Samozřejmě jsme do tří hodin nakvarýrované u ní v garáži a pianino má sundaný kryt. A jenom stojíme v údivu.
“To jsem ještě nikdy neviděla.”
 
Pianino má uvnitř úplně jinou mechaniku, než známe. V té době nevím o historii pianin vůbec nic. Vidím, že pianino má být londýnské.
“Třeba jak je to anglické, tak mají zase nějaká analytická pianina oproti těm našim kontinentálním,” smějeme se, protože Angličani mají třeba i ve filozofii úplně odlišné směry.
Doma si o tom samozřejmě chci zjistit víc. A čím víc vím, tím víc mě mrazí. Pianina s těmito mechanikami se vyráběla v devatenáctém století. Stencil pianos, které nemají své původní značky, ale které vyráběl někdo jako “fake” – výrobce toho starého pianina nikde není zmíněný. Po usilovnějším pátrání zjistím, že značka klavíru je pouze jméno pánů, kteří piána prodávali na aukcích. Ale možná něco zjistíme pod nejhlubší basovou klávesou, možná pod prvníma třema, nebo něco bude napsané na iron frame, pokud tam nějaký je – pokud ne, je to pianino ještě starší, což mě ještě víc vyděsí. A co když ho někdo jenom předesignoval? Mám hrozný respekt ze starých věcí, nejradši bych se jim klaněla. Ani ne těm v muzeu, ty maj pocty dost, ale takovým těm zapomenutým věcem, které nás dvojnásobně přežijou, těm se musí jejich čest vrátit.
A že autisti nemají pocity. Prožívám to jako nejlepší film. Úzkostlivě vzpomínám na lidi, co ho museli někdy hrozně dávno vyrobit tohle pianino. Jak se asi dostalo vůbec k nám? Kdo ho předtím měl?
Někdy věci i tak oduševním, že mi pak připadá, že to pianino musí být smutné, že je takové rozbité. Mechanika, která je v něm, je na opravu jedna z nejtěžších.
“Já ji v pátek vytáhnu a donesu ji domů, jo?” Zita to celé prožívá se mnou. Najdeme na netu pána, který se klavíry zabývá přes 40 let a ví o nich úplně všechno – a já se mu vůbec nedivím, kéž bych na to taky měla 40 let.
Není nic krásnějšího, než znát někoho, kdo vaši fascinaci nejen chápe, ale i sdílí.
“Nafotíme to celé a popíšeme to tomu pánovi a pošleme mu to mailem, abychom se na to víc zeptaly, jo?”
“Jo, prosím,” raduju se, ale pak zesmutním, “ale on ti určitě řekne, že to nemáš už opravovat, on to tam psal, že u těch pian to nemá cenu.”
“To já s tím počítám, ale stejně to opravím. Víc už to zhoršit nejde, prostě řeknu, že za to peníze nechci, že prostě jenom nemám do čeho píchnout.”
 
Kdyby přede mnou někdo otevřel pianino, když mi bylo deset, tak myslím, že vím, co bych dneska dělala za práci!

A teď mě nechte, jdu cvičit levou ruku!