Digitální malba zrzavé holky, která stojí zády k nám uprostřed chodníku, vedle ní stojí veliká stěna s grafitti.

Proč je řeč pro autisty tak složitá

“Víš…no…”
“Ty nevíš, co chceš říct, viď.”
“Vím, ale nevím, jak!”
“Chceš si to nejprv napsat?” 

Zita se tomu trošku směje, ale nemyslí to zle. Ví, jak nešťastná a zoufalá z toho někdy jsem, když se člověk chce za každou cenu zapojit do konverzace, ale nejde to.

Představte si, že máte v hlavě hromadu geniálních myšlenek. Myslíte na spoustu věcí simultánně a vše se vám dokonale propojuje, vidíte složité souvislosti. Anebo to vůbec nemusí být složité a komplexní záležitosti, ale taky i úplně obyčejné věci.

O to více frustrující je, když to nedokážete říct.
Nebo máte v hlavě spoustu obrazů a velice silných pocitů s nimi spjatých. Asociujete.
Nebo se vám něco vybaví jen v jednom jazyce a nevíte, jak to říct v jazyce toho, s kým zrovna mluvíte.

Tak to mám pořád. V hlavě se upínám k vynálezu, který by umožňoval přenášet myšlenky a pocity.

Abych to uvedla na pravou míru: nestěžuju si. Nevyměnila bych svoje myšlení ani za sto dokonalých rétorických obratů a schopnosti vždycky dobře mluvit. Jazyk věci a zkušenosti hrozně osekává. Připadá mi, že vždycky vyjádřím jenom část toho, co je ve mně. Jazyk zkresluje a zobecňuje. Je efektivní a rychlý, ale ne pořádný. Navíc NT mu přidali spoustu dalších “nefunkčních” přísavek, které jde nahradit pohledem, pohlazením, činy a ukázáním, že druhému rozumíme.

Nemyslím si, že tak hrozně moc stojí za to bojovat za to, aby se autisti naučili pořádně mluvit. Důležité je najít způsob, jak si budem všichni navzájem rozumět. Řeč vymysleli kdysi dávno jako efektivní nástroj, kterým můžeme promlouvat k stovkám lidí najednou, neznamená to však, že je to nástroj nepřekonatelný.

Představte si moment, kdy sedíte na párty, obklopení lidma, které máte rádi. Je pro vás docela příjemné s nimi být, zároveň si však nejste úplně jistí v kramflecích, nechcete udělat něco, co by je mrzelo, říct něco nevhodného nebo podobně.
Lidi řeší třeba zákony a politické strany.
Většinou mlčím. Buď bych vedla dvacet minut monolog, do kterého se ale mně samotné ani nechce, nebo chci říct něco stručného, ale většinou mě nic nenapadne. Mám radost z toho jenom lidi poslouchat. Nevadí mi to.
Ale když jste hostitel, musíte si aspoň trošku s každým popovídat. Tak já vždycky volím jisté fráze, klasiku.
Ale někdy se někdo zeptá mě.
“Hele a co si vlastně myslíš o tom, že Británie vystoupila z EU?”
Odpovídám hrozně pomalu a rozvážně. Lidi si myslí, že je to proto, že nad vším hodně přemýšlím. To taky, ale hlavně bych popletla zájmena, předložky (i sem jsem napsala zájmeny! a ne zájmena), sloveso bych dala jinam, než má být, a ještě bych do toho řekla něco anglicky. Angličtinou si hodně vypomáhám, když to nejde česky, jde to často aspoň anglicky, a naopak (ale tomu už nikdo moc nerozumí :)))
Stojí to hodně energie. Představte si, že sami musíte hodně pečlivě volit slova. Je to horší, když jste unavení, když máte žízeň, když do toho něco děláte, když hraje televize.

Jsou lepší a horší dny. V lepších dnech ani já sama nevěřím, že mám někdy problém mluvit. V lepších dnech pronáším spontánně proslovy a s každým si mám co říct.

A horší dny jsou často po lepších dnech, kdy se přečerpám a dále už to moc dobře nejde.

Ideální jsou lidi, s kterýma se cítíte dobře, a u kterých víte, že se s vámi nekamarádí jenom kvůli tomu, co (ne)říkáte.
“Já vím, že u tebe si nemusím dávat pozor.”
“To mám teda radost,” směje se Zita.

Někdy nějaké slovo řeknete jinak, protože se vám líbí jenom prostě ten zvuk. Jindy děláte chyby nevědomky. Někdy si potřebujete říct nějaké slovo nahlas, i když nesouvisí s kontextem, protože vás to určitým způsobem uklidní. I řeč může stimmovat. Někdy se v řeči prostě zatouláte a už přemýšlíte o něčem jiném. Někdy se snažíte vyjádřit něco, co je velmi těžké přenést do slov, a čím déle to nejde, tím frustrovanější jste.

Ale naštěstí! telepatie funguje.
A naštěstí funguje i u mě!

Třeba dneska si nedokážu představit, že bych si měla ještě s někým naživo povídat…