dsc07470

It’s just a cigarette…

It’s just a cigarette and it cannot be that bad
Honey don’t you love me and you know it makes me sad
Zita má depku. Péťa má narozeniny. A já mám nachlazení.
Ráno odcházím z domu, když je ještě tma. Vracím se za tmy. Zita většinu času spí, nebo aspoň leží. Tolik k tomu, proč je užitečná chůze po špičkách. Vařím potmě. Potmě se myju.
Kocour si hraje ve tmě s kuličkou. Je to trochu smutně kouzelné.
Je zima, mrholí. Ráno. Jsem na tramvajové zastávce uprostřed lesů a na protější straně pohoršeně kroutí hlavou Týna.Vždycky takhle reaguje, když mě vidí. Zdravíme se tak už pátým rokem a máme z toho děsnou srandu. Kouří elektronický cigáro a nechce mi ho foukat pod nos.
“Asi půjdem tam, kam jdou všichni, ne?”
“Tak jo.”
“Týno?! CHÁPEŠ, že jsme před rokem chodily do Celetné a teď se tady brodíme bahnem?! Ta naše škola je jako potrestání, to má být peklo pro naši čest,”říkám s neštěstím, když přicházíme k Fakultě tělesné výchovy.”AJO!” směje se divoce Týna.
Asi hodinu hledáme naši učebnu. Dvakrát se ptáme pána na recepci a ten by nás nejradši poslal úplně do jiných sfér 🙂 Nakonec nám sdělí, že musíme jít přes dvůr.“CHÁPEŠ TO, přes DVŮR, to je jako kdybychom byly nějaký zvířata nebo trestanci! A vůbec, dyť my jsme utekly těm dvěma holkám, co šly s náma, Natálo!””Já jsem se tady nepřišla kamarádit,” prohlašuju rezolutně jako ty největší mrchy v Prostřenu! “A nesnáším jít přes dvůr.”
It’s just a cigarette like you always used to do
I was different then, I don’t need them to be cool
Týna kouří někdy i na záchodech. Setkáváme se po hnusném obědě v Menze, kde mi dali koprovku, nedovařený brambory a lusky. Teď jsem četla Hard Boiled Wonderland a od té doby jsem trochu zakřiknutá. Zita nedávno říkala, že má Báru strašně ráda. I já mám Báru strašně ráda.
It’s just a cigarette and it harms your pretty lungs
Well it’s only twice a week so there’s not much of a chance
V Hard-Boiled Wonderlandu existuje mimo normální svět i paralelní, který se jmenuje Konec světa. Je to město obehnané zdí a nikdo v něm nemá duši a nezná hudbu. Jejich myšlenky a vzpomínky jedí jednorožci, kteří každoročně umíraj a někdo, kdo čte sny, pak z jejich lebky vysaje i ty nejposlednější zbytky. Takže je tam klid, řád, ale je to hrozně nepřirozený svět. Akorát jeden člověk tam na duši nezapomene. A pak potká někoho, kdo v sobě má ještě další zbytky duše.
Všechno nejlepší. Díky, že jsme v tom všem pořád spolu. Bez tebe by mě už dávno roznesli na kopytech.
Před pár lety jsme poprvé napsaly do anonymních evaluací našemu učiteli, který byl shodou okolností fakt hodný a milý, že má u nás dort. Vůbec žádný dort neexistoval,nebyl k němu důvod. Ale psaly jsme mu to tam furt.
“Štěpáne, máš u nás ten dort.”
“Štěpáne, furt máš v lednici ten dort, už se kazí.”
Umírala jsem smíchy z myšlenky, že vedoucí katedry musí tyhle komentáře schvalovat.
“Co kdybychom ho fakt nechaly mu poslat? Do konzultačních hodin?” napadne Týnu geniální věc. “Já ho klidně upeču! A necháme ho poslat kurýrem přímo do hodiny!” “S lentilkovým nápisem jeho jména, takže se z toho nevykroutí, že to není pro něj,” lezeme smíchy po stěně…
Kurýr by byl moc drahý, Týnin Šimon to udělá zadarmo. A ještě nám o tom jako bonus povypráví.
Kolem druhé ráno se mi otevírají brány do Hard Boiled Wonderlandu. “Já nevim. Já nevím, jak to lidem vysvětlit.”
“Já nevím, jestli jsou neurotypici tak…Já bych po nich hodil zmrzlý grep.”
It’s just a cigarette it’ll soon be only ten
Honey can’t you trust me? When I want to stop I can
“Já bych ani nechtěla, aby měli lidi stejný humor jako my,” říká mi Týna na obědě. “Já asi jo,” říkám jí.
“To by mi to pak nepřišlo tolik vtipné, protože u mě se to zakládá na tom, že ostatní nechápou tu vtipnost, tak se směju jim.”
“Já bych se smála třeba i tomu, kdybys ty někam přišla oblečená jako černoch třeba, stačí mi samotná ta absurdita. Člověk – stroj. Bergson.”
Ideální téma do bufetu na Přírodovědecké fakultě. Zvlášť, když jako největší nuzačky počítáme každou drobnou minci. A dělíme si napůl každé jídlo, abychom ochutnaly. “Ten pán je bezdomovec?” ptám se pak na přednášce, když někdo přijde v šusťákovce s igelitkama. A pak nám ten někdo přednáší.
It’s just a cigarette and it’s just a Marlboro Light
Maybe but is it worth it if we fight?
“To je on?!” ptá se Zita neslyšně Týny. “On fakt existuje?!”
Je to trochu smutné, jako kdybych si musela vymýšlet lidi, s kterýma si stojí za to povídat. I když na druhou stranu, vlastně to tak skoro je.
Macejko je na pracáku, tak mu s Týnou v Popáči radíme, co si má dát.
“Já si dám tatarku do půllitru a naředím to vodou. A zaplatím stravenkama,” říká rezignovaně a já se můžu PODĚLAT. “A nech si k tomu dát paraplíčko a citron. A bramboru. Francouzskou, zapečenou.” “Nechceš jim říct, ať ti to udělají jako ledovou tříšť,” říká Týna.
“Já bych nikdy nevěřila, že může být tolik srandy s někým, kdo je na pracáku,” uzavře to k jeho velké nevoli pobaveně.
A pak si povídáme, jak nahrávali Beatles Strawberry Fields Forever. A tak.
It’s just a cigarette that I got from Jamie-Lee
She’s gonna get a smack and I’m gonna give you three
Je srandovní, jak někdy uděláte věci jen tak, a ony mají tak obrovské dopady.
Her: It’s just a cigarette and I only did it once
Him: It’s just a cigarette it will soon be only ten
Her: It’s only twice a week so there’s not much of a chance
Him: It’ll make you sick so there’s not much of a chance)
Her: It’s just a cigarette and I’m sorry that I did it
Him: It’s just a cigarette, you’ll be sorry that you did it)
Honey can’t you trust me? When I want to stop I can