Digitální malba podzimní krajiny ve hnědých odstínech, kde vepředu sedí mužská postava schoulená na lavičce.

Autistická radost

V poslední době jsem hrozně, hrozně, hrozně šťastná.

Dělám všechno, co jsem vždycky chtěla. Chodím za Týnou do Manufaktury a děláme si tam diskotéku. Zpíváme Only d horsiiiiis. S Bárou si dáváme večeře a dlouhé povídání. Škola je zábavná. Nahráváme super podcasty a hrajeme Super Maria. Ve škole určuju pohlaví podle kostí, rentgenů, zubů, určuju věk a fotím se s bizarním jídlem z Menzy. A jakmile se setmí, začínám většinou mluvit anglicky.
Týnin Šimon peče chleba. Dal do pekárny, kterou Týna nechtěla koupit, ale dneska ji miluje, dvě várky. Týna mi teď napsala, že mě měla moc ráda. Asi to nevypadá dobře.

…Jsem opřená o ikeácký rozkládací gauč, přecpaná asi čtvrt kilem apple crumble se zmrzkou, a otevřu unaveně oči.

“What’s that?” zaměřím se na kuchyňskou linku a ukážu nahoru. Je tam malá věžička, vidím něco jako hrad.

“Tam bydlí takoví malí lidi, co tady s náma žijou. Něco jako trpaslíci. Kradou nám jídlo.”

“Aha,” chápavě pokynu hlavou. “To je dobře, že žijou s tebou, u mě by je sežral kocour.”

 

“Co se tak mračíš?”

“Mně se nelíbí ten rozhlas, co je tady  v té stěně. Trochu se ho bojím. Já se na něho nechci koukat.”

“Jenže on je skoro tři metry vysoko… Tak počkej, já se zeptám sousedů, jestli někdo nemá žebřík, ať to zakryju něčím.” Je jedenáct večer. Chudáci sousedi.

Jednou se mi na jednom rande stalo, že mě někdo chtěl přehodit přes zábradlí, když zjistil, že se jich bojím. Chápete tu bizarnost. Kdybych měla o špetku sebevědomí míň, nadávala bych si za svůj pitomý strach a dala bych tomu klukovi za pravdu. Ale před pár měsíci jsem ho poslala do háje a rozdrtila ho v následné filozofické debatě. To jsem věděla, že už se doopravdy znám. Že jsem skálopevně přesvědčená o tom, že kdo nedokáže vidět krásu mého myšlení, tak si nezasluhuje se mnou trávit žádný čas.
“Počkej, to jako vážně? Tě chtěl přehodit?” Tváří se zděšeně. Vůbec ho nepřekvapí můj strach, ale to, že ho někdo nechápe, že si z toho dělá srandu. To  by přesně udělal Péťa. To je pochopení. Ne tolerance.

“To je Ocean of Noise!”

“No je, ale…”

“…”

“..Já nemůžu uvěřit tomu, žes to taky poznala za asi pět vteřin.”

Jsem hrozně dojatá. Ocean of Noise jsem poslouchala celý den. Je o těžkých volbách a těžkých vztazích, o míru a o násilí. Vím, jak jsem chodila po Smíchově, kolem nádraží, a říkala jsem si, že se musím rozhodnout. Že musím udělat veliký krok. Že potřebuju to dobré nabrat pro bitvu se vším ostatním. Že potřebuju zatnout ruce v pěst, vykročit se širokým úsměvem a ještě jim to všem natřít. Trochu mám Ocean of Noise spjatý s někým, kdo tu písničku vlastně nikdy v životě neslyšel.

“You’ve got your reasons
And me, I got mine,
Now who here among us
Believes in choice – not I”

Když to hraje a já jsem přejezená na ikeáckým gauči, dojde mi, že je to celé hrozně osudové.

“I’m going to work it out, cos time won’t work it out,” zpívá se na konci a já dojatě a bezvýhradně přijímám tuhle sázku. Time won’t work it out. It never does. Není na co čekat. Beru režii do svých rukou.

“Já jsem se naučila jezdit na kole, když mi bylo dvacet jedna.”

“Mně osmnáct.”

“Hey, no pressure.” “We will figure it out.” “We can work it out.” Představa, že mi tyhle věty řekne kdokoliv z lidí, s kterými jsem chodila předtím, je hrozně vtipná.

Ani jeden z nás dobře nespí. Já mívám divoké sny a problémy usnout, on má divoké sny a problémy vydržet spát. “Kdyby cokoliv, klidně na mě začni mluvit.”

Když jsem byla mladší, chtěla jsem tak zoufale zapadnout, že jsem si vybírala sociálně velmi zdatné partnery, kteří mě do společnosti tlačili. A já se takto naučila mnoho věcem, které bych se jinak nenaučila. Ale dneska už vím, že je vlastně ani tolik nepotřebuju umět. Baví mě trávit svůj čas s někým, kdo od sebe rozezná jednotlivé takes There’s a Place a hledá vinylové desky v odpadcích a přemýšlí, že by si zeď vyzdobil tak, že na sebe vylije barvu a rozběhne se proti ní, ale zároveň dokáže chodit do práce a zaplatit si svůj byt. Jde mi o ty maličké věci, které v závěru vyplynou v pochopení. Jde mi o to, že než na mě někdo sáhl nebo se mnou cokoliv začal mít, mě chtěl doopravdy poznat, a to, co poznal, rozumějte hlavně moje speciální zájmy a představivost, se mu líbilo.

To byl důvod, proč jsem řekla, jo, chci s tebou trávit spoustu času.

Úplně stejný, jako s mými přáteli. Já mezi tím vlastně nevidím až tak podstatný rozdíl.

Mimochodem, pusťte si rockovou verzi ruské hymny, já jsem z toho umřela, je to na Youtube.