Na obrázku je barevný portrét Johna Lennona.

Krása speciálních zájmů

Začnu zeširoka a budeme postupně zužovat.
Jedna z mých prvních vzpomínek je ta, že sedím před televizí a vidím letící piáno. Když mi byly asi dva, stala se krásná věc: zbylí tři členové Beatles vzali Lennonovy domácí nahrávky a dohráli k nim zbytek písní. Takhle vyšly poslední dvě písničky Beatles – Free as a Bird a Real Love. Moje první roky na tomhle světě jsem prakticky trávila hltáním videoklipů a tyhle se mi zaryly tak hluboko, jak je to jen možné.

Proč vám to píšu. Autistické děti mají speciální zájmy. Speciální zájmy, které vám někdy mohou přijít naprosto, ale totálně, neužitečné. Jó, to kdyby se zajímal o zvířata, tak z něj bude veterinář, kdyby rád četl, tak to možná by z něj moh být právník, super, že tě zajímá lidské tělo, to bys mohl být chirurg…

Ale my se často zajímáme o “kraviny”. Já milovala plastová sítka do odpadů, My Little Pony a Beatles. Odmalička. Co z toho vymyslíte konstruktivního?

Pokud nechcete, tak nic nevymyslíte. Můj taťka měl trochu jiný náhled. Vlastně jsem jako malá seděla před stereem a řešila s ním, který nástroj přichází z kterého kanálu. Mám stenózu zvukovodu a docela špatně slyším na levé ucho, přesto jsem to se vším svým zapřením dokázala relativně přesně. Ve čtyřech letech jsem znala spoustu západních rockových klasiků. Milovala jsem Who a později mě fascinoval Frank Zappa se svými bizarními nápady a pořád jsem naprosto zbožňovala Beatles – byli to moji nejlepší kamarádi, znala jsem každou jejich nahrávku nazpaměť, když jsme v roce 2004 domů zavedli kabelový internet a objevili hromady a hromady nahrávek, každý den jsme jenom poslouchali. Mám doma stohy CDček, dělám si sbírky toho, jak postupně byly jednotlivé písničky nahrány. Jsem tím fascinovaná.

Vystudovala jsem uměleckou kritiku, vystavuju svoje obrazy, umím hrát docela slušně na piáno. To jsou ty věci, které rodiče chtějí slyšet. Ale já vám řeknu trochu jiný příběh. John, Paul, George a Ringo byli pro mě – a pořád jsou – můj tajný a bezpečný svět. Vím, že si kdykoliv můžu pustit jejich filmy. Vtipy. Vždycky tady pro mě budou.

Rok 2007. Lidé.cz. Chodila jsem asi do osmičky? A viděla jsem jeho profil. Johnny Midgey, basák z Prahy, který měl na svém profilu jednu jedinou fotku Johna a Paula s popiskem “pan Debil a pan Basák”.

Jé! Midgey se s nimi taky kamarádí, jako já. Nejsem v tom sama! Existuje i někdo další kromě mě a mého taťky!

Rok 2016: Z Midgeyho se vyklubala Zita. Bydlíme spolu. Prošly jsme si vším. Kde bychom byly, kdybychom se nekámošily s panem Debilem a panem Basákem?

Když jsme se Zitou letos v červnu podruhé viděly McCartneyho v Praze, seděly jsme hrozně dojatě a já Zitě řekla naprosto upřímně:”Mně připadá, že tam je můj nejlepší kámoš.” “Přesně,” smála se Zita a já věděla, jak hrozně upřímně to myslí. “Paule! Pojď k nám domů, nevaříme maso, pojď s náma bydlet, budeme jammovat!” volala na něj a já si to naprosto vážně dokázala představit.

Vlastně jsme měly se Zitou teď trochu komplikovanější období. Ale právě proto, že máme něco, co nás nikdy nerozpojí…

Ležím na svém krásném, dřevěném patře. Úplně nahoře na matraci. Zita sedí u vyhořelého počítače. Na světě je několik nevyčerpatelných zdrojů lásky. Konzervy, které můžete kdykoliv otevřít. Je to jako perpetuum mobile. Napadne mě pustit celou diskografii Beatles. Please Please Me. A k tomu dohledávám všechny postupy. Pouštíme si každou nahrávku třeba jedenáctkrát.

A do pár minut se smějem a všechno je jako dřív. Prohodí sem tam nějakou pitomou poznámku a zahrajou hrozně falešně a my umíráme smíchy. Jsme obklopené svými kamarády.

A teď ten zbytek. Trochu jsem přemýšlela, jestli o tom, co se teď děje, psát. A řekla jsem si, že uvidím, jak se to bude všechno vyvíjet dál. A zatím dobrý. Takže jsem se vlastně sama vsadila se sebou a teď o tom budu mluvit.

S tím, jak jsem si uvědomila podstatu vším pronikajícího…..eh..pardon.

Cinká sklenička vína. “Které album Beatles máš nejradši?”

To je jedna z nejtěžších otázek na prvním rande.

Když se shodnem na tom, že to nejde říct, ale Revolver má nejlepší obal, tak si uvědomím, že to je vlastně první člověk za hrozně dlouhou dobu, s kterým jsem šla na rande a chci ho vidět víckrát.

I kdyby z toho nikdy nic vážného nebylo, najednou mi někdo vešel do světa a je okouzlený. Valí oči na všechny barvy, stíny, světýlka, na to, jak kreslím, co vidím, jak přemýšlím. Já se jenom směju, protože je to všechno tak jiný. Nikomu nevadí, že míchám slova. Je tak hrozně příjemné najednou nemuset čelit žádné kritice – všechno se dá vyřešit. Není třeba se ničeho bát. V klidu. “We’ll work it out.”

Neumí ani slovo česky.

Týna se zbláznila. Týna se fakt regulérně zbláznila, protože mi v noci píše šílené slogany něčeho, o čem si říká, že je to “podpora”, a já ji za to urážím a řežeme se smíchy. Já chodím domů a little bit tipsy a stojím doma opřená čelem o jednu nohu patra a brečím slzy šíleného řehotu, když mi napíše jeden ze svých dalších nesmyslů. Miluju to. Fakt. Týna je skvělá. Když mu šmíruje profil a omylem mu pošle žádost o přátelství a nejde jí to smazat a řve.

Právě teď mi napsala, jestli by se mu nehodil tarif Evropa. Pamatujete si, ne, jak to ten její kluk musí prodávat na pobočce.

Umírám.

“It’s the nice people that make the world go round.”