Na obrázku vidíme expresionistickou barevnou malbu nutrie na žlutém pozadí.

Cesta do ciziny

“Z minibaru jste si něco vzali?”
“Ne.”
“Dobře. Jinak jste byli se vším spokojení?”
“Rozhodně. Můžu se jenom zeptat, kdy mi vrátíte zálohu?”
“Určitě, během 2-3 dní. Mohu Vám zavolat taxíka?”
“Ne, děkuji, my dojdem tady na metro.”

Když jsme odcházeli, slyšela jsem, jak se ty skvěle oblečené a nalíčené recepční smějou.

Ještě než začneme:

Ano, i autisté mohou cestovat. Ano, zvládnou si věci naplánovat sami. Ano, zvládnou si vše zabezpečit a vyjednat, než odjedou. Ano, i když máme rádi rituály a náš klid a nepotřebujeme super vzrůšo, je občas fajn se s někým, koho máte rádi, sebrat a odjet úplně někam mimo, kde na vás sto padesát tisíc papírů a prací a  povinností nemůže. Je dobré někam utéct. Většinou do hlavy, když to jde, utéci i úplně jinam. V našem případě to byla Vídeň.

Všechno to začalo tím, že si doma svým novým holícím strojkem oholil hlavu. “Co budu dělat. Teď se mě v pondělí budou všichni ptát, co se stalo, a já to nezvládnu. Já jsem tak rád, že jedeme pryč. Ale zas teď vypadám jako Bruce Willis v Twelve Monkeys.”

“Ty vypadáš spíš jako těch twelve monkeys,” směju se mu a jeho to nadchne.

Při čtyřhodinové jízdě autobusem měl na hlavě pořád čepici. Ne proto, že by se mu nelíbil jeho nový účes, ale protože příjemně tlumila hluk motoru. I když jsme se koukali na film a měli na hlavě obrovská sluchátka.

Čepici nosil i v jednom ze supernóbl hotelu ve Vídni, kde jsme dvě noci spali. Ve veliké koupelně, která měla sprchový kout jako samostatnou místnost, ji vyměnil za koupací čepici, abych slyšela (když jsem se koupala já), jeho pobavený smích. “Ty si vem tenhle shower gel a já si vezmu do sprchy tohle,” (doma sprchu nemáme, takže se za třídenní pobyt sprchoval celkem šestkrát).

“To je body lotion. To ve sprše nesmyješ.”

“A já jsem si vždycky říkal, proč to jde tak blbě.”

Taky byl krásný moment, když mě volal, abych se podívala, že máme na záchodě telefon.

Byli jsme nejmladší a nejrozjívenější možná v celé Vídni, ale rozhodně v celém hotelu. A rozhodně při snídaňovém bufetu.

“Co myslíš, že by se stalo, kdybych se v tom bufetu rozběhla a začala do všeho bouchat, a ruce bych si namočila v jogurtu a ošahala bych tím všechny ty salámy, a taky bych vzala sýry a pošlapala bych je a namočila do džemů…”
“Kdybys přiběhla k těm vajíčkům a úplně tam do všeho kýchla…” “Kdybych slila všechny ty posh bio džusy úplně dohromady a dala do toho odšťavňovače ty párky a bábovku..”

Lidi kolem nás, většinou velmi bohatí padesátiletí seriózní pánové, se na nás zděšeně koukali. Anglicky umí v Rakousku každý.

“Myslíš si, že kdybych sešel dolů za tím pánem  na recepci, bez tebe, a řekl bych mu, že bych potřeboval diskrétně nějakou společnici, nejlepší ve Vídni, že by mi poradil?”

“Zavolej mu z toho telefonu na záchodě………..ne, prosímtě, nedělej to.”

“Tak ale půjdeme do toho spa ve spodním prádle, prosím?”

Když sedíme u stolečku v  hezkém parku a hrajeme Scrabble, nabídnu trochu čokolády holubovi, který skáče kolem. Čokoláda ho však strašně rozparádila a začal poletovat a mával nám křídly před obličejem a skočil nám na stůl.

Začneme řvát a běhat kolem a nadávat si, hážeme kolem písmenka, holub se uráčí odejít. Za chvíli k nám přišel pán, který mluvil tak nějak napůl polsky a prosil nás o poslední euro, které jsme měli.

“Já jsem mu ho musel dát, slyšet tě mluvit čtyřmi jazyky tenhle víkend, to mi za jedno euro stálo.”

Co na tom, že jsme se pak neměli za co vyčůrat, protože záchod stál padesát centů. Altruismus vede.

A za dva a půl týdnu znova. A na deset dnů. A do New Yorku…