Mám strašně ráda jemná světla ve tmě. Když ležím v posteli, všude je tma, a jen můj mobil jemně svítí do noci. Uklidňuje mě to. Vidím, že něco funguje, že je tady něco se mnou. Možná je to velmi personifikované, ale mně to tak připadá.
Nedávno jsem přemýšlela nad tím, jak lidé často říkají:“Mám rád sport a cvičení, protože po něm přijde taková ta příjemná únava.“
Přemýšlela jsem nad tím, jestli ten pocit znám. Já mám drtivou většinu sportů spojených s tím, že jsem celá zpocená, unavená, nechutná. Proč to tak je? Čím se liším od lidí, kteří to takto nemají?
Přemýšlela jsem nad tím hodně a došlo mi, že když třeba běhám, nedokážu si to užít, protože musím příliš mnoho přemýšlet nad tím, jak zkoordinuju své tělo. Dýchám pravidelně? Držím své tělo dobře? Hýbou se mi ruce stejně kolem těla, nedávám váhu jen na jednu stranu? Protahuju správně obě nohy a dělám správně kroky? 
A to jsou jen vnější starosti. Pak většinou přibudou ještě tyto: Jak dlouho už běžím? Jak dlouho to ještě vydržím? Jsem poslední? Kolik ještě musím uběhnout? Zvládnu to? 

Asi proto nedokážu dělat žádný sport vážně a potřebuju, aby někdo rušil veškeré pravidla a dělal třeba „nejšílenější styl běhu“ nebo „hru, že jsme jako divocí psi a chytáme se“. Pak přestávám myslet na tyto věci a můžu myslet na věci mnohem kreativnější, tak, jak je můj mozek zvyklý přemýšlet i normálně. Já nemyslím takto prakticky ,“natáhnu levou nohu a natáhni ji pořádně“, a když takto prakticky nemyslím, tak to ani nedělám. Proto je pro mě moc těžké naučit se jakýkoliv nový sport nebo sportovní činnost. Jízda na kole byla utrpením, protože je to sled činností, které musím koordinovat a sledovat a řadit za sebe, a věřte tomu, že to je náročnější než počítat procenta z dírek na brance před vašim domem.

Když na mě někdo vytáhne „já mám po sportu takovou příjemnou únavu,“ říkám si vždycky, nene. To já nemám. Většinou. Nedávno jsem ji však zažila a vzpomněla jsem si, že tento pocit vlastně znám. Ale vyvolávají jej jen dvě činnosti: jóga a akvapark. A zkusím vám popsat, proč.

1. Jóga

Když cvičíte jógu, vaše pozornost je taky zaměřená na tělo. Jenže zde je rozdíl v tom, že zaměření na tělo je vlastní součást toho sportu. Nemusíte nic dělat „přirozeně“, jóga naopak klade veliký důraz na to popsat cvičení co nejdokonaleji a na to, abyste si to vy, během toho cvičení, v naprostém klidu a bez jakékoliv soutěživosti, uvědomovali. Naopak jóga není chaotická a šílená, jako běh nebo vybíjená. Vymezuje vám prostor. Jste tam jen vy. Nemusíte řešit předbíhání, doteky spoluhráčů, bránění, přebíhání, čas. Jóga klade důraz i na dech a připomíná vám, jak a kdy dýchat. Dokonce má vlastní, speciální dech. Pamatuju si, jak jsem byla na józe vždycky moc šťastná. Chci zase začít chodit, jakmile to bude možné.
Ale nejdůležitější věcí, kterou asi na józe miluju úplně nejvíc, je závěrečná meditace. Myslím si, že když chodíte na kurzy bez ní, je to strašně špatně. Když jsme cvičili my, dostávala jsem se do stavu naprostého tranzu, což bylo pro můj mozek moc a moc příjemné. A na závěr se do něj musíte úplně pohroužit. Medituju často, i doma. Je strašně důležité umět si srovnat emoce.
Kdysi jsem se scházela s jedním klukem, který na mě zapůsobil hlavně tím, že řekl, že děti by se neměly trestat, ale měly by se účastnit meditací. Strašně moc věcí vám při nich dojde.
A po józe, když cvičíte takhle dokola a naprosto si uvědomujete každý svůj pohyb, máte pocit, že jste vydali spoustu energie. A to je příjemné.

2. Akvapark

Když někomu řeknu, že chodím ráda plavat, tak si vždycky představí, že si koupím lístek na bazén a jdu plavat bazény. Tohle ale nenávidím. Umím plavat, ale nemám žádnou techniku, mám nepříjemný strach, když nedosáhnu na dno, a zase si vždycky říkám ty hloupé otázky „jak dlouho už tu jsem, kolik už mám koleček, držím tu hlavu správně, musím správně dýchat a ponořit hlavu“, což většinou vede k tomu, že se spíš začnu dusit, protože se nadechnu obvykle pod vodou. Nejde mi to zkoordinovat, neumím pořádně plavat s těmi výdechy do vody.

Ale úplně jiný případ je, když můžete jít do akvaparku. Představte si, že tyhle věci nemusíte vůbec řešit. Jako jóga, která vám v klidu pomůže si vaše tělo uvědomit a pomaličku, v klidu a beze stresu, jej zkoordinovat, akvapark vás v prostoru úplně rozpustí a vy zapomenete, že máte tělo. Můžete v malém bazénku, kde máte vodu sotva po kolena, lehnout a dělat kliky. Přitom vám úplně stačí držet se na jedné ruce. Tělo jako by neexistovalo.

Na tobogánech zase je taková spousta světel, tma, rychlost, že vám připadá, že vše, co je ve vašem mozku běžně, je teď mimo něj, kolem vás, a vy konečně můžete úplně vypnout a nepřemýšlet. Prostě jako byste vyplivli váš mozek ven a najednou se o to nemuseli starat. Můj mozek je moc barevný a rychlý a má spoustu světel, takže je to pro mě hodně podobné.Ale zároveň padáte do vody, ne třeba z velké výšky na zem jako na kolotočích, což je vždy bezpečnější a nemusíte se tedy strachovat ani o to…

Opět, podotýkám. Každý jsme jiný. Všichni jsme lidi. Každý máme rád něco jiného. Jenom je možné, že autisté budou mít důvody pro sport úplně jiné, než ostatní. Určitě stojí za to se jich ptát, ptát se dětí, ptát se sami sebe, proč zrovna tento sport ano a proč tento zrovna ne.

Protože podle mě tu příjemnou únavu může zažít každý.