Akrylová malba na plátně - vepředu vidíme z profilu dívku se sluchátky a dlouhými hnědými vlasy, za ní je krk kytary a spoustu žlutočervených kruhů a modrobílozelených pruhů.

Různé volby v životě

Protože dneska všichni řeší akorát tak volbu Drahoš a Zeman a už toho určitě taky máte všichni po krk, říkám si, že bychom si mohli popovídat o různých volbách v životě, které můžou být stejně důležité.

Byť ne tak plošně, ale určitě pro jednotlivce. Jsou volby, které vám ovlivní celý život. Jak s tím naložíte, to je opět vaše volba. Proč to říkám…

Znáte to. Online fóra a boardy, mimibazary, babinec a jejich zahraniční ekvivalenty, facebookové skupiny. Prostě taková ta místa, kde najdete celkem jednolitou masu lidí. Nestrefuju se do jejich kultury, nekritizuju jejich stolování a dekoratérské schopnosti, co se týče výzdoby domů a bytů, nejsem kritikem “bydlenek” a “snažilek”, nemyslím si, že to, že si vylepíte na zeď kýčovitý motivační citát nebo uvaříte rajskou omáčku z protlaku a masoxu, znamená, že jste zlý člověk. Možná nejste moc vzdělaný člověk, možná vás moc nezajímá, co se děje ve světě, možná prostě nemáte vkus.

Co mi strašně, strašně moc vadí, je to, jak se v těchto místech často mluví o dětech. A vlastně nejenom tady. Možná jsou tyto skupiny víc na ráně, protože lidi v nich se nebojí nahlas psát, hovořit, možná jim některé věci nedochází. Troufám si říct, že co se děje v těch skupinách, se děje i v mnoha “dobře situovaných” rodinách, jen mnohem tišším způsobem.

Nejvíc mě trápí, když si někdo klade za cíl v třiceti mít naprosto uniformní dítě, které bude chodit do školy a prospívat tak nějak normálně (zas ne, proboha, moc, ať zapadá, ať má taky nějaké kamarády!), které bude bavit něco normálního a jen tak v normálních mezích.

Asi chápu tu logickou posloupnost. Máte své dítě rádi, tak prostě nechcete, aby ho někdo šikanoval. A to je snadné, když je v něčem jiné. Když je, nedejbože, autistické! Když se hodně kýve, tak se bojíte, aby se mu kvůli tomu ve škole nesmáli, nebo je vám nepříjemné, že se na něj na hřišti soused tak divně dívá. A vy to buď řešíte proto, že nemáte dost sebevědomí na to být někomu trnem v oku a chcete prostě zapadat, nebo v lepším případě proto, že nechcete, aby se někdo vašemu dítěti smál.

Asi je to celkem férové a já tento postoj uznávám, ale mám pocit, že musím každého, kdo mi tento názor přednese, trochu “dovzdělat”.

Protože není absolutně, absolutně, absolutně nic špatného na tom, že se někdo kýve. Je něco nehorázně špatného v tom, kdo má z toho srandu, soudí to, nadává mu. A to bychom měli řešit. Je zapotřebí vzít a přesunout veškerou energii, co máme, a prostě vyřešit příčinu a neřešit následek. To vám řekne dneska přece každý, je to snad nejlepší marketingový slogan čínských a podobných medicín, “řešíme příčiny, ne následky”…

A to lze vždy vyřešit tím, že si budeme hodně povídat, budeme odlišnost hájit a ne ji maskovat, budeme se snažit vždycky druhou stranu vyslechnout a pochopit, proč jí to třeba připadá srandovní nebo proč se takovému dítěti směje. Možná zjistíte, že ho to doma prostě učí a nutí ho být takhle “uniformní” a milý mladý šikanátor je prostě pod tlakem. Tak to většinou je. A vy do toho parního stroje ještě naperete více uhlí tím, že přitlačíte na milou oběť, aby se chovala “normálněji”.

To nemůže nikdy fungovat.

Jasně, musíme své vlastní dítě naučit, jak se chovat, co ve společnosti smí a nesmí. Ale pardon, proč by do toho, co ve společnosti smí, nemohlo spadat zrovna “kývat se”? Jasně, že své dítě naučím, že nemá nadávat ostatním, podkopávat jim nohy a škodit jim, ale fakt ho mám učit, aby celou přestávku nebylo zažrané do nové knihy o já nevím zahrádkářství v šestnáctém století v severním Irsku, protože “by ses radši měl bavit s kamarády a vypadá to divně”?

 

Proč o tom mluvím…víte, často se setkávám s takovým tím “zvíře si můžete vybrat, dítě ne”. Tento předpoklad se mi tak úplně nelíbí.

Existuje spousta lidí, co si své zvíře pečlivě vybírá. Nastudují si o něm veškeré informace, povahové rysy, aha, mops se hodí k dětem, irský vlkodav je kliďas, siamská kočka hodně mňouká, to spíš nechci. Asi je to v lidské přirozenosti, nevím. Ale nikdy tomu nebudu rozumět. Pokud chci nějakého neuvěřitelně předvídatelného tvora, co mi bude ve všem přitakávat, nemám si koupit robota?

Opět, jasně, velká radikalizace asi není super. Nebudu si pořizovat huskyho, jenom proto, že se mi zrovna líbí, a nutit ho žít v paneláku a nesportovat s ním. V takovém případě mám dvě možnosti: buď se ho prostě vzdám, anebo se s ním osobně setkám, opravdu se do sebe zamilujeme a já svůj panelákový byt prostě prodám, seženu si smečku dalších kámošů a odstěhuju se na polární kruh, kde spolu budeme žít nejlepší možný život. Já rozumím, že je to neskutečně drastický příklad, který asi nastane tak v 0,0000001% případů a taková radikalizace není běžně vůbec nutná, ale asi chápete, co tím chci říct.

Já jsem si svá zvířata nikdy nevybírala předem. Prostě jsem si řekla, že bych ráda svůj život sdílela s někým dalším, s někým, kdo neměl moc štěstí a koho okolí moc nebere. Vždycky jsem šla do útulku, už asi pětkrát nebo šestkrát, a navybírala tam nové členy rodiny pro nejen sebe, ale i své rodiče a prarodiče a podobně.

A musím říct, že na tom procesu je absolutně nejkrásnější právě ono poznávání toho druhého. To, když si vezmete domů malou kočku, která má kolem sebe trochu tajemna, a nevíte, jestli bude v noci spát s vámi pod peřinou, jestli bude hlasitě mňoukat, když ji omylem zavřete na záchodě (to se stalo jen jednou a asi jen na pět minut), a podobně.

Nám s Matýskem je neskutečně sympatický obecně proces adopce. Dětí, zvířat, starého oblečení, čehokoliv. Ty nejlepší věci jsou právě ty nejdiverznější. Když jsme si vybrali Bifinu, šli jsme prostě hodit prachy útulkům na výstavu. Ale byla tam, Matýsek se s ní seznámil, slovo dalo slovo a prostě jsme šli spolu domů hledat zase nové způsoby, jak spolu žít.

Nejsmutnější věc, kterou jsem dneska četla – a že byla brutálně upřímná:

“Nevím, já bych nemohla adoptovat dítě jiného etnika. Bojím se, že bych mu nedokázala být dobrou mámou.”

Milá paní, nemusíte se bát. Stačí, když se vám třeba jednou zadaří a budete mít vlastní dítě, které zrovna bude právě třeba autistické. Řeknete to taky?

A proto já, tady veřejně slibuji, že až se vdám a budu mít děti, ať už své, adoptované (i to je možné a jak by nás to těšilo!), jakékoliv, udělám vždycky všechno proto, aby jeho nebo její odlišnosti byly právě to, co budu respektovat, co mě bude těšit a co bude super.