Na obrázku je velká pusa se špičáky, která se zakousává do velmi podrobně vykreslené snové krajinky. Vše je černobílé.

Trojský kůň v hlavě

Strašně mě těší, když si můžu otevřít tenhle blog, necítit se limitovaná (už jsem toho pro vás napsala tolik!!!), a říct si, že můžu prostě povídat o čemkoliv. To je asi důvod, proč se sem stále vracím.

Taky jsem dneska udělala zkoušku z předmětu, který se jmenuje Partnerské vztahy. Přijde mi to hrozně srandovní, dělat zkoušku z partnerských vztahů. Ono to bylo hodně evoluční biologie a psychologie a výzkumu partnerských preferencí a takovéhle věci, ale přece jenom, udělala jsem zkoušku z partnerských vztahů. A byla jsem tam bez partnera. Ale já to věděla, že ji dám. Proč to sem říkám: musela jsem se učit, jak homogamní (podobnější si) partneři mají lepší kvalitu partnerského vztahu. Jednoduše, vrána k vráně sedá. A jak se říká, že protiklady se přitahují, tak to může platit jen úplně na začátku.

A je to tak.

Teď jsem strávila několik týdnů v Americe, to byla prerekvizita k dnešní zkoušce z Partnerských vztahů. Někdy je super se prostě sbalit a odjet. Neříkám samozřejmě rovnou do Ameriky, pro mě kdysi úplně stejně dobře posloužila chalupa čtyřicet minut od Prahy na víkend. Někdy člověk potřebuje úplně odtrhnout od světa. Nejde to, dokud máte internet. A proto, když minulý týden New York zasáhly šílené sněhové bouře a my zůstali uvěznění v Ossiningu (jak příznačné, je tam celkem slavné vězení), já ještě do toho všeho onemocněla a nemohli jsme z domu, (a ani se nemůžete učit z učebnic nebo z přednášek na internetu ani z prezentací o Partnerských vztazích), tak jsem měla čas se konečně opravdu zastavit, vydechnout.

Už bylo neskutečně únavné, jak mi mozek jel a jel a jel a jel. Možná to neznáte, ale můj autistický mozek prostě nepřestává, neodpočívá. Ani v noci, mívám šíleně barevné lucidní únavné sny, někdy jsem ráno unavenější než večer. Musím počítat neustále vše kolem sebe, přemýšlet, spojovat, úzkostně zatajovat dech a děsit se, že jsem se o pět minut později ozvala někomu, komu jsem měla něco vypracovat a já vím, že jsem to nevypracovala úplně nejlépe…ježiši, teď nad tím přemýšlím a úplně se mi dělá zle. A čím víc toho dělám, a já toho dělám fakt hodně (to se nevychloubám, naopak, to je spíš velmi smutný povzdech), tím napjatější jsem. Tím víc mám bloklá záda, tím míň spím, tím míň se starám o to, co jím, tím víc se hroutím do meltdownů. A nejhorší je, že to není jeden stresor, co můžete vypíchnout. NT si možná umí říct, stresuje mě toto a tamto v práci, nebudu to dělat. Já to neumím. Já to přesně nevím. Mě ani nestresuje ani práce, vlastně ani škola tolik, ale jen maličkosti, které vždy vyvstanou a pro mě je to horší než pro někoho jiného vytopený byt. Třeba napsat semestrálku na téma, které je mi nepříjemné, může být tak velký problém, že kvůli tomu prostě nedostanu kredity, neudělám zkoušku. Ale já to ani neumím identifikovat.

Je to jako trojský kůň, kterého vám někdo zaveze do hlavy, a vy víte, že tam je, a že je uvnitř strašně moc maličkých věcí, ale dohromady je to celý ten trojský kůň. A já ho tam furt mám.

Ale najednou…Nemusela jsem myslet na zkoušky, protože stejně jsem se na ně nemohla učit ani nic psát. Nemusela jsem myslet na práci, stejně jsem jim neměla dát jak vědět, co se děje. Nemusela jsem myslet na to, že nám uletí letadlo, stejně zavřeli letiště a neměli jsme se tam jak dostat.Prostě jsem si udělala sandwich s asi tunou čedaru, když už jsem byla ve Státech. Matýsek mi řekl velmi sprostě, ať se na vše vykašlu. Normálně vzal zápalku a hodil mi ji do hlavy a toho trojského koně mi na férovku podpálil.

Tak jsem jenom spala. Jedla. Malovala. Stavěla sněhuláky u oceánu. Jezdila na návštěvy a nikomu o sobě moc nevyprávěla, ale poslouchala jsem jejich příběhy. Hrála si s dětma. Chyběla mi zvířata, ale oh boy, jak já jsem odpočívala, tak jsem neodpočívala už léta. Paradoxně v USA, státu, kde všichni šílí po práci, kariéře, penězích, já jsem tam byla v Matýskových plyšových kalhotech v nejmeditativnějším stavu, jaký se mi kdy povedl, zavalená horou sněhu, tichem, 1500stránkovou knížkou Murakamiho, filmů a intelektuálními debatami o “white trash”.

Moje máma mi jednou řekla jednu důležitou věc, vlastně asi ne přímo mně, ale slyšela jsem jí to říct. Mluvila o práci, a proto chci, aby si to všichni také vztahovali jen a pouze k práci:

“Každý je nahraditelný. Nikdo na světě není nenahraditelný.”

A to je hrozná pravda. Ve světě, zvlášť teda v tom pracovním, budete vždycky pro všechny nahraditelní. Zejména v práci. Ale doma, nebo pro své kamarády, pro ty nikdy nahraditelní nebudete, pro vaše dítě taky nikdo jiný nemůže být ta samá máma, jako třeba vy. A takhle jedině se dá asi poznat, že na něčem fakt záleží. Jen tam, kde si člověk může dovolit být fakt unikátní, jen tak to má smysl. Jen tam, kde je opravdu nějaký vztah.

Vykašlete se na to. Vykašlete se na to, co vám říkaj venku, jste pro ně nahraditelní a oni pro vás taky. Nahraďte si je tím, na čem záleží. Vykašlete se na ty, co vám říkaj, že jste divní, a prostě se seberte a já nevím, jděte pěšky, stopujte, jděte někam, kde vám řeknou, že na vás čekali. Vykašlete se na školy, kde o vašem dítěti nebo o vás říkají, že je divné, že nestíhá, že má problém. Nahraďte si to někým, kdo uvidí to dobré. Neříkám, že se máme všichni pořád bez výjimky chválit a podporovat i v tom pitomém, ale když se necítíte, že jste přijatí a nenahraditelní, tak je to prostě v zásadě strašně špatně.

Vykašlete se na peníze, společenské postavení, značkové věci, auta, baráky jako kráva. Dokud zaplatíte jídlo a bydlení, vše je v pořádku. Štěstí prostě podle mě bez skromnosti neexistuje.