Obsáhlé myšlení (kachnokrálík)

Strašně dlouho jsem přemýšlela, jak vám to pořádně vysvětlit. Jak to vlastně vůbec formulovat. Dneska mě to konečně napadlo, a to úplnou náhodou, jako vzniká většina geniálních myšlenek 🙂 Kurzívu si čtěte pouze, pokud jste filosofičtí nadšenci. Jsme s Týnou ve škole a trochu jsme si zavzpomínaly na estetiku/filozofii, kterou jsme vystudovaly. Chtěla po mně připomenout slovo Umwelt, což mně zase obloukem připomnělo slovo Gestalt, a došlo mi, že tento koncept můžu krásně využít pro to, abych vám vysvětlila něco, co už dlouho cítím, že neautistická veřejnost možná moc nechápe a přijde mi, že snad ani autistická veřejnost o tom nemluví. A kdo ví, možná tady zjistíme po přečtení článku, že jsem magor jenom já a nikdo jiný, ani žádný jiný autista, toto nemá a nedokáže. A kdo ví, možná tady zjistíme, že to, jak to vidím já, je častější, než se zdá.

Tohle je vlastně takový experiment.

Podívejte se na obrázek, který jsem připojila ke článku. Vidíte kachnu? Nebo vidíte králíka?

Správně je obojí, na škole jsme tomu vždycky říkali kachnokrálík a byl to úplně normální pojem. Tady by se možná hodila vsuvka, že “každý vidíme něco jiného, ale obojí je správné a rovnoprávné”, ale já chci dnes jít mnohem hlouběji.

Pokud se nepletu (já a vlastně celá experimentální estetika), asi nedokážete vidět kachnu a králíka zároveň ve stejný čas. To je taky správně. Tak totiž lidský mozek má fungovat, vybírat a selektovat pro něj užitečné informace a věnovat se jedné věci zároveň. To byla jedna z našich prvních přednášek celkového Úvodu do estetiky, to je pilíř, na kterém stojí mnoho neurověd a podobně.

Je tady jeden problém. Ne, jestli čekáte toto – nedovedu v tomto obrázku vidět kachnu i králíka zároven. I když se sebevíc snažím, stále cítím, že tam je velmi jemné a rychlé, snad i naoko nezpozorovatelné, přepínání; když se chci soustředit na oba naráz. (Stejně tak dovedu v tom nevidět vůbec nic a dívat se na jednu tečku, která v mém mozku vyvolává nekonečné obrazce letních krajin a toho, jak se drobné lístečky vlajou ve větru, ale to sem dneska nepatří :-)) Mluvím o tom proto, že mám někdy pocit, že autisti dokáží vidět dva takto nesourodé vzájemně se vylučující “gestalty”, tvary, celky, v jednom. Ale ne v tomto obrázku, ale prostě obecně, v životě.

Představte si dvě naprosto neslučitelné věci. Třeba, ať jsme praktičtí, si představte, že víte, že vás vodní vír, který se vytvoří, když vypouštíte vanu, nemůže vcucnout, protože je na to moc malý. Racionálně se podíváte, spočítáte si to a prostě to víte.

Zároveň však víte, že vodní vír obecně člověka může někam vtáhnout, že být v kanálu by bylo moc nepříjemné, studené a ošklivé, že je tam zima, že je to ošklivé.

A přesně proto já jsem jako malá s brekem, který si mí rodiče neuměli dost dobře logicky vysvětlit, utíkala z vany s křikem “kanálek mě nevcucne”. Když to očividně chápu, tak proč brečím?

Mám jednu velikou výhodu, a to tu, že si stále dokážu živě vybavovat i některé události před mým rokem života (i když to psychologie popírá, nezpochybnitelně tyto vzpomínky mám). Ve dvou, třech letech jsem sice mluvila velmi, ale ne moc konstruktivně, titulovala jsem se výhradně v mužském rodě a polovina mých slov neexistovala :-))) tak jsem to nějak nemohla ze sebe dostat ven.

Takže vám můžu vysvětlit, proč jsem kvůli tomu ve dvou, ve třech letech, brečela.

Protože se mi to prostě spojí. Tyhle dva tvary, kachna – víry vcucávají lidi, a logický králík – tento vír je moc malý na to, aby mě vcucnul, se mi spojí v kachnokrálíka, jakkoliv je to nemožné. V mojí mysli se odehrávaly dvě věci. Logicky jsem si něco dokázala odůvodnit, i jsem tomu dostatečně věřila – opravdu jsem tomu věřila, že mě ten vír nevcucne. Možná mi chcete říct, že jsem si to asi nemyslela, že jsem jen věděla, že dospělí to říkají, ale nechápala jsem to dost dobře. Chápala jsem to úplně dokonale, věděla jsem, že se do něj prostě nevejdu.

Ale stejně vážně jsem v tu samou dobu, jakkoliv je pro nás takový kachnokrálík nepředstavitelný, věřila tomu, že mě to prostě vcucne.

Což samo o sobě je kognitivní proces tak strašně, strašně moc náročný, a logicky ano, protože jde proti všemu, co věda zatím vyzkoumala, že logicky nemůže vyústit v nic jiného, než totální smyslový kolaps a obrovský meltdown.

Můj mozek se totálně přehltil.

Asi čekáte nějakou radu. A já vám řeknu, že si myslím, že je někdy problém v tom, že rodiče u dětí adresujou buď jen kachnu, nebo králíka. Nebo nějakého kachnokrálíka, ale už nevyřeší ani kachnu, ani králíka.

U nás zabralo sítko na odpad, můj nebetyčný hrdina, kterého jsem nosila i na krku a sbírala jsem je. A proč? Protože sítko na odpad adresuje kachnu, králíka, i kachnokrálíka: kachnu proto, že je to sice nelogické, ale je to moje malá zbraň, kterou si sama můžu použít, abych přelstila ten obrovský vír (musíte pochopit, že kachna je fakt snové, bizarní, magické myšlení, ve snu taky porazíte třímetrové monstrum třeba plivnutím do tváře). Králík je logický – sítkem nemůže nic projít, když je tam a ucpává to. Kachnokrálík je zde taky adresovaný: nemusíš vyvádět, nic se neděje, máme na tuhle šílenou kombinaci velkou zbraň.

Je teda nutné jedno jediné: objevit králíka, objevit v celkovém obrázku kachnu, pokusit se nahlédnout, v co by se to mohlo spojit, a adresovat každý jednotlivý element rovnoprávně, jednotlivě. Zní to jako strašná věda, a taky to může strašná věda pro neurotypiky taky být. Neříkám, že je to jednoduché, a rozumím tomu, že je to někdy naopak supersložité. Ale stejně tak říkám, že je zatím logika.

Možná mnohem vyšší, než ta neurotypická – i kvantová mechanika tvrdí, že jeden atom dokáže projít zároven dvěma dírama v papíru, aniž by se rozdělil. A já si prostě tak trochu potají dovolím tvrdit, že neurotypický mozek toto nikdy nepochopí, ale autistický možná ano. Koneckonců, autistický mozek na to pravděpodobně taky i přišel.

Zkusím ještě jeden příklad.

Víte, jak si někdy opakujete donekonečna jedno slovo? Zkuste si vzít třeba slovo “vačice” a opakovat si ho stokrát, tisíckrát za sebou. Nakonec vám přijde, že je to slovo, které nedává žádný smysl, snad je trochu i vtipné, divné, nepochopitelné. Úplně se vzdálíte od jeho původního významu.

U mě toto v dětství způsobovalo meltdowny. Protože si totálně přetížím smysly. Vačice je pro mě v stejnou chvíli naprosto vtipné, legrační slovo, a v tu samou chvíli prostě zvíře, a navíc to vnímám oboje dohromady – kachnokrálík.

Já vám řeknu, že jakmile se kachnokrálík objeví, máte pocit, že se vám rozskočí hlava, je to nádherný zdroj hlubokého poznání, ale taky to bolí jako prase a vy brečíte a celý svět se zbortil, protože se zbortila základní logika.

Někdy mi to připadá, jako kdybychom začali odemykat ty další rozměry v mozku, ale naše tělo na to pořád nebylo připravené, protože je prostě obyčejné, lidské.

A to nevím, jestli jste si někdy zkoušeli říkat:

“existuju, nebo ne?”

To je teprve totální, totální smrťák.