Digitální kresba dvou lidí, kteří se objímají v dešti uprostřed silnice. Dívka má zrzavé vlasy, vysoký chlapec má fialové vlasy. V dáli je černobílá kočka a město.

Proč nespíš?

Tak jsem si nadepsala titulek a hned jsem si pomyslela – “jé, to bych vlastně celkem ráda věděla…”Chodím pozdě spát. Hodně pozdě. Třeba ve dvě ráno během pracovního týdne. Ale zase nemám problém ráno vstát.

Teď jsem nemocná. To spát prostě nedovedu. Lidé vám říkají, že musíte hodně spát, když jste nemocní, ale mně to prostě nejde, vůbec mi to nejde. Tak poslouchám Vltavu (myslím Prasátko a Marx Engels Beatles, ne Janáčka), potichu, zatímco Matýsek už spí. Ten má opačný problém. Nedokáže dospat, vstává v sedm ráno i o víkendech…

A oba máme jeden krásný střet. Oba se někdy probudíme v noci a prostě neusneme. Někdy se stane, že jsme oba vzhůru ve stejný čas. Jde o stav, který mnoho neurotypiků asi nezná. Jde o takový ten zvláštní, meditativní stav, kdy ležíte v posteli, hlavou vám běží strašně moc myšlenek, ale ani ne stresujících, někdy i příjemných…Někdy se vám něco zdá a hodně nad tím přemýšlíte, někdy to byla noční můra, někdy to byl podivný sen, někdy to byl zajímavý sen…někdy prostě jen hodiny a hodiny pozorujete, jak se světlo z ulice odráží ve vzoru záclon. Když mi byly asi čtyři a spala jsem s mámou v ložnici, pamatuju si, že ona už dávno, dávno spala, a já se koukala moc dlouho, snad i hodiny, na zlatavé záclony, které mi bůhvíproč připomínaly prezidenta Havla. Já to prostě nedokážu logicky vysvětlit, dodneška přesně vím, co jsem cítila a proč to bylo tak fascinující, ale neumím to dát do slov. Jindy mě zase bolel zub a ty samé záclony vypadaly jako les v loutkovém divadle.

Někdy se vám zdá, že zažíváte naprosto paranormální jevy – pamatuju si, jak mi táta vykládal, jak se hodiny a hodiny jako malý u babičky v staré secesní ložnici díval ve tmě na panáčky, kteří se pohybovali ve stěně…

Když jste děti, vaši rodiče proti tomu často bojují. I já, ač mám rodiče tolerantní a hodné, jsem slyšela zděšené “proč ještě/už/uprostřed noci(doplň si libovolně) nespíš?!” A já tomu zděšení celkem rozumím, když vám všechny knihy říkají, že potřebujete spát osm hodin, a když jste mladší, mělo by to být ještě několikrát tolik… Když mi bylo tak třináct let, spala jsem někdy třeba i jen tři hodiny denně. Dneska vím, že jde o mé minimum, kdy dokážu stále fungovat, ale běžně spím tak sedm hodin, na těch osm se prostě nedokážu dostat.

Každopádně, někdy se s Matýskem vzbudíme uprostřed noci. Je to zvláštní, vědět, že v tom nočním putování nejste sami. A je strašně osvobozující po všech těch letech, kdy vám říkali, že “musíte spát, musíte rychle do postele, zavřít oči a šup, jinak budeš zítra nevyspalá ve škole a neporosteš a to není dobré”, mít najednou parťáka, který si s váma prostě pustí seriál, písničku, uděláte si horké mlíko, jste spolu chvilku vzhůru a povídáte si. Rodiče to taky překvapilo, když nás slyšeli uprostřed noci vzhůru v vášnivé – diskuzi. Ale teď už nemají žádné právo mi říkat, v kolik mám jít spát. A hlavně, já stejně pořád nevím, proč prostě nespím…

Mimochodem, víte, že ještě ve středověku bylo normální, že se člověk uprostřed noci tak na hodinu vzbudil a něco dělal? Lidi v tu dobu navštěvovali sousedy, povídali si, tiše si četli. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem velmi překvapená – vlastně nejsem takový magor!

Já vlastně ani nevím, proč to tak mám. Prostě se mi to děje, a nemá smysl proti tomu nějak bojovat. Můj spací režim je asi velmi abnormální. Kdykoliv v noci mě vzbudíte, řeknu vám, co se mi zdálo – připadá mi, že uplně popírám celé spánkové teorie, že nemám žádné různé fáze, jen “usínání” a “REM”.

Naše spaní s Matýskem se posunulo na úplně jiný level. Víte, co je trochu děsivé, možná i strašidelné, ale hrozně fascinující?

Když si sednete ráno ke snídani a řeknete svému partnerovi:”Já jsem měla tak divný sen…,” a on vám odpoví:”Já taky.” Tak ho vyzvete, aby vám přednesl svůj sen jako první. A…s nehynoucím překvapením a malinko i strachem posloucháte, jak vám odvypráví přesně to, co se v noci stalo vám.

Nevím, jestli v dohledné době někdo zmapuje autistický spánek, ale panejo, že to jsou někdy podivné věci! Ačkoliv trávíme každý den jinde a jinými činnostmi, přemýšlíme očividně tak podobně, že se nám zdají stejné sny. Velmi absurdní, velmi zvláštní a vůbec nejde o věci, které bychom denně praktikovali. Jde o motivy jako šlapání na krysy. Terárko pro želvy plné vody, která do něj nepatří.

Samé podivnosti…